Článek
Jan Jiskra z Brandýsa patří k postavám českých dějin, které poněkud klamou svou jednoduchou nálepkou. Bývá označován za husitského vojevůdce, jenže samotný Jiskra husitou v náboženském smyslu nebyl. Byl katolickým šlechticem a profesionálním vojákem, který ovšem velmi dobře znal způsob válčení vytvořený během husitských válek. Spojení katolického velitele, zkušených českých a moravských bojovníků a mimořádně schopné práce s opevněnými městy z něj udělalo v Uhrách muže, kterého nebylo snadné porazit.
Muž, který měl obrovské zkušenosti
Jiskra vstoupil do velké uherské politiky v roce 1440, kdy se po smrti krále Albrechta rozhořel zápas o uherský trůn. Královna vdova Alžběta Lucemburská potřebovala někoho, kdo by hájil práva jejího syna Ladislava Pohrobka proti polskému Vladislavu Jagellonskému. Jiskra už měl za sebou vojenské zkušenosti ze služeb císaře Zikmunda Lucemburského i Albrechta a pro Alžbětu představoval přesně ten typ velitele, kterého v krizové situaci potřebovala.
Jeho úkol zněl na první pohled jednoduše: udržet při Ladislavovi oblasti Horních Uher. Ve skutečnosti ale Jiskra během několika let vytvořil něco mnohem většího. Opřel se o vojáky přicházející z českých zemí, mezi nimiž byli i veteráni husitských válek, a postupně získával kontrolu nad významnými městy, hrady a oblastmi dnešního středního a východního Slovenska. Do jeho moci se dostaly například Košice, Prešov, Levoča, Bardejov, Kežmarok a další strategická místa.
Jan Jiskra z Brandýsa na kresbě Mikoláše Alše
Nešlo jen i úspěchy v bitvách
Nešlo přitom jen o sérii vojenských vítězství. Jiskrova síla spočívala také v tom, že dokázal kontrolované území udržovat. Významnou roli hrála síť hradů, posádek a měst a také hospodářské zázemí. Zvlášť důležité byly báňské oblasti, jejichž produkce a mincovní příjmy mohly pomáhat financovat vojenské operace. Jiskrovu moc tedy nelze vysvětlovat pouze jeho schopností vést bitvy. Stejně důležité bylo, jak dokázal propojit vojenskou kontrolu s hospodářskými zdroji.
Tady se ukazuje, proč byl Jiskra pro uherskou šlechtu tak nepříjemným protivníkem. Nebyl obyčejným žoldnéřským kapitánem, který přijde, vybojuje bitvu a zase odejde. Jeho vojsko se stalo základem dlouhodobé politické a vojenské moci. Jiskra navíc formálně vystupoval jménem Ladislava Pohrobka, takže mohl svou přítomnost v Horních Uhrách obhajovat jako službu legitimnímu králi. Politická legitimita a vojenská síla se u něj vzájemně podporovaly.
Konflikt s Janem Hunyadim
V roce 1445 už byl jeho vliv natolik významný, že se dostal mezi sedm správců Uher. Neznamenalo to, že by se stal faktickým králem, ale ukazuje to, jak daleko se profesionální voják během několika let dostal. Současně se začal dostávat do stále ostřejšího konfliktu s uherskou šlechtou a především s Janem Hunyadim, jedním z nejmocnějších mužů tehdejších Uher.
Hunyadi představoval protivníka z úplně jiné váhové kategorie. Byl zkušeným vojevůdcem, politikem a později gubernátorem Uher. Jeho cílem bylo posílit centrální moc a omezit samostatné vojenské državy, jakou Jiskra v Horních Uhrách vytvořil. Problém byl v tom, že Jiskru nebylo možné jednoduše označit za povstalce. Hájil zájmy Ladislava Pohrobka a zároveň měl vlastní mocenskou základnu. Konflikt se proto pohyboval na hranici občanské války, dynastického zápasu a boje o konkrétní území.
Rok 1449 ukázal, že se situace dostává do otevřeného vojenského střetu. Uherská strana se pokusila Jiskrovu moc zlomit, jenže české a moravské oddíly se dokázaly ubránit. Následující rok dokonce Hunyadi s Jiskrou uzavřeli mír v Mezőkövesdu. Dohoda ovšem neznamenala definitivní vyřešení problému. Jiskra si ponechal významná města a pevnosti v Horních Uhrách a jeho postavení zůstalo mimořádně silné.
Nejslavnější vítězství
Rozhodující okamžik přišel v roce 1451. Hunyadi tehdy znovu vyrazil proti Jiskrovi s početnou armádou. Jiskrovi muži se mezitím opevnili v klášteře u Lučence. Hunyadiho vojsko mělo výraznou početní převahu, což mohlo vypadat jako začátek konce Jiskrovy vojenské kariéry. Jenže právě v takové situaci se projevila zkušenost jeho vojáků s opevněním, palnými zbraněmi a defenzivním způsobem boje.
