Článek
Dne 4. srpna 1306 se v Olomouci odehrála událost, která na první pohled znamenala jen smrt mladého krále. Ve skutečnosti však šlo o jeden z největších politických zlomů českého středověku. Václav III. byl posledním legitimním mužským členem hlavní přemyslovské linie a jeho zavraždění ukončilo více než čtyři století trvající vládu domácí dynastie. Přesný motiv vraždy ani její objednavatel dodnes nejsou bezpečně objasněny.
Václav III. měl vše před sebou
Je přitom pozoruhodné, jak blízko měla historie k úplně jiné cestě. Václavovi bylo v době smrti pouhých šestnáct let. Nebyl starým panovníkem bez potomků, který by na konci dlouhé vlády zanechal prázdný trůn. Naopak stál prakticky na začátku své dospělé politické kariéry. Kdyby olomoucký atentát nepřišel, měl před sebou desítky let, během nichž mohl založit vlastní rodinu a vytvořit novou generaci Přemyslovců.
V tom spočívá nejzajímavější alternativní scénář. Nejde ani tak o představu, že by Přemyslovci automaticky ovládli „celou Evropu“. Mnohem realističtější je otázka, zda mohl Václav III. během první poloviny 14. století vybudovat mocenský blok, který by z českého království učinil jeden z hlavních politických uzlů střední Evropy.
Socha Václava III. v Olomouci
Stali by se Přemyslovci dominantní silou?
V roce 1306 už totiž Přemyslovci nebyli bezvýznamným domácím rodem. Václav II. získal polskou korunu a jeho syn Václav III. byl současně českým a polským králem. Mladý panovník měl navíc zkušenost s uherským královstvím, jehož koruny se však Přemyslovci nedokázali dlouhodobě udržet. Jeho otec předal synovi značně rozvinutou mocenskou základnu, která sahala daleko za hranice českých zemí.
Problémem ovšem bylo, že tento systém byl mnohem křehčí, než může z dnešního pohledu vypadat. Václav III. se v roce 1305 stal českým králem a o rok později měl stále řešit polské záležitosti. Právě během tažení do Polska pobýval v Olomouci, kde byl zavražděn. Jeho smrt proto nepřišla v době stabilizované vlády, ale v okamžiku, kdy se o postavení Přemyslovců stále bojovalo.
Kdyby Václav přežil, prvním úkolem by patrně nebylo dobývání nových zemí, ale konsolidace těch, které už měl. V Čechách potřeboval udržet podporu šlechty, v Polsku obnovit skutečný vliv a zároveň si hlídat vztahy s římským králem a okolními dynastiemi. Schopnost zvládnout několik těchto konfliktů současně by rozhodla, zda by se Přemyslovci stali dlouhodobě dominantní silou, nebo zda by jejich moc během jedné generace stejně začala slábnout.
Habsburkové by nedostali příležitost
Velmi důležitou otázkou by bylo také Václavovo manželství. Oženil se s Violou Těšínskou, dcerou těšínského knížete Měška. Manželství však trvalo jen krátce a zůstalo bez potomků. Kdyby Václav přežil rok 1306, nic nebránilo tomu, aby se v dalších letech narodili synové, kteří by zajistili pokračování hlavní přemyslovské linie. Zde se alternativní historie začíná dramaticky rozcházet se skutečností.
V reálných dějinách se po Václavově smrti okamžitě otevřela otázka nástupnictví. O českou korunu soupeřili především Jindřich Korutanský a Rudolf Habsburský a politická situace se během krátké doby několikrát změnila. Z českého trůnu se stal předmět mezinárodního mocenského zápasu.
Pokud by ale Václav zůstal naživu, tento problém by vůbec nevznikl. Česká šlechta by nemusela hledat nového krále a Habsburkové by nedostali příležitost využít dynastické krize. Především by se však změnila jedna z nejdůležitějších událostí českého středověku: nástup Lucemburků.
