Článek
Autoři ovšem skutečná traumata nikterak nezlehčují, ani neargumentují, že by snad současná blahobytná společnosti měla mít traumat méně, než tomu bylo v minulosti ("Co by za to daly děti v Africe!").
Haslam a McGrath tvrdí, že pojem traumatu jsme k vlastní škodě nepřiměřeně rozšířili, čímž jsme jej současně i nevyhnutelně zbanalizovali. Proces podle nich začal už v 80. letech minulého století, ale postupně akceleroval.
Trauma ve smyslu „psychického zranění“ se do manuálu chorob dostalo v 90. letech, ale ještě i tehdy ležel důraz na zraňujících vnějších událostech typu havárie, napadení, znásilnění atp. Teprve nedávno jsme začali uvažovat o traumatu jako o „unikátní subjektivní zkušenosti“ bez ohledu na úměrnost vnější události, která měla trauma vyvolat.
K tomu je třeba dodat dvě věci. Za prvé, upřednostněním „unikátní subjektivní zkušenosti“ jsme nastolili poměry, kdy se libovolný člověk může prohlásit za „traumatizovaného“ meruňkovým džemem k snídani, jestliže dává přednost jahodovému. Za druhé, rozšíření pojmu traumatu za všechny rozumné meze otevřelo dveře jeho úspěšné komodifikaci.
Na rozdíl od doby prarodičů nebo praprarodičů trauma už není tím, co se člověk snaží tajit. To by ovšem bylo zcela v pořádku, kdyby o traumatu hovořil v prvé řadě s terapeutem. Jenže tam bohužel nejsme. Trauma je ve společnosti obecně a na sociálních sítích zvlášť tím, co úspěšně prodává vaši osobní značku.
Místo starých hrdinů, kteří buď bývali okázale v pohodě, nebo se přinejmenším o svých traumatech na potkání nešířili, vidíme v dnešní kultuře masové spotřeby pravý opak.
Řekněme u netflixového seriálu Jiný život bychom ještě mohli odbýt jako nepodařenou odchylku od normy, že skupina údajných hrdinů s úkolem zachránit lidstvo je tvořena sbírkou od pohledu dysfunkčních, maladaptovaných a traumatizovaných individuí, která si snad nedokážou ani úspěšně připravit svačinu.
Jenže zmíněný vzorec je mnohem širší, což zvlášť vynikne u reinterpretací kanonických příběhů a hrdinů uchopených v nové kulturní situaci úplně jinak. Star Trek: Podivné nové světy dnes divákovi nabízí tramatizovaného Pikea, Uhuru nebo Spocka, na jaké bychom v původní sérii (TOS) rozhodně nenarazili. Seriál Nadace natočený na motivy Asimovovy sci-fi ságy rozflákal základní dějovou linii o konzervaci vědění v období civilizačního úpadku a nabídl místo ní v tangenciálních vyprávěních pluky vedlejších postav, o nichž se zpravidla dozvídáme jen to, jaké zásadní životní trauma si právě ony prožily.
„Každý je obětí“, stojí v podtextu dnešní kulturní produkce. Skutečným aktérem vlastního života, natožpak subjektem dějin, ale takto postižení nejsou a být nemohou. Prvním předpokladem aktivního života je totiž právě překonání mentality oběti.
Tam kde se pohledu vystavuje bezmocná oběť nastupují guruové, medikace a lékaři specializovaní na posttraumatickou péči.
***
Když Wendy Kaminer publikovala knihu s provokativním názvem I'm Dysfunctional, You're Dysfunctional, mířila nekompromisně na terč v podobě pěstování následků drobných strastí a jejich přehánění ve fatální životní krize. Najednou se každý kolem ní údajně z něčeho děsivého vzpamatovával - ale výměnou získal výmluvu, proč se nemusí snažit stát se adaptovaným členem společnosti.
Ze zcela legitimního zkoumání traumat, s nímž začal na zlomu 19. a 20. století Sigmund Freud, se postupně stala svazující ideologie, která sugeruje, že řešení běžných životních obtíží je nad síly traumatizovaných. Ti své obtíže musejí současně vystavovat na odiv coby děsivé připomínky „selhání rodičů“ (kteří se symptomy často nemají dohromady nic společného, nebo jsou obviňováni i kvůli silám a okolnostem, které dost dobře nemohli ovlivnit) a pečovat o své trauma s pomocí trhem nabízených specialistů.
Další variantou je připojit se dvojitým bypassem na Marxe a obvinit z univerzálního traumatu vykládaného coby forma mladohegeliánského odcizení „systém“ - tedy říci, že za všechno může pozdní kapitalismus a já jsem tou zrůdou exkulpován ze všech osobních selhání.
