Článek
Rok 1066 se v anglických dějinách často vypráví jako příběh jednoho rozhodujícího dne. Na jedné straně stál Harold Godwinson, anglický král a zkušený válečník, na druhé normanský vévoda Vilém, který si dělal nárok na anglický trůn. Po bitvě u Hastingsu byl Harold mrtvý, Vilém zvítězil a Anglie vstoupila do období normanské nadvlády. Mezi tím vším se ale usadila jedna mimořádně působivá scéna: král, kterého zasáhl šíp do oka.
Smrt je jistá, způsob už méně
Její původ je především v tapisérii z Bayeux. Na výšivce, která zachycuje události vedoucí k normanskému vpádu a samotnou bitvu, stojí postava označená nápisem „Hic Harold rex interfectus est“, tedy „Zde byl zabit král Harold“. Vedle ní je muž se šípem v oblasti obličeje. Tradiční výklad říká, že jde právě o Harolda a že šíp představuje jeho smrtelné zranění.
Problém je v tom, že tapisérie není kamerový záznam bitvy. Je to politické a umělecké dílo vytvořené po událostech, jehož přesné okolnosti vzniku dodnes nejsou úplně jasné. A především: nejstarší písemné zprávy o Haroldově smrti žádný šíp do oka nepotvrzují, což je zásadní rozdíl. Haroldova smrt je jistá. Způsob, jakým zemřel, už tak jistý není.
Hrob Harolda II. ve Waltham Abbey
Jednotlivé příběhy se začaly spojovat
Jedním z nejstarších důležitých pramenů je dílo Viléma z Jumièges, které vznikalo krátce po normanském vítězství. Harold podle něj padl uprostřed bojů a byl pokryt smrtelnými ranami. Žádný šíp v oku zde nenajdeme. Ještě podrobnější Vilém z Poitiers, který popsal normanské tažení a bitvu u Hastingsu, se rovněž nezaměřuje na slavný okamžik, který bychom dnes očekávali. Jeho mlčení je přitom zajímavé právě proto, že jeho vyprávění je jinak výrazně podrobné.
Jiný obraz přinášejí pozdější prameny. Jeden z nich popisuje Haroldovu smrt téměř brutálně: podle tohoto podání ho měli napadnout čtyři normanští bojovníci, kteří mu zasadili několik těžkých ran. V této verzi není šíp hlavním nástrojem smrti vůbec. Harold měl být nakonec rozsekán takovým způsobem, že jeho tělo bylo obtížně identifikovatelné.
Zde se ukazuje, jak nebezpečné je převzít jednu středověkou scénu jako nezpochybnitelný fakt. Jednotlivé zprávy o Haroldově smrti se totiž v průběhu desetiletí začaly spojovat. Z původně rozdílných vyprávění vznikla tradice, v níž mohl šíp a následné zabití představovat dvě části jediné dramatické scény.
Šíp mohl mít jen symbolickou funkci
Tapisérie z Bayeux navíc sama o sobě nabízí další problém. Historici se dlouhodobě přou nejen o to, co přesně zobrazuje, ale také o to, proč to zobrazuje právě takto. Její příběh vznikl z pohledu vítězů, ale její tvůrci a přesné okolnosti jejího vzniku zůstávají předmětem odborných debat. Některé výklady dokonce upozorňují, že Harold v tapisérii není vykreslen pouze jako záporná postava, jak bychom mohli čekat od díla oslavujícího normanské vítězství.
To mění i význam samotného šípu. Nemusel totiž být pouze pokusem zaznamenat konkrétní okamžik. Ve středověkém obrazovém vyprávění mohl mít také symbolickou funkci. Oslepení nebo oslepení oka mělo v tehdejším kulturním prostředí silný význam a mohlo být chápáno jako znamení trestu, porážky nebo božího soudu. Historik Robert M. Stein proto upozorňoval, že zobrazení Harolda se šípem v oku nemusí nutně znamenat doslovný záznam toho, co se stalo.
Ještě zajímavější je samotná podoba tapisérie. Výšivka byla během staletí několikrát restaurována a její dnešní podoba nemusí v každém detailu přesně odpovídat originálu a Haroldův šíp se stal předmětem novější debaty. Někteří badatelé upozorňují na starší kresby tapisérie, podle nichž mohl šíp původně směřovat spíše do oblasti Haroldovy přilby než přímo do oka. Teprve pozdější zásahy mohly jeho polohu změnit tak, aby odpovídala už pevně zavedené představě o Haroldově smrti.
Bitva u Stamford Bridge
Harold toho měl v den bitvy za sebou hodně
Ani to ale není definitivní důkaz, že „šíp do oka“ je pozdější výmysl. Spíše to ukazuje, jak obtížné je oddělit původní obraz od jeho pozdějších oprav a interpretací. Navíc existuje ještě jeden pozoruhodný detail. V samotné tapisérii se objevuje další postava, která má šíp v oblasti oka a jejíž gesto působí mnohem jednoznačněji jako reakce na bolest. Haroldova postava je naopak zobrazena způsobem, který umožňuje více výkladů. Jedna postava tedy může být důkazem, že výtvarník skutečně uměl znázornit člověka zasaženého šípem do oka, zatímco u Harolda není situace tak jednoduchá.
Přesto právě šíp přežil všechny ostatní verze příběhu. Má totiž vlastnost, kterou historické prameny často postrádají – je snadno zapamatovatelný. Jediný obraz dokáže zjednodušit složitý politický převrat do několika vteřin: král stojí na bojišti, zasáhne ho šíp, padne a spolu s ním padá celá anglosaská Anglie.
Skutečnost byla mnohem složitější. Harold už před Hastingsu prošel mimořádně vyčerpávajícími událostmi. V září 1066 porazil norského krále Haralda Hardradu v bitvě u Stamford Bridge a následně musel rychle přesunout svou armádu na jih proti Vilémovi. U Hastingsu pak jeho vojsko drželo obranné postavení na vyvýšeném terénu a boj trval mnoho hodin.
Těžko určit co je skutečnost a co symbol
Haroldova smrt tedy nebyla jediným důvodem normanského vítězství. Byla však okamžikem, který mohl změnit psychologii celé bitvy. Jakmile anglické vojsko přišlo o svého krále, jeho postavení se stalo podstatně obtížnějším. Proto se pozdější vypravěči tolik soustředili na okamžik Haroldovy smrti: potřebovali vysvětlit, proč se armáda, která dlouhou dobu odolávala, nakonec rozpadla.
Vilém tak získal nejen vítězství, ale také možnost vytvořit příběh o vítězství. A příběhy vítězů mají jednu zvláštní vlastnost – často přežijí fakta, která byla původně mnohem méně jednoznačná. Ostatně existuje i velmi pozdní tradice, podle níž Harold dokonce přežil Hastings a následně žil pod jinou identitou jako poutník či poustevník. Historicky jí nelze přikládat velkou váhu, ale její existence ukazuje, jak dlouho zůstávala Haroldova smrt předmětem vyprávění, přepisování a legend.
Šíp v oku proto není jen otázkou toho, jak přesně zemřel jeden středověký král. Je také ukázkou toho, jak vzniká historická paměť. Událost se stane, někdo ji popíše, jiný ji přepracuje, umělec ji převede do obrazu a další generace si zapamatují především obraz. Po téměř tisíci letech pak může být obtížné určit, kde končí skutečnost a začíná symbol.
Zdroje: autorský článek s využitím
