Článek
Josef II. patří k panovníkům, u nichž se historická otázka „co kdyby“ nabízí téměř sama. Za pouhých deset let samostatné vlády se pokusil zasáhnout do takřka všech oblastí fungování habsburské monarchie. Rušil kláštery, měnil postavení církve, omezoval moc stavů, reorganizoval správu, podporoval školství, zrušil nevolnictví a pokusil se vytvořit spravedlivější daňový systém. Současně však postupoval tak rychle a centralisticky, že proti sobě postavil značnou část těch, jejichž spolupráci potřeboval.
V tom spočívá největší paradox jeho vlády. Některé jeho reformy byly natolik převratné, že přežily jeho smrt. Jiné se po roce 1790 z velké části rozpadly. Jeho pokusy ukázaly, jak hluboko bylo možné do tradičního habsburského systému zasáhnout, ale také kde narazil osvícenský absolutismus na politickou realitu.
Největší změna by přišla na venkově
Jedním z nejvýznamnějších Josefových kroků bylo zrušení nevolnictví v roce 1781. Poddaný už neměl být osobně připoután k vrchnosti. Mohl se ženit bez jejího svolení, odejít jinam nebo se věnovat řemeslu. Neznamenalo to ovšem okamžité zrušení všech feudálních povinností, takže zde je důležité rozlišovat mezi zrušením nevolnictví a pozdější skutečnou proměnou vztahu mezi vrchností a rolníkem.
Josef šel ještě dál. Jeho daňový a urbariální patent z roku 1789 měl změnit způsob, jakým byli zatíženi vlastníci půdy a jejich poddaní. Směřoval k tomu, aby se pozemková daň opírala o výnos půdy a aby byly omezeny tradiční naturální a robotní povinnosti. Zároveň měl na daňovém systému nést větší podíl i privilegovaný pozemkový vlastník. Reforma však přišla pozdě a vyvolala silný odpor. Po Josefově smrti byla stažena.
Josef II. se narodil jako arcivévoda Josef Habsbursko-Lotrinský, nejstarší syn Marie Terezie a císaře Svaté říše římské národa německého Františka I.
České země mohly hodně získat
Kdyby ji dokázal prosadit a udržet, změnila by se jedna z nejdůležitějších věcí ve střední Evropě: vztah mezi půdou, šlechtou a státem. Rolník by postupně přestával být především součástí vrchnostenského systému a stále více by se stával daňovým poplatníkem a ekonomickým aktérem přímo napojeným na stát. To by mohlo urychlit vznik trhu s půdou, mobilitu pracovní síly i rozvoj měst. Neznamená to automaticky průmyslovou revoluci o několik desetiletí dříve, ale hospodářské prostředí by bylo méně svázané tradičními vrchnostenskými vztahy.
České země by na takovém vývoji mohly výrazně získat. Zrušení nevolnictví už vytvořilo základní podmínky pro postupný odchod venkovského obyvatelstva za prací. Výzkum českého prostředí zároveň ukazuje, že tento proces nebyl okamžitým masovým útěkem do měst, nýbrž postupnou změnou, která závisela i na skutečných pracovních příležitostech.
Z Vídně by se řídila jednotnější monarchie
Ještě důležitější než jednotlivé sociální reformy byla Josefova představa státu. Chtěl omezit roztříštěnost monarchie a nahradit tradiční zemské a stavovské struktury efektivnější správou. V Uhrách například zavedl novou správní strukturu s okresy a komisaři. Podobné principy se pokusil prosadit v Lombardii a v rakouském Nizozemí. Smyslem bylo, aby jednotlivé části monarchie nebyly spravovány jako téměř samostatné historické země, ale jako části jednoho státu s podobnými pravidly.
Zde se ale ukrývala největší politická mina. V Uhrách nešlo pouze o odpor několika konzervativních šlechticů. Uherské stavy měly vlastní politickou tradici a vlastní představu o vztahu země k panovníkovi. Josefovo rozhodnutí přenést správu na státní úředníky, omezit staré instituce a současně prosazovat němčinu jako správní jazyk zasáhlo přímo do jejich politické identity.
Kdyby Josef přežil a dokázal tento konflikt postupně vyřešit, mohl se z habsburského soustátí stát mnohem centralizovanější stát už na konci 18. století. To by byl zásadní rozdíl oproti skutečnému vývoji, kdy se po jeho smrti část starých struktur obnovila a Leopold II. hledal kompromis s uherskými stavy.
Českým zemím by přinesl paradoxní výsledek
Josefova politika by ovšem neznamenala jednoduše „více Čechů a méně Němců“. Spíše naopak. Císař prosazoval němčinu jako administrativní jazyk, protože ji považoval za účinnější prostředek jednotné státní správy než tradiční latinu. V Uhrách i Sedmihradsku to ale vyvolalo odpor právě proto, že němčina nebyla neutrálním jazykem bez politického významu.
