Článek
Večer 24. června 1982 odstartoval Boeing 747-236B společnosti British Airways z letiště v Kuala Lumpuru směrem do australského Perthu. Šlo o druhou část dálkového letu z Londýna na Nový Zéland a na palubě se nacházelo 248 cestujících a 15 členů posádky. Pro zkušeného kapitána Erica Moodyho i jeho kolegy to byl rutinní let po trase, kterou absolvovali už mnohokrát. Nikdo netušil, že za necelou hodinu budou čelit situaci, jaká se do té doby v historii proudového letectví prakticky nestala.
O sopce posádka nevěděla
Let probíhal klidně. Boeing letěl ve výšce 37 000 stop, tedy přibližně 11 kilometrů nad zemí, nad Indickým oceánem jižně od indonéského ostrova Jáva. Venku byla tma a počasí nevykazovalo žádné výrazné známky nebezpečí. Palubní meteorologický radar neukazoval bouřky ani jiné překážky. Jen několik cestujících sedících u oken si všimlo zvláštního světelného jevu. Kolem motorů se objevovala namodralá záře připomínající elektrické výboje a po čelním skle kokpitu přebíhaly drobné světelné jiskry.
Posádka předpokládala, že jde o běžnou statickou elektřinu. Ve skutečnosti však Boeing právě prolétal obrovským oblakem sopečného popela z indonéské sopky Galunggung, jejíž erupce nebyla pilotům známa. Brzy nato se kabinou začal šířit štiplavý zápach připomínající síru a někteří cestující zaznamenali lehký kouř.
Boeing British Airways na letišti v Heathrow
Kapitán Moody nejprve uvažoval o tom, že se jedná o drobnou závadu klimatizace nebo elektrického systému. Pak ale přišel první výpadek motoru, když motor číslo čtyři náhle ztratil tah a zastavil se. Posádka okamžitě zahájila standardní nouzový postup, jenže ještě než stihla situaci vyhodnotit, zhasl také druhý motor. O několik sekund později přestal pracovat třetí a nakonec i první. Během necelé minuty utichly všechny čtyři proudové motory.
Kapitán oznámil lidem, že nefungují motory
V kokpitu zavládlo ticho, které žádný pilot nechce nikdy zažít. Letový inženýr Barry Townley-Freeman pronesl, že nemůže uvěřit tomu, že všechny čtyři motory přestaly pracovat téměř zároveň. Přesto nikdo nepanikařil. Posádka věděla, že Boeing 747 dokáže bez tahu motorů určitou dobu klouzat, ale bylo také jasné, že výška rychle ubývá a času není nazbyt.
Kapitán Eric Moody se rozhodl zachovat absolutní klid. Do kabiny cestujících pronesl hlášení, které se později stalo jedním z nejslavnějších v historii civilního letectví. „Dámy a pánové, tady kapitán. Máme malý problém. Všechny čtyři motory přestaly pracovat. Děláme vše pro to, abychom je znovu nastartovali. Věřím, že nejste příliš vyděšení.“ Suchý britský humor tehdy mnoha cestujícím připadal uklidňující, i když si většina z nich uvědomovala, že situace je mimořádně vážná.
Věděli, že mají zhruba dvacet minut
Zatímco se cestující snažili zachovat klid, v kokpitu probíhal závod s časem. Piloti věděli, že Boeing 747 ztrácí při klouzání přibližně 1 500 až 1 800 metrů výšky za minutu. Jednoduchý výpočet ukazoval, že pokud se motory nepodaří znovu nastartovat, zbývá přibližně dvacet minut do okamžiku, kdy letadlo narazí do moře. Dalším problémem byla samotná Jáva. Její hornaté vnitrozemí dosahuje výšky přes 3 000 metrů a bez motorů hrozilo, že se Boeing do hor jednoduše nevejde.
Posádka proto postupně zkoušela restart všech čtyř motorů. Neúspěšně. Teprve později vyšetřování ukázalo, co se vlastně odehrálo. Motory nasávaly jemný sopečný popel, který se uvnitř spalovacích komor roztavil na sklovitou hmotu. Ta se usadila na lopatkách turbín a prakticky zastavila proudění vzduchu potřebné pro spalování paliva. Motory přitom nebyly mechanicky zničené, ale jednoduše se udusily vrstvou roztaveného popela.
Nebezpečný nebyl jen samotný výpadek motorů. Sopečný popel fungoval jako brusný papír, když obrovskou rychlostí narážel do čelních skel kokpitu a doslova je obrušoval. Sklo během několika minut zmatnělo natolik, že piloti téměř neviděli ven. Stejný problém postihl přistávací světla i náběžné hrany křídel. Posádka si uvědomovala, že i kdyby se podařilo motory znovu spustit, čeká ji mimořádně obtížné přistání.
