Článek
Finanční trhy ztratily důvěru v Mileiovy ekonomické plány, kurz pesa k dolaru se rychle propadl a klíčový index Merval oslabil o 30 %. Škrtat ve státních výdajích zřetelně k úspěchu nestačí.
Příběh argentinského volnotržního pravicového populisty může ohlašovat širší trend v rámci deglobalizace, kterou spustily pandemie COVIDu-19, ruská invaze na Ukrajinu a Donald Trump.
V listopadu 2023 vyhrál Javier Milei prezidentské volby v Argentině, když slíbil, že radikálně volnotržní a fiskálně restriktivní politikou dá do pořádku státní finance. Země byla ještě ve 40. letech minulého století proslulá největším blahobytem v Latinské Americe, ale následné peronistické experimenty a vláda vojenské junty ji přivedly do stavu, který bychom jen velmi eufemisticky mohli označit za „past středních příjmů“.
Drastické fiskální „léky“, které Milei naordinoval zemi v chronických potížích, vyvolaly přechodné nadšení ani ne tak u Argentinců samotných, jako v mezinárodních finančních trzích. I když se ale jednorázové ořezávání výdajů uskutečnilo rychle a brutálně a podle všeho se jednalo o svého druhu světový rekord, následné stabilizační programy jsou vystaveny rizikům.
Aby Milei dosáhl něčeho víc než ekvivalentu dočasného snížení horečky, po němž dojde k recidivě choroby, potřebuje, aby mu Kongres schválil rozsáhlé strukturální reformy. Vyhlídky na reformy se však vzdalují s ohledem na fakt, že parlamentní postavení jeho strany La Libertad Avanza se zakrátko může výrazně zhoršit. Kdyby prezident prohrál říjnové celostátní volby, uskutečňování radikálního programu by mohlo vyšumět. Byl by odsouzen k občasným kompromisům s peronisty, kteří by mu nechtěli dovolit žádné zásadní změny.
Proces eroze mileismu už pomalu začíná. Ekonomická stagnace a korupční skandály zničily popularitu hlavy státu, voliči ji začali opouštět a donutili ji slíbit vyšší výdaje na penze, dávky pro hendikepované nebo na vysoké školství.
Milei tak pomalu odhaluje kalouskovskou moudrost, že radikální rozpočtové škrty a pózování s motorovou pilou k úspěchu nestačí. Za pochodu zkouší politické prvky, které zastávají odlišnou funkci: měly by generovat sociální soudržnost. Zda se právě jemu úkol vůbec může podařit a zda ho případně stihne dokončit do parlamentních voleb jsou otázky, na které těžko formulovat jednoznačnou odpověď.
Konec globalismu?
Během pandemie COVIDu si politici uvědomili, že nemusí být nutně výhodou outsourcovat výrobu léků do Indie a kdečeho ostatního, včetně respirátorů, do Číny. Globální dodavatelské řetězce a s nimi spojená logistická doktrína „just-in-time“ umožňující likvidaci rozsáhlých skladových ploch po celém světě, mohly skvěle fungovat „za dobrého počasí“. Jakmile však nastaly opravdu vážné obtíže, rychle se ukázalo, že nevýhody převáží nad výhodami.
Úspory v ceně práce vás tolik nezajímají, pokud jste pacient, který nedostal vitálně důležitý lék z druhého konce světa. Číňané možná dokážou vyrobit respirátory levněji než Evropané, najednou jsme však viděli, že nehledí na kvalitu a klidně je navíc mnohonásobně předraží.
Ruská invaze na Ukrajinu revidovala mnoho zakořeněných představ ohledně průběhu soudobého konfliktu. Nezdá se už být rozumné, aby Spojené státy a řada dalších západních zemí spoléhaly na jedinou továrnu v Polsku, která ještě vyráběla klasickou vojenskou trhavinu trinitrotoluen (TNT).
Smysl nedává ani založení výroby střelných prachů na importu odpadu z čínské bavlny, který se rychle stal špatně dostupným.
Kompetentní vedení ministerstev obrany po celém světě, vědoma si okřídleného výroku izraelského vojenského historika Martina van Crevelda z knihy Supplying War: Logistics from Wallenstein to Patton „Amatéři studují taktiku; profesionálové logistiku“, začala pracovat na zajištění dodavatelských řetězců tak, aby minimalizovala možnosti jejich narušení potenciálním nepřítelem – který je v řadě případů také klíčovým dodavatelem součástek vojenské techniky protivníka.
Konečně Donald Trump ve svém druhém funkčním období provádí opatření, která jen těžko můžeme charakterizovat jinak než jako poslední hřebíček do rakve oslabené globalistické politiky odstraňování obchodních bariér.
Volný pohyb zboží a služeb po takřka celém světě, stejně jako volný pohyb pracovních sil a turistů, se postupně stane nikoliv pravidlem, ale výjimkou. Když Spojené státy přestaly sponzorovat projekt volného obchodu, který kdysi samy prosadily, velké mezinárodní zóny volného obchodu jako Evropská unie zůstanou privilegiem vyvolených v oceánu obnoveného protekcionismu.
Javier Milei tak představuje přežitek éry, která končí. Nedává už smysl drsně přizpůsobovat fungování národních ekonomik globálnímu systému, který se otřásá v základech a nejspíše před sebou nemá žádnou budoucnost.
Neplatí, že všechno zlé je k něčemu dobré, ale…
I při velice opatrném formulování závěrů lze říci, že v části světa, v níž žijeme, se globalizace vesměs projevila převážně příznivě.
Na trhu se objevilo zboží z celého světa, na jehož malinký zlomek se za starého režimu zákaznícichodili dívat do Tuzexu. Člověk se mohl vydat do míst, o nichž dříve jen čítal v cestopisech – a přitom věděl, že pokud tam za cenu nemalého rizika zkusí odjet, může ho to v krajním případě stát život a každopádně se už nebude moci normálně vrátit.
Statisíce Čechů vyjely do světa pracovat a část z nich si v zahraničí úspěšně založila trvalé živobytí, aniž by se fatálně odřízla od země svého původu.
Konec globalizace pro středně velký evropský stát s otevřenou exportní ekonomikou neslibuje žádné hmatatelné výhody ani vyhlídky na další rozvoj. Spíše způsob, jakým dosud česká ekonomika fungovala, může utrpět celními válkami a rozmachem xenofobních populistů, jejichž hlavním terčem jsou cizinci.
Je tu však – obecně vzato a zatím jistě jen potenciálně – přítomna ještě jedna varianta. Ústup od globalizace může být zároveň příležitostí resuscitovat a modernizovat politiky státní podpory sociální soudržnosti, jak je kdysi v pravicové verzi v Německu prosadil Konrad Adenauer a v levicové verzi skandinávské sociálně demokratické strany. A zároveň by dovedl otevřít i dveře k novým variantám průmyslových politik.
Vrcholně polarizované společnosti dneška ovšem nevystačí s klasickým sociálním občanstvím a tržně konformními metodami vyrovnávání nerovností v příjmech. Bez promyšlené podpory mediální gramotnosti, jak ji praktikují skandinávské a baltské státy, bez důsledného boje s dezinformacemi a podvratnými operacemi nepřátel svobody typu Ruska, Číny nebo Íránu – bohužel se k nim v krátké době mohou přiřadit i trumpistické USA – nelze ani pomyslet na ustavení nějakého dlouhodobě udržitelného evropského modelu politické společnosti.
