Článek
Colleen Stan bylo dvacet let, když se 19. května 1977 vydala stopem z Eugene v Oregonu. Chtěla se dostat do Kalifornie na návštěvu kamaráda. Jedno auto odmítla, protože v něm seděla skupina mužů. Druhé zastavilo. Řídil Cameron Hooker a vedle něj seděla jeho manželka Janice s dítětem. Na první pohled působili jako obyčejná rodina, a právě proto Colleen nastoupila.
Sedm let hrůzy
Po chvíli ale Hooker odbočil z hlavní silnice. Vytáhl nůž a mladé ženě oznámil, že ji unese. Od té chvíle už o svém osudu nerozhodovala sama. Hooker ji odvezl do domu v Red Bluffu v severní Kalifornii a tam pro Colleen začalo sedm let plných násilí a ponižování. Hooker ji znásilňoval, bil a držel v neustálém strachu. Nestačilo mu ale jen fyzické násilí. Namluvil jí, že pokud se pokusí utéct, najde si ji tajemná organizace, které prý patří. Colleen tak postupně uvěřila, že útěk by mohl znamenat její smrt.
Tvrdil jí, že patří k tajné organizaci nazývané „The Company“. Podle jeho vyprávění šlo o rozsáhlou síť lidí, která obchodovala s otroky a dokázala své oběti sledovat prakticky kdekoliv. Pokud by Colleen utekla, organizace by ji našla a potrestala. Nešlo přitom o jednorázovou výhrůžku. Hooker podle svědectví svou smyšlenou organizaci využíval jako prostředek dlouhodobé kontroly.
Měla otevřené dveře, přesto neutekla
V tom spočívá jedna z nejděsivějších částí případu. Colleen totiž nebyla po celých sedm let zavřená v jedné místnosti. Později mohla vycházet z domu, pracovala dokonce jako pokojská v motelu, chodila do kostela a dostala se i na rodinné výlety. Zvenčí tak mohla působit jako žena, která má možnost kdykoliv odejít. Jenže její únosci vytvořili situaci, v níž fyzické otevření dveří ještě neznamenalo skutečnou svobodu.
Dveře přitom někdy byly otevřené. Colleen mohla vyjít ven, dostala se i k lidem mimo dům a v jednu chvíli dokonce pracovala. Přesto neutekla. Hooker ji totiž přesvědčil, že pokud se pokusí zmizet, jeho údajná organizace ji vypátrá a zabije. Strach, který v ní během let vypěstoval, tak fungoval i ve chvílích, kdy ji fyzicky nikdo nedržel.
Dlouhé hodiny byla v krabici
A pak tu byla krabice. Pod vodní postelí Hookerových se nacházela malá schránka připomínající rakev. Colleen v ní měla být podle obžaloby zavírána na dlouhé hodiny, vněkterých obdobích až na 23 hodin denně. Bylo to extrémně stísněné místo, ve kterém musela zůstávat sama a bez možnosti normálního kontaktu s okolím.
Právě tento detail později dal případu jeho nejznámější označení – „Girl in the Box“, tedy „dívka v krabici“. Dobové zpravodajství zároveň upozorňovalo, že takový způsob dlouhodobého věznění byl mimořádný i v rámci případů násilného a sexuálního otroctví.
Hooker se přitom nesnažil ovládat pouze Colleen. Jeho manželka Janice se postupně stala součástí celého systému. Později u soudu popsala, jak její manžel o své oběti mluvil a jak plánoval získat další ženy. Sama tvrdila, že se ho bála a že věřila některým jeho tvrzením o trestu a pekle.
Tvrdil, že společnosti si ji najde
Colleen mezitím žila v podivném dvojím světě. Na jedné straně mohla být několik hodin mimo dům a vykonávat běžnou práci. Na straně druhé věděla, co se stane, pokud poruší pravidla. Hooker jí dlouhodobě opakoval, že ji „The Company“ najde, pokud se pokusí zmizet. Strach tak fungoval i ve chvíli, kdy nad ní fyzicky nestál.
Stockholmský syndrom není diagnóza, kterou by lékaři běžně používali. Ten pojem se sice v podobných případech objevuje často, ale mezi odborníky kolem něj pořád panují pochybnosti. U člověka, který je dlouhé měsíce nebo roky v moci únosce, může být mnohem důležitější něco jiného: snaží se pochopit pravidla, podle kterých jeho věznitel funguje, a podle nich se chovat. Někdy si k němu přitom vytvoří vztah nebo začne hledat i v jeho chování něco, čeho se může chytit. Je to způsob, jak se v naprosto nenormální situaci vůbec udržet při životě.
Obhajoba tvrdila, že s ním byla dobrovolně
U soudu se ostatně obhajoba pokoušela tvrdit, že Colleen s Hookerem zůstávala dobrovolně. Jeden z obhajovaných argumentů spočíval v tom, že měla příležitosti odejít. Porota tomu ale neuvěřila. Přijala naopak vysvětlení, že psychická kontrola může člověka držet v zajetí i bez fyzických pout.
V říjnu 1985 porota uznala Camerona Hookera vinným z únosu, znásilnění a dalších trestných činů. O měsíc později si vyslechl rozsudek – 104 let vězení. Soudce Clarence Knight jeho případ označil za jeden z nejhorších, jaké za svou kariéru viděl.
K tomu, aby se Colleen ze spárů svého věznitele dostala, ale nakonec pomohla jeho manželka Janice. V srpnu 1984 Colleen řekla, že „The Company“ ve skutečnosti neexistuje. Tím se zhroutila jedna z hlavních lží, na kterých Hooker své věznění postavil. Colleen odešla a dostala se ke své rodině v Riverside, Hooker byl zatčen o několik měsíců později.
Zdroje: autorský článek s využitím