Ke katastrofě bylo hodně blízko
Po přibližně třinácti minutách klouzání se situace začala měnit. Jakmile Boeing opustil oblak sopečného popela, motory postupně vychladly. Roztavené usazeniny uvnitř turbín popraskaly a proudění vzduchu se začalo obnovovat. Jako první se podařilo nastartovat motor číslo čtyři a v kokpitu zavládla obrovská úleva. Krátce nato naskočil třetí motor, následoval první a nakonec i druhý. Ten však vykazoval silné vibrace, takže jej piloti raději znovu vypnuli. Tři funkční motory ale znamenaly jediné, letadlo už poletí dál.
Nejbližším vhodným letištěm byla Jakarta. Posádka zamířila k letišti Halim Perdanakusuma, ale problémy zdaleka neskončily. Čelní skla byla natolik poškozená, že kapitán přes ně téměř neviděl. Přiblížení proto probíhalo převážně podle přístrojů a podle pokynů prvního důstojníka, který měl o něco lepší výhled. Moody později přirovnal pohled z kokpitu k jízdě autem přes pískované mléčné sklo.
Přesto se 747 podařilo bezpečně dosednout na ranvej. Když se letadlo zastavilo, uvědomili si cestující i posádka, jak blízko byli katastrofě. Nikdo z 263 lidí na palubě neutrpěl vážnější zranění. Boeing byl sice výrazně poškozený – motory vyžadovaly generální opravu, čelní skla musela být vyměněna a náběžné hrany křídel byly doslova opískované – ale lidské životy byly zachráněny.
Incident, díky kterému se hodně změnilo
Vyšetřování potvrdilo, že hlavní příčinou incidentu byl let skrz hustý oblak sopečného popela. Tehdy ještě neexistoval systém, který by posádkám poskytoval informace o šíření popela po erupcích. Meteorologické radary navíc popel prakticky nezobrazovaly, protože neobsahuje dostatek vody. Piloti tak letěli do nebezpečí, aniž o něm měli nejmenší tušení.
Incident British Airways Flight 9 změnil přístup leteckého průmyslu k vulkanické aktivitě. Po celém světě vznikla síť Volcanic Ash Advisory Centres (VAAC), která nepřetržitě monitoruje sopečné erupce a vydává varování pro civilní letectví. Letecké společnosti zároveň upravily postupy pro lety v oblastech se sopečnou činností a výrobci motorů začali intenzivně zkoumat, jak se proudové motory chovají při kontaktu s vulkanickým popelem.
Příběh letu BA009 dodnes patří k nejpozoruhodnějším v historii letectví. Nejen proto, že se posádce podařilo po třinácti minutách bez tahu znovu nastartovat všechny motory kromě jednoho, ale také kvůli klidu, profesionalitě a rozhodování, které zachránily 263 lidských životů. Kdyby Boeing zůstal v oblaku popela o několik minut déle nebo kdyby piloti nezachovali chladnou hlavu, mohl se tento let zařadit mezi nejtragičtější katastrofy své doby. Místo toho se stal symbolem mimořádného pilotního umění a jedním z největších zázraků moderního letectví.
Časová osa události
- 24. června 1982, večer – Boeing 747-236B společnosti British Airways (let BA009) odlétá z Kuala Lumpuru do australského Perthu. Na palubě je 248 cestujících a 15 členů posádky, celkem 263 lidí.
- Přibližně 20:40 místního času – Letadlo ve výšce 37 000 stop (11 300 metrů) vlétá do oblaku sopečného popela z erupce sopky Galunggung. Posádka zatím netuší, co se děje.
- O několik okamžiků později – Cestující i posádka pozorují modrou elektrickou záři kolem motorů a na čelním skle kokpitu. Kabinou se začne šířit zápach síry.
- 20:42 – Vysazuje motor č. 4. Během necelé minuty postupně přestávají pracovat také motory č. 2, 1 a 3. Boeing zůstává bez tahu všech čtyř motorů.
- Následujících přibližně 13 minut – Letadlo klouže bez motorů z výšky 37 000 stop až přibližně na 13 500 stop (4 100 metrů). Posádka opakovaně zkouší restart motorů a připravuje se na možnost nouzového přistání na moři.
- Přibližně po 13 minutách – Motor č. 4 se znovu rozbíhá. Krátce nato se podaří nastartovat také motory č. 1 a č. 3. Motor č. 2 je sice rovněž spuštěn, ale kvůli silným vibracím jej posádka znovu vypíná.
- Krátce poté – Boeing mění kurz na Jakartu, kde se nachází nejbližší vhodné letiště.
- Při přiblížení – Piloti zjišťují, že čelní skla kokpitu jsou silně obroušená sopečným popelem a téměř přes ně není vidět. Přistání proto provádějí převážně podle přístrojů.
- Bezpečné přistání v Jakartě – Boeing dosedá na letiště Halim Perdanakusuma. Všech 263 lidí na palubě přežívá bez vážnějších zranění.
- Po vyšetřování – Odborníci potvrzují, že příčinou incidentu byl let skrz hustý oblak sopečného popela. Událost vede ke vzniku mezinárodní sítě Volcanic Ash Advisory Centres (VAAC), která dodnes monitoruje šíření sopečného popela a vydává varování pro leteckou dopravu.
Zdroje: autorský článek s využitím
