Článek
Jen málokterá letecká událost ukazuje tak názorně, že největší hrozbou pro dopravní letadlo nemusí být bouřka, technická závada ani lidská chyba. V případě letu British Airways 9 se protivníkem stal přírodní jev, o jehož skutečném nebezpečí se tehdy vědělo překvapivě málo. Posádka Boeingu 747 se během několika minut ocitla v situaci, kterou výrobci letadel ani letecké společnosti prakticky nepředpokládali – přišla o tah všech čtyř motorů současně.
Nikdo nevěděl, do čeho stroj letí
Stalo se to 24. června 1982 během pravidelného letu z Kuala Lumpuru do australského Perthu. Na palubě bylo 248 cestujících a patnáct členů posádky. Let probíhal klidně, počasí nevzbuzovalo obavy a radar neukazoval žádnou významnou bouřkovou činnost, což bylo na celé situaci nejzrádnější. Posádka totiž mířila přímo do oblaku sopečného popela, který vyvrhla indonéská sopka Galunggung. Popel byl ve vysoké letové hladině prakticky neviditelný a tehdejší meteorologické systémy na jeho přítomnost nedokázaly spolehlivě upozornit.
První známky problémů působily téměř nadpřirozeně. Kolem čelního skla a motorů se začaly objevovat modravé světelné výboje připomínající Eliášův oheň. V kabině se šířil zápach síry a kouře, přesto žádný z přístrojů neukazoval bezprostřední nebezpečí. O několik okamžiků později se začaly ozývat první varovné signály motorů. Jeden po druhém ztrácel výkon, až během krátké chvíle všechny čtyři úplně zhasly.
Boeing 747 společnosti British Airways na letišti Heathrow
Věděli, že mají jen málo času
Pro většinu pilotů jde o situaci, kterou znají jen ze simulátorů. Proudové dopravní letadlo je konstruováno tak, aby bezpečně zvládlo výpadek jednoho, případně dvou motorů. Současné vysazení všech čtyř bylo natolik nepravděpodobné, že se prakticky nepovažovalo za reálný scénář. Boeing 747 se náhle změnil v téměř čtyřsettunový kluzák bez jakéhokoliv pohonu.
Posádka věděla, že má jen omezený čas. Letadlo sice dokázalo díky své aerodynamice dlouho klouzat, ale s každou minutou ztrácelo výšku. Pod nimi se rozprostíral Indický oceán a hornaté indonéské ostrovy. Pokud by se motory nepodařilo znovu nastartovat, bylo téměř jisté, že let skončí katastrofou.
Situace se změnila z beznadějné na zvládnutelnou
Událost zároveň odhalila slabé místo proudových motorů, které si do té doby uvědomoval jen málokdo. Sopečný popel není obyčejný prach. Obsahuje mikroskopické částice hornin a vulkanického skla. Po nasátí do motoru se při teplotách přesahujících 1 400 stupňů Celsia začnou tavit. Roztavený materiál ulpívá na lopatkách turbíny, narušuje proudění vzduchu a motor přestane pracovat. Stejné částice navíc fungují jako abrazivo. Při rychlosti téměř devíti set kilometrů za hodinu dokážou během několika minut obrousit čelní skla natolik, že se stanou téměř neprůhlednými.
A to se stalo i letu British Airways 9. Kromě výpadku motorů ztrácela posádka postupně také výhled z kokpitu. Šlo o kombinaci poruch, kterou si ještě před několika lety většina odborníků jen stěží dokázala představit.
Piloti se rozhodli pokračovat v nouzových pokusech o restart motorů. Jak letadlo klesalo do nižších vrstev atmosféry, dostávalo se mimo nejhustší část oblaku. Současně se motory ochlazovaly a roztavené usazeniny začaly praskat a odpadávat. Nejprve se podařilo znovu nastartovat jeden motor, krátce nato následoval druhý, třetí a nakonec i čtvrtý. Situace se během několika minut změnila z téměř beznadějné na zvládnutelnou.
Popel pronikl i do dalších systémů letadla
Ani tím ale drama neskončilo. Poškození čelních oken bylo tak rozsáhlé, že piloti při přiblížení téměř neviděli přistávací dráhu. Museli se spoléhat především na přístroje a hledat malé nepoškozené části skla, přes které bylo možné zahlédnout okolí. Přesto se jim podařilo bezpečně dosednout na letišti Halim Perdanakusuma v Jakartě. Všech 263 lidí na palubě přežilo.
Technická kontrola po přistání ukázala, jak blízko měla posádka ke katastrofě. Motory byly silně poškozené nánosy ztuhlého vulkanického skla, čelní okna byla doslova zbroušená a popel pronikl i do dalších systémů letadla. Opravy trvaly týdny a několik motorů muselo být kompletně vyměněno.
Význam letu British Airways 9 ale dalece přesahuje samotný příběh šťastného přistání. Nehoda odhalila zásadní mezeru v tehdejší letecké bezpečnosti. V roce 1982 prakticky neexistoval mezinárodní systém, který by sledoval pohyb sopečného popela a předával varování pilotům. Erupce byly sice monitorovány vulkanology, informace se však k leteckým společnostem dostávaly pomalu nebo vůbec.
Sopečný popel je i dnes velký strašák
Zkušenosti z letu BA009, později doplněné podobným incidentem letounu KLM nad Aljaškou v roce 1989, vedly ke vzniku sítě Volcanic Ash Advisory Centres (VAAC). Tato specializovaná centra dnes využívají satelitní snímky, meteorologické modely i údaje z vulkanologických observatoří a nepřetržitě vydávají varování pro leteckou dopravu po celém světě. Díky nim mohou dispečeři i piloti nebezpečné oblasti obcházet dlouho předtím, než by se letadlo dostalo do kontaktu s popelem.
Příběh letu British Airways 9 zároveň připomíná, že největší pokrok v bezpečnosti letectví často vzniká až po událostech, které odhalí dosud neznámá rizika. Dnes je průlet sopečným oblakem považován za mimořádně nebezpečnou situaci a letecké společnosti jsou ochotny kvůli ní rušit stovky letů. Stačí si připomenout erupci islandské sopky Eyjafjallajökull v roce 2010, která ochromila evropské nebe na několik dní.
Událost z června 1982 tak dodnes zůstává jedním z nejvýznamnějších mezníků moderního letectví. Ne proto, že by šlo o tragédii s vysokým počtem obětí, ale právě naopak. Díky mimořádně zkušené posádce, správným rozhodnutím a také značné dávce štěstí skončil let, který měl všechny předpoklady stát se katastrofou, záchranou všech lidí na palubě. Jeho odkaz přitom chrání miliony cestujících dodnes.
Časová osa události
- 24. června 1982 – Boeing 747 společnosti British Airways odlétá z Kuala Lumpuru do Perthu.
- Ve výšce přibližně 11 300 metrů – letadlo vletí do oblaku sopečného popela ze sopky Galunggung.
- Během několika minut – postupně vysadí všechny čtyři motory.
- Následujících asi 20 minut – Boeing bez tahu klouže a posádka opakovaně zkouší motory restartovat.
- Po opuštění oblaku – motory se jeden po druhém znovu rozběhnou.
- 24. června 1982 – letadlo bezpečně přistává v Jakartě.
- Následující roky – incident vede k zásadnímu rozvoji systému sledování sopečného popela a mezinárodních varování pro letectví.
