Článek
Když se 2. srpna roku 216 př. n. l. u Kann v Apulii střetla římská armáda s vojskem Kartága, Římané měli důvod věřit, že tentokrát už Hannibala zastaví. Po sérii porážek, které utrpěli během druhé punské války, shromáždili mimořádně početné vojsko. Proti nim stál velitel, který už několikrát dokázal římské armády přelstít, tentokrát však dostal do rukou příležitost předvést manévr, který se stal legendou.
Připravil dokonalou past
Hannibal Barca nebyl v Itálii v jednoduché situaci. Jeho armáda bojovala daleko od Kartága a musela se vypořádat s početními i logistickými problémy. Přesto dokázal Římany přimět k bitvě za podmínek, které mu vyhovovaly. Podle Polybia Hannibal před samotným střetem obsadil citadelu v Kann, kde Římané soustřeďovali obilí a další zásoby. Tím vytvořil na římské velení další tlak.
Římské vojsko bylo obrovské a jeho velitelé chtěli využít především sílu těžké pěchoty. Problém spočíval v tom, že samotná početní převaha se mohla stát nevýhodou. Čím více legionářů se tlačilo do prostoru před nimi, tím méně prostoru měli jednotliví vojáci k boji a tím obtížnější bylo udržet soudržnost celé sestavy. S tím Hannibal počítal.
Jeho sestava na první pohled nepůsobila jako dokonale připravená past. Do středu postavil především galskou a iberskou pěchotu. Na křídlech rozmístil kvalitnější africké jednotky a důležitou úlohu sehrála také jízda. Polybios popisuje, jak se střed kartáginské sestavy postupně pod římským tlakem prohýbal a ustupoval. Římané přitom pokračovali stále hlouběji do prostoru, který jim Hannibal zdánlivě otevíral. Nebyl to však obyčejný ústup.
Hannibalovo vyobrazení ze 17. století
Dvojité obchvatné sevření
Hannibalův střed se měl postupně stáhnout a vytvořit konkávní oblouk. Římská pěchota se tak dostávala stále hlouběji mezi kartáginské jednotky. Jakmile se římská masa soustředila ve středu bojiště, nastal okamžik, na který Hannibal čekal. Kartáginská křídla se začala stáčet dovnitř. Africká pěchota, která do té doby zůstávala na stranách sestavy, zaútočila na odkryté římské boky. Současně kartáginská jízda získala převahu nad římskou jízdou a mohla se přesunout do týlu protivníka. Z původního čelního střetu se tak stávalo obklíčení.
Vojenská teorie později tento princip označila jako dvojité obchvatné sevření neboli double envelopment. Hannibalova armáda sevřela římské vojsko z obou stran a následně se jeho jízda dostala také za římské linie. U.S. Marine Corps tento klasický model popisuje jako tři základní fáze: vypouklou kartáginskou sestavu, postupné ustupování středu a následné uzavření obou křídel.
Římané se tím dostali do situace, ze které už nebylo snadné uniknout. Jejich početní převaha přestala být výhodou. Vojáci byli natlačeni jeden na druhého a jejich prostor k manévrování se zmenšoval. Zatímco zadní části římské armády se stále tlačily dopředu, její přední části se ocitly sevřené ze stran.
Hannibal udělal z nevýhody výhodu
Hannibal tak proti Římanům využil jejich vlastní sílu. Čím více pěchoty vrhli do středu, tím větší množství mužů se ocitlo v prostoru, který se postupně měnil v past. Přesný počet padlých je předmětem historických debat a starověké prameny uvádějí různá čísla. Jisté však je, že šlo o katastrofální porážku. Polybios popisuje boj jako střet, v němž po porážce římské jízdy následovalo obklíčení hlavních římských sil.
Význam Kann navíc nespočívá jen v počtu mrtvých. Hannibal zde předvedl způsob, jak lze početnějšího protivníka donutit, aby se sám připravil o výhody, které mu jeho počet poskytuje. Nešlo pouze o sílu jednotek, ale o jejich rozmístění, načasování a schopnost přinutit protivníka reagovat přesně podle očekávání.
Proto se Cannae staly pojmem v dějinách vojenského myšlení. Vojenský historik Alfred von Schlieffen, náčelník německého generálního štábu na přelomu 19. a 20. století, se Hannibalovým vítězstvím zabýval natolik intenzivně, že své rozsáhlé dílo o obchvatném manévru nazval jednoduše Cannae. Americká vojenská literatura později tento střet opakovaně používala jako model dvojitého obchvatu.
Vyhrál bitvu, ale ne válku
Na Kann je ale důležitá ještě jedna věc, která se při vyprávění o Hannibalově triumfu někdy ztrácí. Bitva byla taktickým mistrovským dílem, ale sama o sobě Hannibalovi válku nevyhrála. Řím po katastrofě nezkolaboval. Naopak postupně změnil způsob vedení války, vyhýbal se dalším podobně riskantním střetům a pokračoval v boji. Druhá punská válka nakonec skončila Hannibalovou porážkou.
Tento paradox dává bitvě u Kann mimořádný význam. Hannibal dokázal vytvořit téměř učebnicový příklad vítězství na bojišti, aniž by tím dosáhl strategického vítězství ve válce. Studie publikovaná prostřednictvím amerického Army University Press výslovně upozorňuje, že Cannae představovaly taktické mistrovství, nikoli strategický úspěch, protože Hannibal nakonec válku s Římem prohrál.
Zdroje: autorský článek s využitím
