Článek
Vážně nemocná knihovnice (RS) tam pečlivě střežila království čtiva, v němž každý přírůstek byl nejprve potažen novým balícím papírem, na hřbet přibyl technickým písmem provedeným tuší titul - a nakonec vše korunoval svrchní nátěr bezbarvým lakem.
Všechny knihy - detektivky, encyklopedie, odborné publikace i dobrodružné romány - tedy vypadaly stejně (byly to světle hnědé lesklé špalky), čímž připomínaly uniformované tesilové „občany“ v ulicích - a také se ze všech už na dálku linul stejný charakteristický pach laku.
Mezi staršími špalky nechyběly dva klasické romány polského autora sci-fi Stanislawa Lema, produkty počátečního komunistického období tvorby - Astronauti a K mrakům Magellanovým. A dále si knihovna pořídila také některé z novějších autorových psychologizujících děl, většinou s pilotem Pirxem.
Co zde však chybělo, ač kniha vyšla česky pouhý rok po polském originálu - v roce 1962 - byl Lemův první „nekomunistický“ román Návrat z hvězd.
Pro neseznámené budiž připomenuto, že ve svých prvotinách se Lem rozhodně nevěnoval nějaké glorifikaci dobového stalinismu, s nímž ostatně coby „osoba buržoazního původu“, která odešla z dnes ukrajinského Lvova, sám nadělal dost nepříjemných zkušeností. Fiktivní „skok v čase“ mu umožnil Stalina a jeho nohsledy do světa sci-fi vůbec nevpustit.
První Lemovy práce bychom ještě nejspíše mohli označit za „utopický komunismus“, jenž zčásti prosákl i do klasického českého sci-fi filmu Ikarie XB-1 inspirovaného jedním z raných autorových románů.
Návrat z hvězd napsaný už po historickém Chruščovově projevu o Stalinově kultu osobnosti, který i věřícím komunistům zprostředkoval skepsi ohledně „sovětského ráje“, a polsky vyšlý v roce 1961, obsahuje vizi budoucnosti výrazně odlišnou od naivního optimismu, se kterým se setkáme v prvních několika Lemových knihách.
Pilot kosmické lodi Hal Bregg se vrací po deseti letech palubního času z výzkumné kosmické výpravy zpět na Zemi. Tam ovšem mezitím kvůli dilataci času uplynulo více jak století - a nic z toho, co tam existuje, Bregg ani dost málo nechápe.
Život nové společnosti byl zcela zbaven všech rizik a agrese, v čemž hlavní roli sehrál proces vymyšlený trojicí vynálezců - Bennetem, Trimaldim a Zacharovem. Betrizace lidí provedená podáváním speciálních enzymů od raného dětství je spolehlivě zbavila veškerých agresivních instinktů. Bohužel, vedlejším produktem této blahodárné změny je také extrémní zpohodlnění, naprostá neschopnost rozhodnout se a nechuť k jakémukoliv, byť sebemenšímu, riziku.
Betrizovaní lidé, kteří se ve vizi z počátku 60. let procházejí světem s elektronickými čtečkami knih ("opton"), se upřímně děsí všeho mimo svou pečlivě zarýglovanou sociální bublinu. Bregg, jenž v dospělosti kvůli nepřijatelným zdravotním rizikům už betrizován být nemůže, je pro ně tedy pramenem obdobného akutního pocitu ohrožení, jako by byl řekněme městským parkem se procházející speciálními enzymy neupravený hladový lev. To druhé se ovšem v pečlivě ošetřené a sanitizované budoucnosti rozhodně nikdy nemůže stát.
Veškerou práci, a zejména tu, která vyžaduje agresivní narušení tělesné integrity (jako chirurgické operace), vykonávají roboty a automaty. Vylepšení lidé v podstatě nepracují, většina věcí je zdarma, takže se po většinu svého volného času věnují rozvinutému zábavnímu průmyslu hojně využívajícímu hologramů. Realita, v níž žijí, je snovou virtuální realitou nabízející bezpečné vzrušení a romantický únik z šedi každodennosti.
Bregg si je dobře vědom nejlepších úmyslů tvůrců tohoto nového světa, uznává jeho četné přínosy, ale přes veškerou snahu začlenit se (která zahrnuje i adaptační terapii) se mu to plně nedaří. Trápí ho stále pochybnosti o společnosti, která svým způsobem ztratila schopnost čelit realitě - když i nezbytný chirurgův řez nožem zachraňující život je pro ni nepředstavitelnou, nelidskou agresí a zlem stejného řádu jako masové vraždy, a výzkumné lety do vesmíru považují betrizovaní v nejlepším případě za politováníhodnou nebezpečnou klukovinu, která je ani dost málo nezajímá a nepřitahuje.
Lem si v situaci relativního uvolnění poměrů po Stalinově smrti položil naléhavou otázku, zda dokonce i společenský a technický pokrok vedený těmi nejlepšími úmysly nemůže ve svých důsledcích vést ke společenské degeneraci. Ke stavu, kdy lidé, kteří už s reálným světem ztratili jakýkoliv formující kontakt - pracovní, a dokonce i instinktivní - přestanou být schopni se v něm sami orientovat a přežít. Vše, co překračuje pečlivě sanitizovaný obzor betrizovanosti, považují hrdinové jednostejně za nepřijatelné riziko, ať už je to skutečně může ohrozit, nebo nikoliv. A na druhé straně skutečné nebezpečné, životy ohrožující agresi ani dost málo nerozumí, protože po chemické „amputaci“ agresívních instinktů k mysli zlovolného agresívního člověka ztratili jakýkoliv přístup. Pokud se do něj i v dobré víře empaticky „vciťují“, je jim taková snaha k ničemu, protože jejich vlastní mysl funguje naprosto odlišným způsobem. Jsou už tvory jiného druhu než on.
Lemův Návrat z hvězd nenabízí žádné řešení, východisko, ale ani fatální konec degenerované civilizace, která to přehnala s prosazováním pokroku. Vágní naději snad pěstují Breggovi kolegové připravující se na novou vesmírnou expedici s představou, že až se vrátí podruhé, svět na Zemi už mezitím bude zase více připomínat ten, který kdysi znali. Hlavní hrdina se však tohoto stébla nechytá.
Spisovatel Stanislaw Herman Lem zemřel 27. března 2006 v Krakově ve věku 84 let. Rok před smrtí v posledních rozhovorech vyjádřil obecný pesimismus ohledně technického pokroku, prohlásil, že „informační technologie“ jen utápějí lidi v přívalu nekvalitních „informací“, a označil skutečně inteligentní roboty za nevyrobitelné a zároveň nežádoucí.
Než vás také zavinou do balícího papíru, napíšou na hřbet jméno, přetřou bezbarvým lakem a položí na regál, zkuste prosím nezapomenout, že existuje nebezpečný svět tam venku, v němž vás výdobytky našeho betrizovaného evropského ráje mohou akutně ohrožovat na životě.
Tento článek také vyšel na webu Britských listů (blisty.cz)