Karel IV. nikdy nemusel získat českou korunu
Jan Lucemburský by se totiž za této situace neměl kam vracet. Jeho pozdější český nárok vznikl v prostředí, které vytvořila právě přemyslovská krize. Jan se nakonec oženil s Eliškou Přemyslovnou, sestrou Václava III., a tím získal přímé dynastické spojení s domácím panovnickým rodem. Bez smrti jejího bratra by však Eliška nebyla klíčem k českému trůnu a Janův nástup do Čech by byl mnohem méně pravděpodobný.
Život Karla IV. se mohl odehrávat mimo české země
A tím bychom přišli o jednu z nejzásadnějších změn českých dějin. Nebyl by český král Jan Lucemburský, alespoň ne v podobě, v jaké ho známe. A velmi pravděpodobně by se změnil také život jeho syna Karla. Tady má alternativní scénář největší dosah. Karel IV. byl po matce Elišce Přemyslovně potomkem českého panovnického rodu, ale jeho politická kariéra vyrůstala z lucemburské dynastie. Pokud by Václav III. přežil a měl mužského dědice, český trůn by pravděpodobně zůstal v rukou Přemyslovců. Karel by tedy nemusel nikdy získat českou korunu, a dokonce by se mohl ocitnout v úplně jiné politické pozici.
Polsko jako největší překážka
To však neznamená, že by se Přemyslovci automaticky stali císařskou dynastií. Naopak. Pro jejich dlouhodobý úspěch by bylo zásadní, zda by dokázali využít obrovského potenciálu českého království bez toho, aby se přetížili podobně jako předchozí generace. Václav II. během několika let získal mimořádný vliv, ale jeho systém stál na osobní autoritě panovníka a komplikovaných vztazích mezi jednotlivými zeměmi.
Právě Polsko by bylo největší zkouškou. České a polské zájmy se totiž ne vždy překrývaly a tamní politická situace byla velmi komplikovaná. Přemyslovci sice získali polskou korunu, ale jejich moc nebyla v celé zemi stejně pevná. Přežití Václava III. by proto samo o sobě nezaručilo, že by se Polsko stalo trvalou součástí přemyslovské monarchie.
Existovala by však jiná možnost. Václav mohl postupně vytvořit dynastii, v níž by jednotliví synové získávali významná území a příbuzenské vazby. Jeden by mohl vládnout v Čechách, další by mohl být spojen s Polskem nebo Slezskem a další by mohl prostřednictvím sňatku získat vliv v okolních zemích. Přemyslovci ostatně podobnou politiku znali už z předchozího období.
Další sto let je dobře představitelných
Ještě zajímavější je skutečnost, že Přemyslovci ve skutečnosti úplně nezmizeli. Smrtí Václava III. vymřela hlavní legitimní mužská linie, nikoli celý rod. Vedlejší opavská větev, pocházející od nemanželského syna Přemysla Otakara II. Mikuláše Opavského, přežila až do 16. století. Poslední Přemyslovec z této větve, Valentin Hrbatý, zemřel roku 1521.
To je důležitý detail i pro hypotetický scénář. Přemyslovská dynastie tedy nebyla biologicky odsouzena k okamžitému zániku. V roce 1306 pouze zmizel její hlavní panovnický rod. Kdyby Václav III. přežil a měl syna, dějiny by nemusely řešit otázku, zda se Přemyslovci udrží. Řešily by spíše otázku, jak velkou část střední Evropy dokážou ovládnout.
Dalších sto let je proto docela dobře představitelných. Pokud by Václav III. zemřel například až ve čtyřiceti či padesáti letech a zanechal několik synů, mohl vzniknout dynastický systém podobný tomu, který později vytvořili Lucemburkové nebo Habsburkové. Česká koruna by zůstala v domácím rodě, zatímco jednotlivé přemyslovské větve by se prostřednictvím sňatků a dědictví mohly prosazovat v okolních zemích.
