Kráčím světem s bílou holí

Bílá hůl je celosvětovým symbolem zrakového postižení. O této pomůcce, kterou zatím nic nepřekonalo, se toho napsalo už taky celkem dost. Proto nebudu psát o bílé holi jako takové, ale spíš bych vám chtěl předat zážitky a vzpomínky, které se vážou k mému seznamování s touhle holí od dětství až do současnosti. Jak jsem bílou hůl vnímal tenkrát a jak ji vnímám dnes.

Vítané rozptýlení ve výuce

Nevidím od narození a už v šesti letech jsem nastoupil na základní školu v Litovli, která byla specializovaná právě pro osoby se zrakovým hendikepem. Nevím už v kolika letech jsem držel v ruce bílou hůl poprvé, jestli tomu bylo už od první třídy nebo později, ale tento okamžik si vybavuji celkem jasně. Má první cvičná hůl, kterou jsem dostal do ruky byla pevná, kupodivu lehká, dlouhá a opravdu neskladná. Dlouhá tyčka nejspíš z nějakého hliníku nebo laminátu, přesně nevím, poznávání kovů mi na omak nikdy nešlo. Na jedné straně zakončena kovovou koncovkou tvarovanou do mírné ale ne ostré špičky, na druhé korkovou rukojetí s gumičkou na konci, za kterou jste si mohli hůl provléct na zápěstí, aby vám jen tak snadno nevypadla z ruky. Při jejím používání jsem si představoval, že jsem jako Harry Potter a mám v ruce kouzelnou hůlku, i když ta byla rozhodně menší a skladnější než tato obrovská a dlouhá hůl.

Chodil jsem s ní po chodbách školy. Učil se detekovat schody, chodit nahoru a dolů a též, jak holí kontrolovat terén před sebou a detekovat různé překážky. Musel jsem si zvyknout na pro mě dnes už úplně standardní pohyb zápěstím, kdy holí dělám takové obloučky, abych měl pokryt terén před sebou, vpravo a vlevo, včas detekoval překážku a nezranil se. Tohle pokud si dobře pamatuji, jsem trénoval několik týdnů, než jsem si tyto úplné základy zažil. Teprve později jsme vyrazili mimo budovu školy do ulic Litovle.

I když to může znít šíleně, bral jsem to jako hru. Zpestření nudných školních dní, kdy jsem vyrazil v době vyučování do chodeb školy a seznamoval se s holí. Vůbec mi to nepřipadalo zvláštní, spíše jsem to bral jako přirozenost, která k mému životu prostě patří. Bylo skvělé vypadnout z výuky a procházet se po chodbách školy, později po ulicích města Litovel a učit se orientaci v různorodém terénu. Opravdu mě to bavilo.

Při těchto pochůzkách jsem zjistil, že hůl jde používat více způsoby. Klouzat jí po hladkém terénu např. dlažbě, poklepávat jí do země, když terén není rovný a nelze po něm hladce klouzat, protože by se hůl mohla zaseknout v nerovnostech dlažebních kostek, zamotat do listí, trávy. A když kráčíte po schodech, je nutné hůl uchopit jinak, aby se vám nepletla pod nohy. To především při vystupování po schodech vzhůru.

Výuku s bílou holí jsem sice vnímal jako hru, ale ve skutečnosti mě hodiny prostorové orientace, jak se jim říká, naučily mnoho praktického pro život. Bílou hůl dnes nosím téměř všude i do míst, kam teoreticky nemusím, ale stala se mou nedílnou součástí. Dnes už samozřejmě nepoužívám neskladnou jednodílnou pevnou hůl, ale hůl skládací, kterou lze rozložit na více dílů a snadno se mi vejde do příruční tašky. Občas ji nosím složenou jen tak v ruce jako poznávací znamení, aby lidé kolem mě věděli, že mám potíže se zrakem. To ovšem praktikuji pouze na mnou dobře známých místech.