Bylo by pochopitelně chybné tvrdit, že všechna traumata, o nichž se dnes mluví, píše a vysílá, jsou jen pseudotraumaty. Přesto se však těžko zbavit dojmu, že velká většina lidí nedotáhne svá hýčkaná životní poznamenání ani na úroveň jednoho z mých dědů, který na tajné cestě za bratrem zažil těžké spojenecké bombardování Vídně, nebo babičky, která musela první dítě pohřbít kvůli pitomému záškrtu. A oba mimochodem uznávali, že si pradědeček v zákopech 1. světové války „užil“ traumat ještě mnohem a mnohem horších.
To bylo ovšem v pradávných dobách, kdy většina lidí měla bez pochyby za to, že život je těžký a pokud si budou neustále stěžovat, nijak jim to nepomůže.
Ani jim nepřišlo na mysl, že by role permanentní oběti mohla nabízet i nějaké příležitosti.
***
Skandál českého komerčního fašismu a agrofertího populismu kolem akce sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně nepřímo upozornil na téma, které se se zkoumanou oblastí lehce překrývá.
Potomci poválečných vyhnanců se integrovali do německé společnosti a vzdali se majetkových nároků vůči českému státu. Jsou to vesměs úspěšní lidé tu a tam si připomínající kořeny svých rodinných příběhů.
Do někdejších domovů předků těchto lidí přišli často dobrodruzi, kteří si přivlastnili jejich majetek a plody cizí práce. Jsou to dnes zejména „zanedbané“ příhraniční regiony obývané potomky těchto přistěhovalců, které se považují za „oběti polistopadového vývoje“ a představují zásadní část voličské základny současné vládní koalice.
Ironií je, že roli poškozených obětí si nárokují právě ti, kdo se historicky řadí k pachatelům jedné z největších nespravedlností spáchaných na našem území - a to i když pomlčím o masakrech a zůstanu jen u státem posvěcených loupeží.
Bývalí sudetští Němci versus česká náplava - zde máme výmluvnou případovou studii toho, zda sebestylizace do oběti, pěstování resentimentu a místy až zuřivé nenávisti (k „sudeťákům“, „pragocentrismu“, "Bruselu"…) mohou člověka v životě někam posunout.
***
Pokud je už dlouho kulturním trendem vystavování skutečných či domnělých traumat a sebestylizace do oběti, jestliže kdo se nemůže pochlubit vlastním traumatem, jako by snad ani nežil, pak trend logicky míří k jednomu charakteristickému vyústění.
Dokonalým ztělesněním širokého kulturního trendu dekády se prosazujícího v západních společnostech jsou obě varianty národní viktimizační ideologie, které pěstuje a šíří na jedné strana Palestinská autonomie a na druhé straně vnější válečná propaganda hnutí Hamás.
To samozřejmě vůbec neznamená, že západní vyznavač posvátného traumatu bude automaticky sympatizovat s každým Palestincem. Ti kdo se (zejména z exilu) stále snaží o změnu, navrhují například obnovu přístavů či výstavbu mezinárodního letiště v Gaze a volají po ukončení násilí, aby se palestinské problémy mohly začít postupně pragmaticky řešit, většinou na Západě sympatie nevzbuzují. Naopak jsou prezentováni jako zrádci nebo rovnou „izraelští agenti“, když se snaží zasypávat propast po generace pěstované nihilistické nenávisti k Židům.
Obávám se, že se zmíněná neschopnost vnímat realitu projeví i v ignorování začínajících masových protestů proti Hamásu v Gaze, které mají vyvrcholit 26. června, velkou většinou západních médií. A zarytě mlčet se bude i o tom, s jakou brutalitou se je Hamás pokusí potlačit.
Nejde přece o to něco řešit, což by muselo začít sesazením islamistického kultu smrti z trůnu. Základním dogmatem západních palestinistů je, že se žádné palestinské problémy vyřešit nedají - přinejmenším dokud nedojde ke zničení Izraele, arbitrárního symbolu nenáviděného „systému“.
Úkolem Palestince v optice západního pasivisty je být navždy ztělesněním čtvrté, páté, osmdesáté generace „uprchlíků“, živoucí obžalobou „poměrů“, nikoliv vymýšlet zlepšení a oslabovat tak propagandu ohledně „neúnosné situace Palestinců stižených izraelskou genocidou“.
Palestinec se smí dopouštět bestiálního násilí vůči náhodně vybraným izraelským civilistům, protože taková je logika „spravedlivého boje oběti za osvobození“, ale zlepšování poměrů mu rozhodně nepřísluší.
Pokud budeme dál pěstovat kulturní trend, na nějž upozornili Haslam, McGrath či Kaminer, pak i naše budoucnost začne časem stále více připomínat tu, která se jako jediná rýsuje před průměrným obyvatelem nešťastného pásma Gazy.
