Článek
Íránské drony a rakety dál zasahují Katar či Kuvajt. Pokračují i útoky proti kurdským oblastem v Iráku. Írán mezitím obnovil arzenál raket dlouhého doletu, mimo jiné s pomocí čínských dodávek paliva. A íránská kontrola strategicky důležitého Hormuzského průlivu trvá.
Žádná větší vstřícnost íránského režimu, který se považuje za vítěze konfliktu s USA a Izraelem, díky údajnému čínskému tlaku nenastala.
Jedinými reálnými dopady Trumpovy pekingské cesty tak zůstávají ústupky, které na zlatém podnose předložil Siovi v zoufalé snaze vysekat se z války, kterou neumí vyhrát a dokonce ani s potupou ukončit.
Celé měsíce jsme od českých trumpistů poslouchali arogantní poučování o tom, jak Donald Trump usilovně zalézá mezi půlky Vladimira Putina jen a jen proto, že za skutečného nepřítele považuje komunistickou Čínu a snaží se „obráceným Kissingerem“ oddělit Rusko od Číny.
Pak Donald převrátil Kissingera naruby podruhé, aby s prosíkem navštívil Číňany, kterým mimo jiné daroval revizi jasného amerického postoje k plánované čínské invazi na Tchajwan. Což neznamená nic menšího než totální rozpad americké strategie zadržování čínského vlivu v Indopacifiku - tedy přesně toho, čemu prý Donald údajně obětoval Ukrajinu nebo obranu Evropy před Ruskem.
Mezitím jsou ruskočínské vztahy pevnější než kdy dříve, i když zejména proto, že se z Moskvy postupně stává pouhá čínská čerpací stanice.
Trump předal Ćíňanům základní kámen americké obrany v Indopacifiku. Tedy prohrál s nimi možnou příští válku, ještě než začala - a dostal za to pouhý přízrak čínské asistence při ukončení války s Íránem.
Navzdory řečem trumpistů neochvějně věřících ve svého fýrera se jedná o nejneschopnějšího a nejhloupějšího prezidenta, jakého si kdy Spojené státy americké pořídily.
Na pozadí řečí o „obnovení americké velikosti“ je Donald Trump primárním faktorem katastrofálního úpadku mezinárodního postavení USA, což se ve svých důsledcích silně negativně dotýká všech jejich spojenců.
Jednoho dne budou v souvislosti s Trumpem zdrženlivější historici používat přirovnání typu „americký Jelcin“.
***
Svět vnímaný jen jedním okem nicméně postrádá proporce a neumožňuje praktickou orientaci. Zoufale potřebnou dávku stereoskopie do ideologické jednorozměrnosti pak pomohou vnést třeba i šoky v podobě popkulturních produktů, jako je film Paula Thomase Andersona Jedna bitva za druhou.
Zde lze sledovat, jak vedle jedné sady fašizujících kreténů symbolizované především plukovníkem Lockjawem a jeho kumpány jsou chaos a lidská blbost reprezentovány také druhým slabomyslným klonem, totiž revolucionáři skupiny French 75.
Kdyby věc záležela čistě na levičáckých kádrech, jejich posedlost protokoly, testy ideologické čistoty a na odiv vystavovanými revolučními „ctnostmi“ by kvůli absolutní neschopnosti vnímat reálný svět a jeho naléhavé problémy neumožnila nejen žádnou vítěznou revoluci, ale ani mnohem triviálnější záchranu Ghettovy nevlastní dcery Charlene. Té se hodlá biologický otec zbavit, aby mohl navzdory „poklesku“ s barevnou ženou postoupit ve fašounské hierarchii.
Charlene nakonec přežije úklady zploditele jen díky pomoci váhavého nájemného zabijáka Avantiho z druhé strany ideologické barikády, který si na rozdíl od 99 % „hrdinů“ filmu udržel zbytek skrupulí a ekluje se mu jen tak zabít dítě. Sám samozřejmě střet s Lockjawovými kumpány nepřežije.
Film natočený v lednu 2024 podle fragmentů románu Thomase Pynchona Vineland z roku 1990 ovšem není a ani nemůže být kompletní uměleckou výpovědí o naší současnosti. Marně byste v kontextu zde zobrazeného antiestablishmentového idiotství hledali zmínky o fanatickém palestinismu regresívně levicových revolucionářů, o jejich kompletní důvěře v íránskou propagandu nebo válečnou propagandu teroristického hnutí Hamás.
