Článek
Nevidím od narození. Tento druh znevýhodnění jsem si opravdu nevylosoval a nestál jsem o něj. Nicméně stalo se a musím s touhle skutečností bojovat a žít. V mém případě neexistuje reálná možnost vidět, protože zatím věda nepokročila tak daleko, aby dokázala nahradit spálenou sítnici. Snad jednou. Ale chci vůbec vidět? Netuším. Nevím, jaké to je, a nemám ponětí, jestli bych se vůbec na tuto změnu dokázal adaptovat. Jestli bych si zvládl dát do souvislostí, co vlastně vidím, a neměl pořád tendenci vše kolem sebe zkoumat hmatem. Čas by ukázal.
Svůj hendikep vnímám jako přirozenost, protože je mou součástí celý život. Vše, co dělám, za co bojuji, nedělám proto, abych vyčníval z davu a byl opěvován veřejností za to, co jsem vše dokázal a co vše zvládám. Nevidím. Beru to jako fakt, ale společnost na tuto skutečnost není bohužel připravená. Považuje lidi s hendikepem za něco nadpřirozeného, neobvyklého a chválí tyto lidi za maličkosti. V médiích je opěvuje a vykresluje jako hrdiny, že s hendikepem dovedou samostatně žít, fungovat, pracovat, vařit si, cestovat, studovat, podnikat. Opravdu je to něco tak nestandardního, že jde o hrdinství?
Pro běžnou společnost zřejmě ano. Je totiž v šoku z toho, co by dělala, kdyby se tohle stalo někomu, kdo momentálně žádný hendikep nemá. Nedovede si představit, jaké to s hendikepem je a kolik cest by se těmto lidem mohlo uzavřít. Je to přirozené a úplně tomu rozumím. Též nevím, kolik nových možností a cest by se mi otevřelo, kdyby se stal zázrak a já začal vidět. Ale rozhodně to, že mám hendikep a co s tímto znevýhodněním dělám, nepovažuji za hrdinství. Vy snad svůj život za hrdinství považujete?
Lidé s hendikepem chtějí žít jako všichni ostatní, ale způsoby, jak na to, musí vynalézat a hledat sami. Společnost se od těchto lidí drží dál a opravdu jim v tom nepomáhá. Dokonce bych řekl, že je považuje za něco nadpřirozeného, co by ani správně existovat nemělo. Zírá na to, co dokážou i se svým hendikepem dělat, dělá z nich hrdiny. Ale člověk s hendikepem rozhodně hrdina není. Jen musí vyřešit, jak se poprat s věcmi, které jsou pro standardní společnost přirozené a běžné.
Rozhodně lidem s hendikepem nepomáháte tím, že z nich děláte hrdiny. Ani tím, že když se tito lidé ucházejí o zaměstnání, životopisy rovnou házíte do koše, protože jste v šoku. Vůbec nevíte, co vás čeká, a nechcete se tím vůbec zabývat. Nechcete se s hendikepovaným člověkem ani setkat v rámci pohovoru a zjistit, co vlastně dokáže. Myslím, že mnohdy byste byli opravdu až překvapeni, že některý druh hendikepu zase nemusí být takový problém, jak působí. Při jednáních na úřadech, v bankách, ve zdravotnických zařízeních komunikujete radši s doprovodem hendikepovaného, protože se bojíte, jak hendikepovaný člověk zareaguje a nejste si jisti, jestli se s ním vůbec domluvíte. Co takhle to zkusit? Na ulicích někdy radši děláte, že neslyšíte nebo jsme pro vás neviditelní, když prohodíme do prostoru dotaz na pomoc s přejitím silnice, dotaz na aktuální číslo MHD spoje nebo kde se nachází ten konkrétní vstup do budovy, který bez zraku fakt v řadě vchodů nedokážeme přesně dohledat. Nemůžeme ani používat běžné digitální služby jako např. sledování TV, protože tvůrce samozřejmě nenapadlo, že sledovat TV chce i člověk, který nevidí, a tak nástroje neuzpůsobí pro odečítače obrazovek. Voláme pak na zákaznickou linku, vysvětlujeme daný problém a reakce působí, jako kdybychom přišli z jiné planety.
Nejsme hrdinové. Alespoň já se za hrdinu nepovažuji. Jen musím s hendikepem hledat způsoby a občas je i vynalézat k tomu, abych mohl žít plnohodnotný a smysluplný život i bez zraku. Ale přiznám se, že když mě pochválíte, jak jsem šikovný a že je super, co jsem dokázal, možná si všímáte, že nevím jak na to reagovat. Protože já to, za co mě chválíte, nepovažuji za nic převratného a úžasného. Jen za možnost, která mi otvírá cestu k něčemu dalšímu, co je pro vás bez hendikepu běžné a přirozené. Tím, jak s námi nespolupracujete a držíte se od nás dál, je pochopitelné, že když něco hendikepovaný člověk vymyslí nebo s něčím přijde, je to pro vás něco nadpřirozeného a začnete takového člověka označovat za hrdinu. Ale víte, že kdybyste se od nás nedrželi dál a přijmuli nás jako standardní součást běžné společnosti, že bychom společnými silami toho dokázali mnohem víc než samostatně?
Zamyslete se, prosím, a zkuste váš postoj k lidem s hendikepem přehodnotit. Tento článek píšu otevřeně, jak to jako nevidomý člověk cítím. Píšu ho od srdce.
