Článek
Když bychom hledali nejtvrdšího vojáka 20. století, objevuje se mezi kandidáty jedno jméno s pozoruhodnou pravidelností. Adrian Carton de Wiart nebyl nejslavnějším generálem své doby ani mužem, který by vyhrál rozhodující bitvu světových dějin. Přesto se stal legendou. Ne díky jediné události, ale díky neuvěřitelné sérii katastrof, zranění a válek, které dokázal přežít.
Lhal o svém věku, aby mohl narukovat
Jeho život totiž připomíná seznam událostí, které by vystačily na několik různých osudů. Přišel o oko, část ruky, byl opakovaně postřelen, přežil havárii letadla ve Středozemním moři, několik let strávil v zajetí a opakovaně se pokoušel o útěk. Navzdory tomu všemu se dožil vysokého věku a na sklonku života dokázal o svých zkušenostech psát s překvapivým humorem. Když později hodnotil svou vojenskou kariéru, pronesl větu, která dokonale vystihuje jeho povahu: „Upřímně řečeno, válku jsem si užíval.“
Narodil se roku 1880 v Bruselu do zámožné rodiny belgického šlechtického původu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl strávit většinu života na bojištích. V mládí studoval v Anglii a jeho rodina očekávala, že se vydá cestou diplomacie nebo práva. Mladého Adriana však více než akademická kariéra přitahovalo dobrodružství. Když vypukla druhá búrská válka, opustil studia na Oxfordu a vstoupil do britské armády. Dokonce lhal o svém věku, aby mohl narukovat.
Adrian Carton de Wiart šel ostatním vždy příkladem
Ztráta oka ho nezastavila
V Jižní Africe poprvé poznal realitu války. Utrpěl zde své první vážnější zranění a zároveň objevil prostředí, ve kterém se cítil překvapivě dobře. Zatímco většina lidí se snaží válce vyhnout, Carton de Wiart jako by ji vyhledával. Po skončení konfliktu zůstal v armádě a sloužil v různých částech britského impéria.
Skutečná legenda však začala vznikat až během první světové války. V roce 1914 se ocitl na frontě a velmi rychle si získal pověst důstojníka, který se nebojí ničeho. Během bojů v Somálsku byl střelen do obličeje a přišel o levé oko. Pro většinu vojáků by šlo o zranění znamenající konec kariéry. Carton de Wiart však odmítl odejít do výslužby. Začal nosit charakteristickou černou pásku přes oko a pokračoval ve službě, jako by se nic nestalo.
Sám si utrhl prsty, aby mohl bojovat
Další roky přinesly ještě horší zkoušky. Na západní frontě byl několikrát zasažen střelami i střepinami. Zranění se hromadila tak rychle, že je dnes obtížné sledovat jejich přesný počet. Kulky ho zasáhly do hlavy, boku, nohy i kotníku. Nejvážnější následky však měla exploze, která mu těžce poškodila levou ruku. Lékaři se snažili zachránit rozdrcené prsty, Carton de Wiart však jejich snahu považoval za zbytečné zdržování. Ve svých pamětech později tvrdil, že si některé zničené prsty sám utrhl, protože chtěl amputaci urychlit. Doslovný popis nebo o nadsázka? Těžko říct. Ale samotný fakt, že podobné tvrzení zní u tohoto muže uvěřitelně, vypovídá o jeho pověsti mnohé.
Navzdory ztrátě oka a části ruky pokračoval ve velení jednotkám. Během první světové války získal řadu vyznamenán. Jeho nadřízení oceňovali nejen odvahu, ale i schopnost vést vojáky v situacích, které se zdály beznadějné. Carton de Wiart totiž patřil k důstojníkům, kteří šli vždy v čele. To sice výrazně zvyšovalo riziko zranění, ale zároveň mu to získávalo respekt podřízených.
Carton de Wiart na káhirské konferenci, vpravo za Sung Mej-lingem
Byl velice úspěšným diplomatem
Po skončení války by se mohlo zdát, že si konečně dopřeje klid. Místo toho se přesunul do diplomatických a vojenských funkcí, které ho zavedly mimo jiné do Polska. Právě zde sledoval bouřlivý vývoj meziválečné Evropy a navázal kontakty s řadou významných politických osobností. Přestože už měl za sebou více bojových zkušeností než většina jeho současníků, další kapitola jeho života měla být snad ještě neuvěřitelnější.
