Článek
Nadále tedy znamená výhonek světa po pádu železné opony, který mimo hranice EU již neexistuje.
Jestli Unie v něčem až dosud opravdu nevynikala, bylo to vojenství a projekty integrace obranného průmyslu. Většina objednávek, ale i vývojových prací a podnikání, se v Evropě stále odehrává na národní úrovni. Evropské projekty jsou mezi národními výrobci často hodnoceny předsudečně a občas se lze setkat dokonce až se zavilou nenávistí.
Do této oblasti patří třeba i drb, že „ekologická opatření EU mohou za nedostatek munice“ - jako by snad jinde, například v USA, byla situace zásadně odlišná. - Nyní je to ovšem právě Evropská komise, kdo hodlá evropskou výrobu munice naopak dlouhodobě a promyšleně stimulovat.
Takový plán kromě jiného znamená, že i pomalí byrokraté v Bruselu si konečně všimli důležité změny na kontinentě, která nastala po 24. únoru 2022.
Kvůli agresivnímu ruskému imperialismu přestal být mír v Evropě samozřejmostí - a do budoucna bude nutno dělat mnohem víc pro odstrašení potenciálních útoků na ty, kdo by „prostě jen“ chtěli žít v míru.
Evropská komise svým návrhem de facto uznává, že není možno „přehodit výhybku nazpět“ před 24. únor loňského roku a vrátit se do „normálního“ provozu, který existoval do té doby.
Že neexistuje reálný scénář, v němž bychom s imperialistickým Ruskem odmítajícím evropské bezpečnostní uspořádání od A až do Z uzavřeli jakýsi diplomatický kompromis ohledně Ukrajiny, jenž by odstranil vzájemné napětí, a vztahy by se pak vrátily víceméně do předválečné podoby.
V otočení kouzelným prstenem z pohádkového seriálu Arabela, které bude mít za následek vyčarování míru, už v dnešní Evropě opravdu věří jen upřímnější a mimořádně naivní část „mírového hnutí“. Tedy lidé, kterým lze zřejmě nakukat naprosto jakýkoliv scénář imaginární budoucnosti, pokud jen odpovídá jejich vlastním toužebným přáním systematicky upřednostňovaným před principem reality.
Evropská unie, která na světové scéně dlouho programově vystupovala coby civilní protipól militarizovaných USA, ale už na takové zázraky nevěří. Uvědomuje si, že bude mít napříště dost práce udržet mír alespoň v prostoru vymezeném vlastními hranicemi - a že představy o míru coby „samozřejmém“ základním stavu světa, které si déle jak tři dekády pěstovala, měly ke skutečnému realismu velice daleko.
Kreml buď bude vyhnán z okupovaného území Ukrajiny, nebo si nakonec přece jen připíše nějakou formu „vítězství“ v podobě velmi částečného naplnění svých enormních imperiálních ambic. Ani jedna z možností ovšem neznamená „mír v Evropě“ a návrat do předválečných časů. Nanejvýš ještě přestávku do doby, než to Moskva někde se svými ozbrojenými hordami zkusí znova. Už brzy se to může stát v Moldavsku. Ale současně přicházejí také informace, že ruské bojůvky pokoutně míří do Kosova. A ruský velvyslanec vyhrožuje Bosně a Hercegovině…
Rozsah případné porážky na Ukrajině rozhodne o tom, v jak dlouhou přestávku v bojích vůbec můžeme doufat. Abychom se stihli připravit na další ruskou agresi, s níž lze najisto počítat. Jako v Podněstří. Jako v Čečensku. Jako v Gruzii. Jako na Donbase. Na pokusy zorganizovat převrat proti „nepohodlné“ vládě, jako v Černé Hoře.
Ve špatné čtvrti, kde není bezpečno, bývá důležité nenabízet potenciálním útočníkům zbytečně snadný a lákavý cíl. Tím myslím takový, jako je kupříkladu žena, které je v reakci na její napadení ještě účelově řečeno, že prý násilníka „provokovala“ příliš krátkou sukní a „řekla si o to“, přičemž se nedokázala ubránit. - Nikdo zkrátka nesmí pochybovat o tom, že se ubrání, bude-li muset.
Péčí Vladimíra Vladimiroviče se Evropa stala právě takovouto špatnou čtvrtí. Místem, kam už dlouho z Kremlu zaléhá záštiplný arogantní řev ohledně toho, o co si kdo svou „drzostí“ údajně říká. Také Češi, po odhalení teroristického útoku ve Vrběticích oficiálně vyhlášení za nepřátele Ruska.
Brusel to vše teď, doufejme, s konečnou platností bere na vědomí. Je smutné, že mu to zabralo celý rok, ale lépe pozdě než vůbec. Třebaže v reakci na hrozby přicházejí opatření, která okamžitě u části západní veřejnosti opět sklidí zavilý nesouhlas.
Nedává totiž žádný smysl chtít o čemkoliv diskutovat s Putinovým Ruskem, pokud nemáte čím střílet.
V dobách, kdy je vám otevřeně vyhrožováno a před očima máte hmatatelný důkaz, že hrozby násilím v mezinárodních vztazích v žádném případě nejsou plané, protesty proti vyzbrojování policie, která vás má chránit, zavánějí kretenismem.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz).
