Článek
Po vyslovení jména Ilse Koch se mnoha lidem vybaví „Čarodějnice z Buchenwaldu“. Tedy žena, která si měla vybírat vězně podle jejich tetování a nechávat je zabíjet, aby z jejich kůže vznikaly lampy, obaly knih nebo jiné předměty. Příběh je natolik hrůzný, že působí jako přesný obraz nacistického barbarství. Jenže Ilse Koch je třeba být při oddělování skutečnosti od poválečné legendy mimořádně opatrný.
Některé části jejího příběhu jsou skutečně založeny na realitě. V Buchenwaldu se nacházely lidské ostatky, včetně tetované lidské kůže, a existovaly předměty vyrobené z lidské kůže. Nové forenzní zkoumání, které si Památník Buchenwald objednal v roce 2023, potvrdilo, že konkrétní malé stínítko je skutečně vyrobeno z lidské kůže. Mikroskopický nález následně potvrdila genetická analýza. To ovšem ještě neznamená, že jej nechala vyrobit Ilse Koch.
Patřila k privilegované vrstvě příslušníků SS
Ilse Koch se narodila v roce 1906 v Drážďanech jako Margarete Ilse Köhler. V roce 1932 vstoupila do NSDAP a později se seznámila s Karlem Otto Kochem, důstojníkem SS, který postupně zastával významné funkce v systému koncentračních táborů. V roce 1937 se za něj provdala a ve stejném roce Karl Koch převzal velení nad nově vznikajícím koncentračním táborem Buchenwald. Rodina Kochových se usadila přímo v areálu určeném pro příslušníky SS. Jejich vila se nacházela v bezprostřední blízkosti tábora, v němž vězni umírali na popravištích, v důsledku hladu, nemocí, násilí a vyčerpávající nucené práce. Kontrast mezi světem vězňů a světem rodin SS byl mimořádný.
Ilse Koch nebyla velitelkou Buchenwaldu. Neměla oficiální pravomoc, která by odpovídala pozdější představě ženy, jež sama rozhodovala o životě a smrti vězňů. Velitelem byl její manžel. To však neznamená, že byla pouze pasivní manželkou důstojníka SS. Výpovědi bývalých vězňů ji spojovaly s ponižováním a trestáním vězňů a především s využíváním jejího postavení. Mohla například upozornit na vězně, kteří se jí znelíbili, a požadovat jejich potrestání. Tato část příběhu se později stala jedním ze základů jejího odsouzení.
Ilse Koch hovoří o své nevinně
Její manžel byl popraven nacisty
Její život v Buchenwaldu je přitom důležitý i kvůli něčemu, co s legendou o lidské kůži přímo nesouvisí. Kochovi nebyli obyčejnou rodinou žijící poblíž koncentračního tábora. Byli součástí privilegované vrstvy SS, která využívala vězně pro vlastní potřeby. Ilse Koch tak žila v prostředí, jehož pohodlí bylo přímo spojeno s existencí systému nucené práce a věznění.
Její manžel Karl Koch se navíc dostal do problémů ještě před koncem války. SS začala vyšetřovat jeho korupci, zpronevěry a podezření na vraždy vězňů. Vyšetřování vedl SS soudce Konrad Morgen a ukázalo se, že Koch využíval svou funkci k osobnímu obohacení. Ilse Koch se do vyšetřování dostala také. Byla obviněna mimo jiné z přijímání majetku, který měl pocházet z trestné činnosti jejího manžela. V roce 1944 byla před soudem SS osvobozena pro nedostatek důkazů, ovšem Karl Koch takové štěstí neměl. Byl odsouzen k smrti a 5. dubna 1945 popraven v Buchenwaldu.
Zde se začíná oddělovat skutečný případ od legendy, která se kolem Ilse Koch postupně vytvořila. Po osvobození Buchenwaldu v dubnu 1945 Američané nalezli v táboře mimo jiné lidské ostatky a předměty z lidské tkáně. Mezi nimi byla i tetovaná lidská kůže. Tyto nálezy byly fotografovány a prezentovány novinářům jako důkaz hrůz, které se v táboře odehrávaly.
Stopy vedou i k lékaři SS Erichu Wagnerovi
Zároveň se začaly šířit informace o předmětech vyrobených z lidské kůže, především o lampách. A právě tehdy se začalo stále pevněji spojovat jméno Ilse Koch s jedním konkrétním motivem: s údajnou posedlostí tetováním. Podle pozdější legendy měla Koch vyhledávat vězně s výraznými tetováními, nechat je zavraždit a jejich kůži použít k výrobě dekorativních předmětů. Z této verze se stal jeden z nejslavnějších příběhů spojených s Buchenwaldem.
Historik Tomaz Jardim ve své knize Ilse Koch on Trial: Making the „Bitch of Buchenwald“ upozorňuje, že tento obraz vznikal postupně a že nejděsivější obvinění proti Koch nebyla nikdy spolehlivě prokázána. Její případ se podle něj stal příkladem toho, jak může poválečný proces vytvořit silný symbol, který začne žít vlastním životem. Zvláštní pozornost si zaslouží samotné výrobky z potetované kůže, protože v Buchenwaldu skutečně existovaly. Neznamená to však automaticky, že vězni byli vražděni na přání Ilse Koch.