Když vypukla druhá světová válka, bylo Cartonu de Wiartovi téměř šedesát let. Většina lidí v tomto věku odpočívá ve výslužbě. On se však znovu přihlásil do služby. Roku 1941 byl vyslán na důležitou misi na Blízký východ. Letadlo, kterým cestoval, však havarovalo ve Středozemním moři poblíž pobřeží Libye. Carton de Wiart přežil. To samo o sobě bylo pozoruhodné. Ještě pozoruhodnější však bylo, že po doplavání ke břehu padl do zajetí Italů.
Opakované pokusy o útěk ze zajetí
Následující dva roky strávil v zajateckém táboře. Ani zde však neztratil chuť riskovat. Opakovaně plánoval útěky a při jednom pokusu se mu skutečně podařilo uniknout. Několik dní se pohyboval po italském venkově, než byl znovu dopaden. Většina lidí by po podobném neúspěchu rezignovala. Carton de Wiart však nikdy nepatřil mezi většinu.
Po kapitulaci Itálie byl propuštěn a znovu se zapojil do služeb Spojenců. Následně působil jako osobní představitel britské vlády v Číně, kde jednal s čínským vůdcem Čankajškem a podával Londýnu důležité zprávy o situaci v Asii. Tato část jeho kariéry bývá často přehlížena, protože ji zastínily jeho bojové příběhy. Ve skutečnosti však ukazuje, že Carton de Wiart nebyl pouze odvážným vojákem, ale také schopným diplomatem a pozorovatelem mezinárodní politiky.
Nic ho nemohlo zastavit
Po válce se konečně stáhl do soukromí a začal sepisovat své vzpomínky. Výsledkem byla autobiografie Happy Odyssey, která dodnes patří mezi nejpozoruhodnější vojenské memoáry 20. století. Čtenáře na ní fascinuje především tón vyprávění. Události, které by většina lidí popisovala jako tragédie, líčí Carton de Wiart s nadhledem a často i humorem. Jako by ztráta oka, amputace ruky nebo letecká havárie byly jen drobnými komplikacemi na cestě za dalším dobrodružstvím.
Právě proto je jeho příběh tak výjimečný. Nejde jen o množství zranění nebo počet válek, které přežil. Jde o neobyčejnou psychickou odolnost člověka, který odmítal připustit, že existují překážky, jež by ho mohly zastavit. V době, kdy se hrdinství často spojuje s jedním konkrétním činem, představuje Adrian Carton de Wiart něco mnohem vzácnějšího – celoživotní schopnost znovu vstát po každém pádu.
Časová osa života Adriana Cartona de Wiarta
1880 – narození v Bruselu v Belgii.
1899 – opouští studia na Oxfordu a vstupuje do britské armády během druhé búrské války.
1900 – utrpí první vážné bojové zranění v Jižní Africe.
1901–1914 – pokračuje ve službě v různých částech Britského impéria.
1914 – po vypuknutí první světové války odchází na frontu.
1915 – během bojů v Somálsku přichází o levé oko a začíná nosit charakteristickou černou pásku.
1916 – získává Viktoriin kříž, nejvyšší britské vyznamenání za statečnost.
1916–1918 – opakovaně zraněn na západní frontě, přichází o část levé ruky a utrpí další střelná a střepinová zranění.
1919 – po skončení války pokračuje ve vojenské a diplomatické kariéře.
1920–1939 – působí především v Polsku a dalších evropských zemích jako diplomat a vojenský představitel.
1939 – po vypuknutí druhé světové války se znovu vrací do aktivní služby.
1941 – přežije leteckou havárii ve Středozemním moři a padá do italského zajetí.
1941–1943 – vězněn v italských zajateckých táborech, několikrát se pokouší o útěk.
1943 – po kapitulaci Itálie se vrací ke Spojencům.
1943–1947 – působí jako osobní zástupce britské vlády a Winstona Churchilla v Číně.
1950 – vydává autobiografii Happy Odyssey, která se stává jedním z nejznámějších vojenských memoárů 20. století.
1963 – umírá ve věku 83 let v Irsku.
Po roce 1963 – je považován za jednoho z nejodolnějších a nejpozoruhodnějších vojáků moderních dějin, jeho životní příběh dodnes inspiruje historiky i spisovatele.
Zdroje: autorský článek s využitím