Skládací hůl mi jednou dokonce zlomila prst. Dala se totiž složit na několik dílů a jednotlivé díly byly navlečeny na natahovací gumě. Každý díl měl dost ostré hrany. Jednou ještě na základní škole, když jsem šel s holí v ruce, chytil její konec nějaký žák. Zatáhl, vycvakl díl, napnul gumu a pustil. Ostrá hrana mě tvrdě a silou sekla do prstu a zlomila ho. Indisponován jsem byl tak přes měsíc.

Období hrdinství

Bylo období, kdy jsem se snažil hrát na hrdinu a bílá hůl mi překážela. Všude, kde to šlo, jsem ji odkládal a pohyboval se bez ní. To následně vedlo k nečekaným úrazům nebo modřinám. Vrážel jsem do lidí a ti nechápali, protože jsem kráčel jistě a bez zaškobrtnutí. Nadával jsem, když mi do cesty přišel stůl, lavička, kolo, sklenička na okraji zábradlí, o kterou jsem zavadil a ta se následně po dopadu na zem roztříštila na střepy. Časem mi však došlo, že takhle to nemůže pokračovat. Že bílou hůl potřebuji i kdyby jen pro signalizování okolí, že nevidím. Bude to lepší pro obě strany. A tak jsem začal bílou hůl používat dvěma způsoby:

Nikdy, ale opravdu nikdy jsem se za bílou hůl nestyděl. Dokonce pozoruji, že na místech, kde to opravdu neznám, si kontroluji, jestli ji mám u sebe. S bílou holí se cítím bezpečněji a jistěji než bez ní.

Samostatný pohyb s bílou holí

V rámci výuky prostorové orientace se učím samostatně orientovat a pohybovat bez pomoci asistence. Vždy, když se potřebuji někam dostat ať už jde o lékaře, kavárnu, restauraci, úřad, lékárnu, zastávku MHD nebo třeba i bankovní pobočku, oslovím lektora prostorové orientace. Ten mě naučí jednotlivé trasy do stanovených míst tak, abych mohl chodit samostatně a nepotřeboval asistenci vidící osoby.

Protože se nemohu spoléhat na zrak, na cestách se musím orientovat jinak. Důležité je následující:

Vodící linií může být cokoli. Ať už jde o zeď domu, trávník, plot nebo obrubník chodníku. Nikdy nepůjdu volným prostorem, protože bych se zamotal. Vždy si bílou holí musím hlídat určitou vodící linku, která mi určuje směr. Na parkovišti, kde není, čeho se držet, jsem jednoduše ztracen.

Když jdu po ulici, kopíruji bílou holí buď obrubník chodníku, hlídám si zeď domu, trávník nebo se orientuji podle pásu speciální hrbolaté dlažby tedy vodícího pásu, který směřuje konkrétním směrem. Takový pás najdete třeba v hale nádraží, na volných prostranstvích, kde se není čeho držet, v nákupních centrech, na letištích, v podchodech. Vodící linka je základ a bez ní se nelze bez zraku orientovat.

Proto, když uvidíte člověka s bílou holí, jak jde proti vám a ťuká si holí o zeď budovy, neuhýbejte mu tak, že se nalepíte na tu stejnou zeď. Ukročte na druhou stranu. Nebo když vidíte člověka s bílou holí, který se náhle odlepil od zdi budovy, podle které se až do teď orientoval a kráčí přes chodník rovnou k silnici, nebojte, pravděpodobně nemá v úmyslu skočit pod auto, ale jen z nějakého důvodu potřebuje dojít k obrubníku chodníku a podle něj se orientovat dál. Pokud máte pocit, že takový člověk jde sebejistě a nepůsobí zmateně, nesnažte se mu překazit jeho záměr. Protože teprve pak by byl teprve zmatený a možná i ztracen.

Samotná vodicí linka ovšem nestačí. Druhým důležitým prvkem jsou orientační body. Ty lektor prostorové orientace vybírá tak, aby bylo zřejmé, že náhle nezmizí. Důležitou roli může tedy hrát mřížka od kanálu, snižující se nebo zvyšující terén, změna povrchu, průchod mezi budovami, kde je jiný akustický zvuk, sloup pouličního osvětlení, stojan na kola, schody do budovy, zabudovaný kovový rošt pro očištění bot u vstupů do obchodů, provozoven a jiné.