Režisér samozřejmě netematizuje mnohem později se vynořivší očividné pohrdání fakty i reálným uplatňováním hodnot, na něž se vyznavači zakládacího mýtu současné pseudolevice účelově odvolávají kdykoliv je třeba poukázat na to, že jejich protivník cosi nedodržuje - a současně zakrýt fakt, že jejich vlastní idoly dokonce neplní ani těch 10 % mezinárodněprávních principů a omezení, která ještě ctí i Netanjahuův Izrael.
Přesto můžeme postavy filmu provizorně použít jako orientační ukazatele pro dnešek. Fašounský sadomasoplukovník Lockjaw a bezskrupulózní „revoluční“ helmbrechtnice Perfidia totiž mají při všech rozdílech jedno společné.
Oba žijí podle přesvědčení, že - řečeno s Yeatsem - „Things fall apart; the centre cannot hold“, přičemž verše interpretují se školometskou přímočarostí, jako poučku z učebnice politologie, kterou pochopitelně báseň sama není a ani nikdy neměla být.
Politická naděje, pokud má ještě nějaká existovat, musí především napříč spolčením hlupců napadnout a rozvrátit sdílené přesvědčení všech Lockjawů i Perfidií, J.D. Vanceů i Hasanů Pikerů.
***
Jak upozorňuje Mitch Therieau (https://www.thedriftmag.com/into-the-right-wing-dreamworld/), logika současné populistické propagandy je vlastně logikou kolektivního denního snění. Prozkoumáme-li Therieauovu analýzu z české perspektivy, ještě názorněji vynikne kvůli výslovné fetišizaci omezování spánku u Babiše či dvojkarla Havlíčka.
Jestliže dlouhodobě nenaspíte tolik, kolik potřebujete k elementárně zdravému životu, výsledkem nebude jen přibývající zmatenost a stále častější selhávání úsudku, což jsou nevyhnutelné důsledky zanášení přetíženého mozku produkty jeho vlastního metabolismu. Kumulovaná spánková deprivace nevyústí jen v epidemii chaosu, kterou kolem sebe šíří totálně dysfunkční „elita“.
Při vražedných životních návycích oslavujících chronickou spánkovou deprivaci dříve nebo později začnete za bílého dne halucinovat - protože řečeno freudovsky, snová práce se prostě někdy odvést musí. Není-li to možné během skutečného, plnohodnotného spánku, dojde k tomu náhradním způsobem v sotva polovědomém denním stavu.
Důležité pak vůbec není „o čem sní, když náhodou spí“, ale o čem „Catweazle in chef“ zmateně žvatlá v době, kdy má být údajně při plném vědomí - jenže není.
Populisté Trump, Babiš a spol. za bílého dne halucinují a obratem produkty svých chorých mozků předávají davu nekriticky navázanému na vůdce.
Pak například potkáte seniora, který jako školáček zopakuje všechna babišoidní kvazibiografická klišé od „skromného startu sběrače tenisových míčků“ až po aktuální nenávist k nepřejícím médiím, která přece jen vedou „kampáň“ proti geniálnímu premiérovi. A obratem dotyčný odhalucinuje také imaginární příběh vlastního života, jenž je - jak jinak - v této verzi jen skromnější verzí životního příběhu velkého vůdce, s nímž se zcela identifikoval.
Každý ANOidní delirant schovává pod polštářem zlatou akcii Agrofertu.
Je to trapné, ale rozhodně psychicky uspokojivější než přiznat si, že globalizovaný svět se stal příliš komplexním na to, abyste se v něm sami, bez cizí pomoci vyznali jen trpělivým používáním vlastního ochablého rozumu.
Fakta jsou dnes tím posledním, co má ještě váhu. Jak varuje Therieau, už během prvního Trumpova funkčního období nedávalo žádný smysl pokoušet se o nějaký factchecking vládní propagandy. Tím spíše je to zbytečné dnes.
Politickou kulturu denního snění rozhodně neporazíme úsilím probudit lidi z „nedospělosti, kterou si sami zavinili“, touto klíčovou metaforou Kantova eseje věnovaného osvícenství.
Zůstává nicméně v platnosti Goyovo naléhavé varování, že spánek rozumu plodí příšery.