V českých zemích by dlouhodobé pokračování této politiky mohlo paradoxně urychlit národní obrození. Pokud by němčina ještě pevněji ovládla úřady, soudy a vzdělávací systém, čeština by se mohla ještě více stát symbolem kulturního odporu.
Josef II. tak mohl vytvořit mnohem centralizovanější monarchii a současně nechtěně posílit moderní národní hnutí. Pozdější český nacionalismus by totiž nevyrůstal pouze z romantického zájmu o minulost, ale také z konkrétního konfliktu mezi jednotným státem a místními jazyky a politickými tradicemi. To je jeden z nejzajímavějších možných důsledků alternativního vývoje: Josefův úspěch mohl habsburskou monarchii politicky sjednotit, ale kulturně ji zároveň více rozdělit.
Církev by ztratila ještě větší část své moci
Josef nebyl protináboženský revolucionář. Jeho problém s církví spočíval především v tom, že ji považoval za instituci, která musí sloužit státu a společnosti. Proto rušil kláštery, které nepovažoval za společensky užitečné, zasahoval do organizace církevní správy a podporoval větší důraz na vzdělávání a práci světského duchovenstva.
Jeho církevní politika byla rozsáhlejší, než jak ji někdy představuje tradiční obraz „císaře, který rušil kláštery“. Historický výzkum ukazuje, že šlo o pokus strukturálně přetvořit katolickou církev v rakouských zemích a podřídit její fungování potřebám reformovaného státu. Vedle toho Josefův toleranční patent z roku 1781 umožnil protestantům a pravoslavným větší náboženskou svobodu. Nešlo ještě o moderní rovnost všech vyznání, ale ve své době šlo o velmi výrazný zásah do dosavadního systému.
Socha Josefa II. na nádvoří VFN Praha
Kdyby Josef pokračoval dalších deset nebo patnáct let, mohl být stát v habsburských zemích vůči církvi podstatně sekulárnější. Ne nutně ve smyslu ateistického státu, ale ve smyslu státu, který si sám určuje pravidla školství, zdravotní péče, manželství, charity i veřejné správy a nenechává je převážně na církevních institucích.
Největší otázkou by ale zůstalo Uhersko
Právě Uhry mohly rozhodnout, zda by Josefova monarchie přežila jako jednotný stát, nebo se rozpadla pod tlakem jednotlivých zemí. Odpor proti jeho reformám tam postupně sílil a na konci vlády už hrozil otevřeným povstáním. Po Josefově smrti Leopold II. přistoupil na kompromis, obnovil tradiční dualitu a značnou část Josefova programu opustil. Některé reformy však přežily a podle historiků pomohly vytvořit předpoklady, díky nimž byla monarchie později lépe připravena na tlak francouzských revolučních a napoleonských válek.
Alternativní historie proto nemusí předpokládat, že by Josef jednoduše „vyhrál“ nad uherskou šlechtou. Mnohem pravděpodobnější je, že by musel ustoupit v některých politických otázkách, zatímco by si prosadil sociální a správní reformy. Pokud by k takovému kompromisu došlo už kolem roku 1790, mohla monarchie vstoupit do éry Francouzské revoluce s výrazně efektivnější správou, modernějším daňovým systémem a méně závislým státem na stavovských institucích.
A pak přišel Napoleon
Tady se alternativní vývoj stává skutečně zajímavým. Josef II. zemřel 20. února 1790, tedy ještě před tím, než Napoleon Bonaparte zásadně změnil evropskou politiku. Jeho reformy proto neměly možnost projít skutečnou zkouškou dlouhodobého konfliktu s revoluční Francií. Silnější a centralizovanější habsburský stát by mohl mít větší daňovou základnu a schopnost rychleji mobilizovat vojsko. To ovšem automaticky neznamená, že by porazil Napoleona. Francouzská převaha spočívala také v obrovských společenských a vojenských změnách, které samotná správní reforma nedokázala napodobit.
Mohla by však změnit průběh některých konfliktů. Habsburkové by nemuseli řešit stejnou míru vnitřního odporu jednotlivých zemí a stavů, jakou znali na přelomu 18. a 19. století. Je dokonce možné, že by se rakouská monarchie stala dříve něčím, co se v 19. století snažila vytvořit až pod tlakem okolností: moderním mnohonárodním státem s jednotnější správou, armádou a fiskálním systémem.
Habsburská monarchie by se mohla stát centralizovanější, ekonomicky pružnější a sociálně méně feudální už před rokem 1800. České země by pravděpodobně rychleji vstoupily do moderní společnosti, uherská otázka by ale zůstala nevyřešená a jazykový konflikt by se mohl naopak prohloubit. Josef II. tedy možná nemusel být mužem, který by zničil starou Evropu. Mohl být mužem, který by ji o jednu generaci předběhl.
Zdroje: autorský článek s využitím