Část těchto preparátů souvisela s výzkumem SS lékaře Ericha Wagnera, který se v Buchenwaldu zabýval tetováním vězňů a vytvořit pseudovědeckou teorii, která měla spojovat tetování s kriminalitou. Tetované kůže proto mohly být odebírány z mrtvých těl pro jeho výzkumné účely. Neznamená to, že v Buchenwaldu nebyli lidé kvůli experimentům a dalším účelům zabíjeni. Byli. Znamená to pouze, že pro slavné tvrzení o osobní roli Ilse Koch při systematickém výběru obětí podle tetování chybí důkaz.
A pak je tu slavné stínítko
V roce 1954 bylo v Buchenwaldu vystaveno malé stínítko jako „stínítko z lidské kůže“. Po desetiletí bylo prezentováno jako autentický důkaz. Po pádu komunismu však památník nechal předmět podrobit expertize. Posudek z roku 1992 lidský původ nepotvrdil a připustil možnost, že jde o syntetický materiál. Stínítko proto zmizelo z expozice.
Ilse Koch opouští soudní síň
V však roce 2023 přišel zásadní obrat. Nové forenzní zkoumání využilo mikroskopickou analýzu kožních vrstev a pórů a následně genetické testování. Výsledek byl jednoznačný: materiál stínítka je lidská kůže. To je mimořádně důležitý nález, ale jeho význam bývá někdy interpretován příliš široce. Forenzní analýza prokázala původ materiálu. Neprokázala, kdo nechal stínítko vyrobit. Neprokázala, komu patřila kůže. A už vůbec neprokázala, že stínítko nechala vyrobit Ilse Koch.
Dokonce existuje další dochovaný kus velkého stínítka, který památník spojuje přímo s kanceláří velitele Buchenwaldu. Fotografie ukazují stínítko v kanceláři velitele Karla Otto Kocha a později Hermanna Pistera. To je důležitý důkaz, že předměty z lidské kůže skutečně existovaly a dostaly se do prostor táborového vedení. Ani tento fakt však sám o sobě neříká, že jejich výrobu organizovala Ilse Koch.
Odsouzena k trestu smrti
Její pověst se mezitím během amerického procesu v Dachau dostala do úplně jiné roviny. Ilse Koch byla v roce 1947 souzena spolu s dalšími představiteli a zaměstnanci Buchenwaldu. Stala se jedinou ženou mezi obžalovanými v tomto procesu a dostala doživotní trest. Její případ ale vyvolal mimořádnou pozornost veřejnosti.
Nešlo jen o právní otázku. Koch se postupně stala symbolem ženské nacistické brutality. Média zdůrazňovala její vzhled, sexualitu, údajnou zvrácenost a příběhy o lidské kůži. Kombinace násilí, sexuality a představy ženy, která se podílí na zabíjení, vytvořila mimořádně silný mediální obraz. A tento obraz začal překrývat samotný soudní případ.
V roce 1948 americký generál Lucius Clay její trest zmírnil. Rozhodnutí vyvolalo značný odpor a případ se dostal dokonce před americký Senát. Koch se nakonec ocitla znovu před německým soudem. Augsburský proces byl zásadní, protože se zde řešila konkrétní obvinění proti Koch, nikoli pouze její obecná příslušnost k prostředí Buchenwaldu. V roce 1951 byla odsouzena k doživotnímu trestu. Tento rozsudek je důležitý pro pochopení celé věci: Koch nebyla odsouzena za legendu o lampách z lidské kůže, ale za jiné, konkrétní skutky související s násilím proti vězňům.
Není potřeba vytvářet další sadisty
Když se dnes o Ilse Koch mluví jako o „nevinné ženě, kterou vytvořila propaganda“, je to stejně zavádějící jako bezvýhradně opakovat všechny nejděsivější historky, které se kolem ní vytvořily. Moderní historický výzkum se nesnaží Koch očistit. Snaží se zjistit, za co byla skutečně odpovědná. A výsledek je mnohem méně pohodlný.
Ilse Koch nebyla velitelkou Buchenwaldu. Nebyla ani všemocnou ženou, která by sama řídila tábor. Byla však součástí nacistického mocenského prostředí, využívala privilegia, která jí poskytovalo postavení manželky velitele, a podle svědectví zasahovala proti vězňům. Její vina tedy nestojí na existenci jediného lampového stínítka. A to je opravdu moc dobře.
Vždyť historie nacistických táborů nepotřebuje legendu o sadistické ženě, která si nechává vyrábět lampy z lidské kůže, aby byla dostatečně hrůzná. Skutečnost, že v systému koncentračního tábora mohl existovat lékařský výzkum lidských ostatků, že lidská kůže byla preparována a že předměty z ní skončily v kancelářích táborových velitelů, je sama o sobě výmluvným svědectvím o míře odlidštění, kterou nacistický systém vytvořil.
Zdroje autorský článek s využitím