Přemyslovci nebyli slaví, nečekali na konec
Taková monarchie by ale nebyla nutně větší než ta, kterou ve 14. století vytvořil Karel IV. Přemyslovci by například museli soupeřit s Habsburky o rakouské země a zároveň by čelili mocenskému vývoji v Polsku a Uhrách. Evropa se navíc v první polovině 14. století měnila velmi rychle. Pandemie, dynastické války, hospodářské otřesy i konflikty uvnitř Svaté říše římské mohly během několika desetiletí převrátit jakoukoli pečlivě připravenou strategii.
Přesto je právě rok 1306 mimořádně vhodným bodem pro alternativní dějiny. Přemyslovci tehdy nebyli slabým rodem čekajícím na svůj konec. Jejich poslední legitimní král byl mladý, měl za sebou zkušenost s několika královskými tituly a stále měl možnost založit novou generaci panovníků. Na konci přemyslovské éry bylo české království konsolidovaným a mocným útvarem v rámci Svaté říše římské.
Proto je přesnější říct, že Václav III. nebyl posledním Přemyslovcem proto, že by jeho rod byl odsouzen k zániku. Byl jím proto, že zemřel v nejhorší možný okamžik. Bylo mu šestnáct let, neměl potomky a jeho smrt okamžitě otevřela prostor soupeřícím dynastiím.
Praha by asi byla úplně jiná
Jedna věc by však téměř jistě byla jiná. Praha by možná nikdy nezažila éru Karla IV. v podobě, kterou známe. Nemusely by vzniknout stejné politické vazby, stejný císařský dvůr ani stejná kulturní proměna města. Katedrála, univerzita, Nové Město a velká část obrazu Prahy jako centra říše by měly jiný příběh.
V tom je paradox Václava III. Jeho smrt neukončila jen jednu dynastii. Otevřela cestu dynastii jiné a tím nepřímo umožnila vznik světa, který si dnes spojujeme především s Karlem IV. Kdyby tehdy v Olomouci nikdo nevztáhl ruku proti šestnáctiletému králi, možná by se české dějiny neotočily k Lucemburkům vůbec. A Přemyslovci, místo aby se stali symbolem dávno uzavřené epochy, mohli být jedním z velkých evropských panovnických rodů ještě o sto let později.
Časová osa konce Přemyslovců
- 1198–1230 – Přemysl Otakar I. upevňuje české království a dědičný královský titul.
- 1253–1278 – Přemysl Otakar II. rozšiřuje přemyslovskou moc hluboko do střední Evropy a ovládá také rakouské země.
- 1291–1300 – Václav II. získává rozhodující vliv v Polsku a roku 1300 je korunován polským králem.
- 1301–1305 – Václav III. je uherským králem, jeho nárok se však neprosadí trvale.
- 1305 – Umírá Václav II. a jeho nástupcem se stává šestnáctiletý Václav III.
- 4. srpna 1306 – Václav III. je v Olomouci zavražděn. Hlavní mužská linie Přemyslovců tím končí.
- 1306–1307 – O český trůn soupeří Rudolf Habsburský a Jindřich Korutanský; politická situace se rychle mění.
- 1310 – Eliška Přemyslovna se provdává za Jana Lucemburského a vzniká dynastické spojení, které přivede Lucemburky na český trůn.
- 1311 – Jan Lucemburský je korunován českým králem.
- 1346 – Na český trůn nastupuje Karlův rod a začíná období, které zásadně promění Prahu i české země.
- 1521 – Umírá Valentin Hrbatý, poslední mužský Přemyslovec z opavské větve. Tím končí i poslední boční mužská větev rodu.
Zdroje:
kniha - Přemyslovci. Panovnická dynastie a její dob - Jiří Militký, Martin Musílek, Milena Bravermanová, Jiří Košta, Michal Lutovský
