Článek
Je 26. ledna 1966, devítiletá Jane, sedmiletá Arnna a čtyřletý Grant Beaumontovi odcházejí z rodinného domu v Somerton Parku v Austrálii. Míří autobusem na nedalekou pláž v Glenelgu. Pro jejich rodiče nejde o nic mimořádného. Děti mají strávit několik hodin venku a odpoledne se vrátit domů.
Tehdejší svět byl zkrátka jiný. Děti chodily samy do školy, hrály si venku a v mnoha rodinách bylo považováno za normální, že starší sourozenci dohlížejí na mladší. Proto je případ Beaumontových dodnes tak znepokojivý. Jde o okamžik, kdy se z obyčejného dne během několika hodin stala noční můra.
Svědci viděli neznámého muže
Podle policejních záznamů děti odešly kolem desáté dopoledne a rodiče očekávali jejich návrat kolem druhé hodiny. Když se však neobjevily, začalo být jasné, že něco není v pořádku. Otec Grant Beaumont oznámil jejich zmizení policii krátce před 19:20. Policisté ještě večer prohledávali pláž, pobřeží i okolí. Do pátrání se zapojili dobrovolníci a postupně se rozběhla rozsáhlá akce.
Nejdůležitější otázkou od začátku bylo, co se s dětmi stalo během několika hodin mezi jejich posledním potvrzeným výskytem a okamžikem, kdy je rodiče začali hledat. Několik svědků totiž uvedlo, že děti viděli v doprovodu muže. Popisovali ho jako vyššího, opáleného muže s úzkým obličejem a krátkými světlými až světle hnědými vlasy. Policie na základě svědectví vytvořila identikit, jenže muž, kterého lidé popisovali, nikdy nebyl přesvědčivě identifikován jako pachatel.
Tato část případu ukazuje, proč bylo a vlastně stále je vyšetřování tak obtížné. Svědecké výpovědi mohou být nesmírně cenné, ale současně se s postupem času mění. Lidé si detaily pamatují jinak, některé informace se navzájem ovlivňují a po desetiletích už není možné mnoho tvrzení ověřit. Policie sama před lety upozorňovala, že svědkové stárnou a někteří mezitím zemřeli.
Všechny informace vedly do slepé uličky
Zajímavým detailem je také otázka peněz, které děti měly u sebe. Rodiče původně uváděli, že sourozenci odešli s drobnými. Jedna prodavačka si však vybavila, že Jane platila za jídlo jednodolarovou bankovkou. To vedlo vyšetřovatele k úvaze, zda dětem peníze neposkytl právě neznámý muž, kterého někteří lidé v jejich společnosti zahlédli. Ani tento detail ale nikdy nepřerostl v důkaz, který by případ posunul k vyřešení.
Tím vznikl jeden z charakteristických rysů kauzy Beaumontových: existovalo velké množství stop, ale jen velmi málo takových, které bylo možné spolehlivě ověřit. Každá nová informace mohla na chvíli působit jako průlom, aby se později ukázalo, že vede do slepé uličky.
Jednou z nejbizarnějších epizod se stalo zapojení nizozemského jasnovidce Gerarda Croiseta. Do Adelaide přiletěl v listopadu 1966 a tvrdil, že děti byly pohřbeny pod nově postavenou budovou na místě bývalé továrny. Navzdory policejní skepsi se podařilo získat peníze na výkopové práce. Nic, co by případ objasnilo, však nalezeno nebylo.
Rodiče dostávaly falešné naděje
Příběh navíc později komplikovaly podvody. V roce 1968 dostali rodiče dopisy, které měly vyvolat dojem, že Jane stále žije a někdo děti ukrývá. Rodina dokonce cestovala na místo domnělého setkání, kde čekala na člověka, jenž měl děti přivést. Nikdo nepřišel. Pozdější kriminalistické zkoumání ukázalo, že šlo o krutý podvod.
Takové falešné stopy přitom nebyly pouze emocionální ranou pro rodinu. Z pohledu vyšetřování představovaly další problém. Každý nový tip musel být prověřen, protože teoreticky mohl konečně obsahovat informaci, která případ posune. Současně však každá nepodložená zpráva spotřebovávala čas a pozornost. Postupně se tak z pátrání po třech dětech stal případ, který překročil hranice běžného kriminalistického vyšetřování. Zmizelé děti začaly být symbolem celého období. Ještě důležitější je ale společenský dopad.
