Článek
Prosinec roku 1992 se ve Velké Británii zapsal do historie jako období, kdy veřejnost s hrůzou sledovala případ Suzanne Capperové. Šestnáctiletá dívka z Manchesteru byla několik dní vězněna, systematicky týrána a nakonec zapálena zaživa skupinou mladých lidí, které považovala za známé. Případ dodnes slouží jako jeden z nejvýraznějších příkladů extrémního skupinového násilí mezi mladistvými. Nejde přitom jen o samotnou brutalitu činu. Nejhorší je vědomí, že je možné, aby se několik teenagerů postupně zapojilo do mučení, aniž by kdokoliv z nich dokázal násilí zastavit nebo upozornit policii.
Touha zapadnout ji přivedla mezi nebezpečné lidi
Suzanne vyrůstala v komplikovaných rodinných poměrech a podle lidí z jejího okolí hledala především přijetí a pocit sounáležitosti. To ji přivedlo do společnosti mladých lidí z Manchesteru, kteří se pohybovali na okraji společnosti a měli za sebou drobnou kriminalitu i problémy s drogami.
Pozdější soud ukázal, že motivem útoku nebyla jediná konkrétní událost. Šlo o směs pomluv, osobních sporů, žárlivosti i absurdních obvinění. Někteří členové skupiny věřili, že jim Suzanne způsobila zdravotní problémy nebo jim něco odcizila. Ve skutečnosti šlo o záminky, které postupně přerostly v organizované násilí.
Sedm dní nepředstavitelného utrpení
Dne 7. prosince 1992 byla Suzanne vylákána do domu v manchesterské čtvrti Moston. Jakmile dorazila, několik lidí ji přemohlo a začalo ji věznit. Následujících sedm dní patří k nejotřesnějším případům zaznamenaným v britské kriminalistice. Dívka byla opakovaně bita, kopána, ponižována a psychicky terorizována. Pachatelé jí oholili hlavu i obočí, nutili ji poslouchat hlasitou hudbu, svazovali ji, bili různými předměty a střídali se v jejím týrání.
Vyšetřovatelé později uvedli, že násilí postupně eskalovalo. To, co začalo jako šikana, se změnilo v sadistické mučení, do něhož se zapojovalo stále více členů skupiny. Přítomní si navzájem potvrzovali vlastní chování a postupně mizely jakékoliv morální zábrany. Po týdnu si pachatelé uvědomili, že rodina začne Suzanne intenzivně hledat. Rozhodli se proto zbavit jediného svědka.
V časných ranních hodinách 14. prosince byla dívka zavřena do zavazadlového prostoru automobilu a odvezena několik desítek kilometrů za Manchester. Na odlehlém místě ji donutili vystoupit, polili benzinem a zapálili. Domnívali se, že zemře během několika minut. Jenže Suzanne dokázala navzdory popáleninám pokrývajícím přibližně 80 procent těla ujít několik stovek metrů, než ji našel projíždějící motorista. Byla ještě při vědomí a dokázala policii sdělit zásadní informace o svých útočnících. O čtyři dny později však podlehla rozsáhlému selhání organismu způsobenému těžkými popáleninami.
Vyšetřování šokovalo i zkušené policisty
Detektivové z Greater Manchester Police později přiznávali, že podobně brutální případ během své kariéry nezažili. Jeden z vyšetřovatelů popsal, že při čtení výpovědí měli policisté problém udržet emoce pod kontrolou. Rozsah násilí byl natolik extrémní, že mnozí kriminalisté podle dobových zpráv plakali. Přesto právě výpověď Suzanne umožnila velmi rychlé zatčení všech hlavních pachatelů.
Psychologové upozorňují, že jednotliví pachatelé nemuseli být předem připraveni vraždit. Nebezpečí vzniklo především tím, že násilí probíhalo ve skupině. „Lidé v davu dělají věci, které by jako jednotlivci nikdy neudělali,“ uvedl například ve své publikaci Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí Philip Zimbardo, sociální psycholog a autor Stanfordského vězeňského experimentu.
Každý další útok posouval hranici přijatelného chování. Odpovědnost se rozdělovala mezi více lidí, což vedlo k takzvané difuzi odpovědnosti. Jednotlivci měli pocit, že nenesou plnou vinu, protože jednají společně s ostatními. Významnou roli sehrála také dehumanizace oběti. Suzanne přestala být v očích útočníků člověkem a stala se objektem, na němž si vybíjeli vlastní frustrace. Tento mechanismus se objevuje třeba i u pouličních gangů, ale také během válečných konfliktů nebo genocid.
Rozsudky a debaty o podmíněném propuštění
Šest hlavních pachatelů bylo odsouzeno za vraždu a další související trestné činy. Nejvyšší tresty dostali vůdčí členové skupiny Jean Powellová, Glyn Powell, Bernadette McNeillyová a Anthony Dudson. V následujících desetiletích se případ opakovaně vracel do médií při projednávání žádostí o podmíněné propuštění. Každé rozhodnutí vyvolávalo silné reakce veřejnosti i rodiny oběti, protože brutalita činu zůstává i po letech jedním z nejtemnějších symbolů britské kriminalistiky.
Případ Suzanne Capper není připomínán pouze kvůli své mimořádné brutalitě. Stal se varováním před tím, jak snadno může kombinace manipulace, skupinového tlaku, šikany a postupné ztráty empatie vést k násilí, které překračuje běžnou lidskou představivost.
Pro britské kriminalisty představuje dodnes jeden z nejvýznamnějších případů moderní éry. Pro psychology zůstává tragickým příkladem toho, jak se skupina mladých lidí může během několika dnů proměnit v prostředí, kde se sadismus stane normou a kde jednotlivci přestanou vnímat hranice mezi šikanou a vraždou.
Časová osa tragédie
- 7. prosince 1992 – Suzanne Capper je vylákána do domu v Mostonu a unesena.
- 7.–14. prosince 1992 – několik dní trvá systematické fyzické i psychické mučení.
- 14. prosince 1992 – pachatelé ji odvezou k Werneth Low, polijí benzinem a zapálí.
- 14. prosince 1992 – těžce popálenou Suzanne nalezne náhodný svědek; policii stačí sdělit jména útočníků.
- 17. prosince 1992 – hlavní podezřelí jsou obviněni.
- 18. prosince 1992 – Suzanne Capper umírá v nemocnici na následky rozsáhlých popálenin.
- 1993 – soud uznává šest hlavních pachatelů vinnými z vraždy.
- 1994–2023 – následují odvolání a postupná podmíněná propuštění některých odsouzených po odpykání minimálních trestů.
Zdroje: autorský článek s využitím