7. září 1451 se u Lučence odehrála bitva, která se stala vrcholem Jiskrovy vojenské kariéry. Hunyadiho armáda byla poražena a Jiskra si udržel své postavení. Vítězství bylo o to významnější, že porazil muže, který patřil mezi nejvýznamnější uherské vojevůdce 15. století. Jiskra tak znovu dokázal, že jeho moc nestála jen na pověsti nebo politických dokumentech, ale také na skutečné vojenské síle.
Jiskra už nebyl potřeba
Přesto by bylo chybou představovat si Jiskrovu armádu jako dokonale disciplinovanou elitní jednotku. Jeho vojsko bylo z velké části žoldnéřské a právě žold byl jedním z klíčů jeho síly i slabosti. Vojáci potřebovali peníze, kořist a jistotu, že jejich velitel dokáže udržet území, z něhož je může financovat. Historická studie věnovaná Jiskrově působení proto zaznamenává i případy nejednotnosti, dezercí a zrady.
Navíc se část Jiskrových bojovníků postupně začala chovat stále samostatněji. Z těchto prostředí později vyrostlo známé bratřické hnutí, které po Jiskrově odchodu pokračovalo v ozbrojeném působení na Slovensku. Jiskrova kariéra tak měla zvláštní pokračování: muž, který původně přijel hájit dynastická práva Ladislava Pohrobka, pomohl vytvořit vojenskou tradici, která přežila jeho vlastní politickou kariéru.
Jiskrova moc se začala rozpadat poté, co se změnila politická situace. Ladislav Pohrobek se postupně stal skutečným panovníkem a Jiskrova původní role ochránce jeho práv přestávala být potřebná. Současně se měnil poměr sil mezi Jiskrou, Hunyadim a uherskou šlechtou. To, co bylo ve čtyřicátých letech užitečným nástrojem k udržení královské moci, začalo být pro nově uspořádané Uhry překážkou.
Matyáš Korvín všechno změnil
Jiskra proto nakonec z Horních Uher ustoupil, což ale neznamenalo jeho konec. Po nástupu Matyáše Korvína se jeho osud znovu obrátil. V roce 1462 vstoupil do králových služeb a z bývalého protivníka se stal uherský magnát a vojenský velitel. Matyáš mu poskytl významné majetky a finanční náhradu za državy, kterých se Jiskra vzdal.
Tento obrat je možná nejzajímavější částí celého Jiskrova příběhu. Muž, který ještě nedlouho předtím bojoval proti silám spojeným s uherskou korunou, se stal služebníkem jednoho z nejschopnějších uherských králů. Nebyl to ovšem projev náhlé změny přesvědčení, Jiskra byl především profesionální válečník a mocenský hráč. Dokázal se přizpůsobit novým poměrům, pokud mu nový řád nabídl dostatečně silné postavení a odpovídající odměnu.
V závěru života už proto nevystupuje jako rebelující český kapitán ovládající slovenská města. Slouží Matyáši Korvínovi, bojuje proti jeho nepřátelům a dostává se dokonce k diplomatickým úkolům. V roce 1467 je uváděn v souvislosti s jednáním s Osmanskou říší v Istanbulu. Jeho cesta od husitského válečného prostředí přes mocenské centrum Horních Uher až k uherskému královskému dvoru tak ukazuje, jak proměnlivá byla kariéra profesionálního vojáka v 15. století.
Byl to bezesporu výjimečný muž
Jiskru proto není úplně přesné vykreslovat jen jako „husitského dobyvatele Slovenska“. Jeho skutečný příběh je komplikovanější a proto zajímavější. Nebyl náboženským vůdcem husitů, ale využíval vojenské dědictví husitských válek. Nebyl uherským králem, přesto dokázal po řadu let ovládat značnou část území království. A nebyl ani obyčejným žoldnéřem, protože jeho vojenská síla se proměnila v politickou moc.
Jeho případ zároveň ukazuje, jak křehká byla ve střední Evropě v polovině 15. století hranice mezi službou panovníkovi, soukromou vojenskou mocí a faktickou vládou nad územím. Jiskra začínal jako muž, kterého si najala královna k obraně práv svého syna. Během několika let se z něj stal jeden z nejvlivnějších mužů Horních Uher a protivník Jana Hunyadiho, kterého dokázal porazit v otevřené bitvě. A když se politická situace změnila, dokázal stejnou vojenskou pověst nabídnout novému králi. Právě v tom spočívá Jiskrova výjimečnost.
Zdroje: autorský článek s využitím
