Článek
Začátkem srpna 1348 ke dvoru magdeburského arcibiskupa dorazil ošumělý starý poutník. Představil se jako markrabě Waldemar Braniborský, právě ten, který měl být už téměř tři dekády mrtvý! V roce 1319 byl prý sužován výčitkami svědomí, neboť žil v nezákonném manželství se svou příbuznou (Anežka Braniborská, dcera markraběte Hermanna). Tento incest uvedla do souladu s církevním právem až papežská výjimka. Předstíral tedy smrt, ale ve skutečnosti se vydal na pouť do Svaté země, jinak řečeno Palestiny, a rozhodl se žít tam nenápadným a skromným životem poustevníka, aby odčinil tento hřích.
Co ho přimělo k návratu domů? Kajícník neskrýval rozhořčení nad tím, že se vlády v jeho markrabství zmocnil kacíř a syn bezbožného císaře Ludvíka IV. Bavorského. Ten zemřel rok před těmito událostmi a klatba na něj byla uvržena papežem Janem XXII. kvůli jejich mocenskému sporu o italský Milán. Ve skutečnosti byl „návrat ztraceného markraběte“ zinscenován třemi zákulisními hráči - magdeburským arcibiskupem Otou, vévodou Rudolfem Saským a naším Karlem IV. (1316-1378). Tento český a římsko-německý král totiž začal usiloval o metu nejvyšší, titul císaře Svaté říše římské. A ten se mu přiblížil výše zmíněnou smrtí mocného bavorského Wittelsbacha při lovu na medvědy. Nastal čas zmocnit se braniborské marky lstí.
Rychle a falešně
I na tehdejší intrikami prošpikovanou dobu stěží uvěřitelný manévr přišel v pravý čas. Vláda mladého Ludvíka Braniborského (1315-1361) se netěšila přílišné oblibě, protože vystupoval tvrdě a rozpínavě. Největší zájem na úspěchu vzkříšeného Waldemara měl saský vévoda Rudolf, z něhož si náš Karel udělal spojence právě udělením braniborského léna. Staronový markrabě, ve skutečnosti nastrčená loutka v této mocenské hře, se s pomocí magdeburského arcibiskupa začal u vysoké šlechty a měst dovolávat svých práv. Obrátil se pochopitelně i na zbylé dva aktéry spikleneckého trojlístku Karla a Rudolfa o vojenskou pomoc. Stalo se tak bez váhání a s mimořádnou iniciativou. Už v polovině září 1348 povolal Karel do zbraně českou šlechtu a po boku svého bratra Jana Jindřicha vytáhl na pomoc své politické figuře.
Velká pečeť falešného Waldemara z období okolo roku 1350
Průvodní obratné manévry Karlovy přinesly další významné úspěchy v cestě za císařským titulem. Uzavřel přátelské dohody s míšeňsko-duryňským markrabětem Fridrichem, čímž ho vyškrtl z okruhu spojenců bavorských Wittelsbachů. Navíc v něm získal podporovatele při kandidatuře na vládce římského království. Po selhání protikandidatury anglického krále Eduarda III. se totiž vyskytly náznaky postavit proti Karlovi právě Fridricha. V první den měsíce října došlo v městečku Münchenberg k setkání Karla a nepravého Waldemara i jeho stoupenců, kde byla oficiálně uznána jeho práva na braniborské markrabství. Události pak nabraly ještě rychlejší a předvídatelnější spád: Waldemar za to projevil vděčnost tím, že připojil svůj kurfiřtský hlas ke Karlově císařské volbě a dědičně mu postoupil Dolní Lužici.
S pomocí všech lucemburských spojenců se podařilo Ludvíka Braniborského zatlačit až do Frankfurtu nad Odrou, kde se ubránil. Jeho postavení v Braniborsku sice bylo výrazně otřeseno, ale udržel část země a toto polovičaté vítězství se Karlovi později vymstilo. Došlo totiž k trvalému místnímu boji mezi stoupenci Ludvíka a falešného Waldemara, což Karlovi odčerpávalo sílu a vliv na události v říši a jejím přilehlém sousedství. Podvodník byl odhalen až dva roky poté, v únoru 1350. Karel se totiž mezitím dohodl s Wittelsbachy a mohl prohlásit, že byl oklamán a nepravého Waldemara zbavil titulu markraběte. Od té doby Waldemar pobýval na askánském dvoře v Anhalt-Dessau, kde se mu po zbytek života dostávalo všech dvorských poct. Zemřel v roce 1356, pravděpodobně ne přirozenou smrtí…
Jiří Spěváček: Karel IV. - život a dílo (Svoboda 1979)
https://de.wikipedia.org/wiki/Falscher_Woldemar