Podle těchto bodů ale i dalších, se orientuji a znamenají pro mě opravdu hodně. Když některý z nich najdu holí vím, že mám zabočit do jiné ulice, že mám v blízkosti najít přechod pro chodce, že jsem v cíli cesty.

Když se vám tedy bude zdát, že člověk s bílou holí jde přímo na sloup pouličního osvětlení nebo někam, kde vám může připadat, že narazí, nemusí tomu být tak. Může se jednat pro něj o orientační bod, který potřebuje najít, aby dokázal určit další směr své cesty. Zbytečně ho tedy nerozptylujte.

Ztráta důvěry v bílou hůl

Víc jak přes deset let byl mým vodícím parťákem zlatý retriever Joe. Doprovázel mě na veškerých mých cestách včetně studia nejdřív v Olomouci, následně v Brně. Zůstával se mnou ve výuce, ale též mi pomáhal při orientaci v terénu.

V tomhle období jsem sice nosíval též bílou hůl, ale od standardní hole se mírně lišila. Byla tenčí, neobsahovala na konci kulatou nebo do špičky směřující koncovku a dala se složit na mnohem menší celek než standardní bílá hůl. Ve složeném stavu se mi klidně vešla do kapsy bundy nebo kalhot. Tato hůl nejde moc dobře používat při orientaci v terénu, ale slouží spíše jen pro signalizaci toho, že máte zrakové postižení. Ostatně s vodícím psem ani standardní bílou hůl nepotřebujete. Pes vás vede a překážkám se vyhýbá za vás dřív, než do nich narazíte. Stačí si ve svého čtyřnohého parťáka získat důvěru, a nakonec mu tak bezmezně věříte, že mu do rukou svěříte svůj život. Bílou hůl máte tedy jen v ruce jako poznávací znamení, takže není nutné, abyste s ní ohledávali terén ve vaší blízkosti. Když se vodící pes zastaví, můžete holí prozkoumat, proč se tak stalo, ale pro běžné použití tato hůl bez koncovky na konci není.

Na svého vodícího pomocníka si můžete natolik zvyknout, že hůl téměř nepoužíváte několik let. Jednou nastane ovšem okamžik, kdy vodící pes onemocní a z nějakého důvodu vás nemůže doprovodit. V této chvíli jste ztraceni. Uchopíte do ruky standardní bílou hůl a zjišťujete, že si vůbec nevěříte. Kráčíte pomalu, tápavě a pořádně nevíte, jak s běžnou bílou holí pracovat. Vypadli jste ze cviku. Co teď?

Zvyknout si a opět si osvojit staré postupy. Věřte nebo ne, ale mě se tohle přesně stalo. Přes deset let jsem chodíval s Joem a v okamžiku, kdy onemocněl a následně opustil tento svět, jsem si vůbec nevěřil v používání standardní bílé hole, kterou používám od narození. Připadalo mi, že jsem úplně na začátku. Několik týdnů mi trvalo, než se mi povedlo vrátit do starých kolejí. Nyní už však s holí chodím jistě jako dřív, ale přiznávám, že to pro mě byl opravdu šok, jak jsem z toho vypadl.

Bez vodícího psa a s bílou holí v ruce. Takto nyní kráčím světem. Věřím si a měnit momentálně neplánuji. Jsou samozřejmě chvíle, kdy se mi bílá hůl zasekne třeba v mřížce od kanálu nebo kdy bílou holí podrazím někomu omylem nohy, případně klepnu do kola, které se převrátí na výkladní skříň. Ale takové situace k cestování bez zraku neodmyslitelně patří. Stejně jako situace, kdy vejdu do jiných dveří, než mám, kdy se musím doptávat lidí na cestu nebo žádat u přechodu pro chodce o pomoc, protože si nejsem jistý, jestli mohu bezpečně přejít. Přesto kráčím dál a poznávám svět s bílou holí v ruce. Není sice kouzelná, ale rozhodně mi při samostatném pohybu pomáhá.