Článek
Ochočení diktatur prostřednictvím ekonomické spolupráce byl vždy pochybný koncept odporující historickým zkušenostem. Západní spolupráce se Stalinem v době, kdy byl ještě považován za rozumnější alternativu leninské politiky, založila schopnost poválečného SSSR vyrábět nevídané objemy konvenčních zbraní, jimž ani USA zpočátku nemohly konkurovat.
Jinak řečeno, vzájemný obchod pomohl především vojensky posílit nepřítele. - Kdyby Stalinova sázka na pakt s Hitlerem vyšla a německý diktátor dohodu sám neporušil, čelil by oslabený Západ ve 2. světové válce sotva zvládnutelné výzvě v podobě Wehrmachtu zásobovaného nepřetržitým přísunem sovětských surovin a dost možná i zbraní. Tuto alternativu si krátce „užil“ pouze Londýn, specifika letecké války však zabránila zásadnímu vlivu sovětských dodávek na výsledek bitvy o Británii.
(Němci sami za války některé sovětské zbraně zkopírovali. Šlo například o Šavirinovy 120 mm minomety. Zájem vznikl i o zkopírování tanku T-34, problémem však byl jeho dieselový motor a nedostatek vhodného paliva.)
Spojenečtí piloti nad Koreou byli ovšem nadšeni, když se utkávali s letouny MiG-15, které díky vstřícnosti poválečných labouristů poháněly proudové motory britské konstrukce (licenční Rolls-Royce Nene). Kdyby Stalin nedokázal nakoupit moderní britský motor, plácali by se sovětští konstruktéři ještě řadu let ve slepé uličce napodobování válečných německých proudových jednotek. Také v tomto případě se jednoznačně ukázalo, jak „účinné“ je ochočování diktatur prostřednictvím dodávek moderních technologií.
Snad jedině nekritické přijetí Fukuyamovy teze o „konci dějin“ mohlo kohokoliv vést k tomu, aby znova opakoval stejnou pochybnou politiku, která už tolikrát předtím na celé čáře selhala. A samozřejmě nepodceňujme lidi jako Gerhard Schröder, kteří se jen velmi rádi nechali zkorumpovat ruskými penězi.
Pacifistický kurs německé zahraniční politiky založený na představě, že po skončení studené války už neexistují žádné zásadní mezinárodní spory s potenciálem vyvolat velkou válku, byl sice nanejvýš pochybný, avšak v celkovém kontextu přece jen dával jakýsi smysl.
Kdyby vám skutečně šlo o prosperitu vaší země - ne o obnovu impéria - copak byste mohli odolat nabídkám masivních německých investic do ruské ekonomiky a dlouhodobé spolupráce na modernizaci?
Potíž ale spočívá v tom, že Putin takový zájem ve skutečnosti nikdy nechoval a nechová. Ekonomická politika byla pro něj vždy jednoznačně podřazena imperiální politice, jak to velmi srozumitelně rozvedl už ve své dizertaci z 90. let věnované odvětví ekonomických surovin.
Jestliže si ale Němci mohli do jisté míry uvěřitelně namlouvat, že je Kreml bere jako partnera, Češi se svou historickou zkušeností zahrnující 21. srpen 1968 musejí dobře vědět, jak se věci mají.
Pro imperiální Moskvu zůstane Česká republika navždy nevděčnou gubernií, která by se sama nikdy neudržela a která údajně poslušně papouškuje noty z Washingtonu.
Neexistuje ani ta nejmenší šance, že by imperiální Kreml někdy přistupoval k České republice jako k rovnoprávnému partnerovi. Vždy na ni bude pohlížet pouze jako na stát druhého řádu, který nemusí brát vážně a kterému hodlá tvrdě diktovat.
Přesto si dnes šest z deseti Čechů myslí, že vláda „příliš“ pomáhá Ukrajině bojující o přežití proti genocidním ruským okupantům. Myslí si to navzdory své historické zkušenosti s ruskou okupací i navzdory faktu, že se sami obávají ruské vojenské expanze do Evropy.
Německým iluzím o imperiálním Rusku nelze upřít určitou systematičnost a důkladnost. Česká rozpolcenost ve věci boje s ruským imperialismem ale nikdy nedávala sebemenší smysl.
Dokud se bude Kremlu v Evropě ustupovat, Češi budou vždy na seznamu ohrožených. Udělat vše, co je v našich silách, pro podporu ukrajinských obránců, je jediné rozumné opatření k zajištění naší vlastní budoucnosti.
Neděláme to pro Ukrajince, ale v poslední instanci sami pro sebe.
V době 55. výročí traumatické zkušenosti s okupací „bratrských“ armád pod komandem Moskvy neexistuje žádné důležitější poučení.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