Všechno byly jen teorie, důkazy žádné
Před rokem 1966 bylo běžnější, že rodiče nechávali děti pohybovat se samostatně. Zmizelý sourozenec však najednou ukázal, jak rychle se může pocit bezpečí rozpadnout. „Nezměnilo to jen Adelaide. Myslím, že to změnilo způsob, jakým se lidé po celé Austrálii dívali na bezpečnost dětí. Myslím, že to zásadně změnilo společnost,“ uvedla kriminalistka Xanthé Mallett. „Nic takového tu opravdu není. Neznám žádný podobný případ, přinejmenším na západní polokouli nebo v západních zemích, kdy by tři děti, navíc sourozenci, zmizely beze stopy.“ Společnost si zkrátka začala mnohem silněji uvědomovat rizika, která do té doby nebyla součástí každodenního rodičovského uvažování.
Australská policie případ dlouhodobě vede jako podezření na únos a vraždu, ale ostatky dětí nikdy nalezeny nebyly. Jedna z nejvýraznějších teorií posledních let se soustředila na bývalý průmyslový areál Castalloy v North Plymptonu. Místo bylo spojováno s podnikatelem Harrym Phippsem, kterého policie v minulosti označovala za osobu, o kterou se v případu zajímala. Objevila se svědectví lidí, kteří měli v minulosti na místě kopat jámu, a později se diskutovalo o možnosti, že tehdejší výkopy nemusely zasáhnout dostatečnou hloubku.
Rodiče zemřeli bez odpovědí
Policie však k této teorii zaujala zdrženlivý postoj a uvedla, že podle ní není podložena dostupnými důkazy a informacemi. V únoru 2025 se na místě uskutečnila další, tentokrát soukromě financovaná, rozsáhlá vykopávka. Trvala sedm dní a podle organizátorů bylo odvezeno téměř 10 000 tun zeminy. Ani tentokrát však nebyly nalezeny ostatky dětí.
Výsledek je důležitý právě proto, že ukazuje rozdíl mezi mediálně atraktivní teorií a skutečným vyšetřováním. Nové svědectví může být důvodem k prověření hypotézy, ale teprve fyzický důkaz může změnit směr celého případu. Rodiče se ho nikdy nedočkali. Nancy Beaumontová zemřela v roce 2019 a Grant „Jim“ Beaumont v roce 2023. Oba tedy odešli bez odpovědi na otázku, která je provázela po většinu života.
V tom spočívá další tragická stránka případu. Šest desetiletí přineslo stovky teorií, svědeckých výpovědí, podvodů, podezřelých i nových pátrání. Nepřineslo však to nejdůležitější: jistotu, co se s Jane, Arnna a Grantem stalo.
Časová osa události
26. ledna 1966 – Jane (9), Arnna (7) a Grant (4) Beaumontovi odcházejí ze svého domu v Somerton Parku a míří na Glenelg Beach.
26. ledna 1966 večer – děti se nevracejí domů. Otec krátce před 19:20 oznamuje jejich zmizení policii. Začíná rozsáhlé pátrání v Glenelgu a na dalších místech pobřeží.
1966 – svědci poskytují policii popis muže, který měl být s dětmi spatřen. Vzniká identikit, ale muž není přesvědčivě identifikován.
8. listopadu 1966 – do Adelaide přijíždí nizozemský jasnovidec Gerard Croiset. Jeho tvrzení vede k vykopávkám na místě bývalé továrny, avšak bez výsledku.
1968 – Beaumontovi dostávají falešné dopisy, které předstírají, že Jane žije a děti jsou ukrývány. Později se ukáže, že šlo o podvod.
2013 – policie pomocí georadaru a následného výkopu prověřuje jedno z míst spojovaných s teorií o pohřbení dětí. Nic podstatného nenachází.
2016 – při 50. výročí zmizení policie znovu žádá veřejnost o informace. Případ zůstává otevřený.
2018 – policie znovu prohledává areál bývalé továrny Castalloy. Nalezeny jsou pouze kosti, které nebyly lidského původu.
2019 – umírá Nancy Beaumontová, matka zmizelých dětí.
2023 – umírá Grant „Jim“ Beaumont, otec Jane, Arnny a Granta. Ani on se nedozví, co se s jeho dětmi stalo.
22. února 2025 – na bývalém areálu Castalloy začíná další, soukromě financované pátrání. Policie upozorňuje, že teorii, podle níž mohou být děti na místě pohřbeny, nepovažuje za podloženou dostupnými důkazy.
1. března 2025 – sedmidenní výkop končí bez nálezu ostatků. Organizátoři ale předávají policii nové informace, které během pátrání získali.
2026 – případ Jane, Arnny a Granta Beaumontových zůstává nevyřešený. Děti nebyly nalezeny a jejich zmizení stále patří k nejznámějším australským případům pohřešovaných osob.
Zdroje: autorský článek s využitím
