Článek
Oskar Dirlewanger nebyl typickým důstojníkem nacistického Německa. Jeho životní dráha totiž ukazuje něco mnohem znepokojivějšího než jen příběh jednoho sadisty. Ukazuje, jak nacistický režim dokázal zločince nejen tolerovat, ale za určitých okolností jeho minulost proměnit v přednost. Dirlewanger se stal velitelem jednotky Waffen-SS, která se postupně proměnila v jednu z nejbrutálnějších formací nacistického Německa.
Narodil se v roce 1895 ve Würzburgu. Za první světové války sloužil v německé armádě, později působil ve Freikorps a vystudoval politické vědy. Vstoupil do NSDAP a postupně si vybudoval kontakty v nacistickém prostředí. Ty se pro jeho další kariéru ukázaly jako zásadní.
Měl mocného ochránce
Jeho minulost přitom nebyla bez poskvrny. V polovině 30. let byl odsouzen za sexuální delikt vůči nezletilé a strávil přibližně dva roky ve vězení. Po propuštění se znovu dostal do konfliktu se zákonem. Za normálních okolností by taková minulost představovala zásadní překážku pro vojenskou kariéru. Dirlewanger však měl mocného ochránce – Gottloba Bergera, jednoho z významných mužů SS odpovědných mimo jiné za její personální politiku.
Dirlewanger se následně dostal ke španělské občanské válce, kde bojoval na straně generála Franciska Franca v řadách Legie Condor. Po návratu do Německa dokázal díky Bergerovým intervencím znovu získat důvěru nacistického aparátu. V roce 1940 pak přišla nabídka, která se později ukázala jako jeden z nejtemnějších experimentů Waffen-SS.
V celé obludnosti nacistů se některé jednotky vymykaly a byly ještě brutálnější
Jednotka pro muže, kteří byli za hranou zákona
Himmlerův aparát začal vytvářet zvláštní jednotku původně z odsouzených pytláků. Nacistická představa byla bizarní: muži zvyklí pohybovat se v lesích, sledovat kořist a střílet měli být vhodní pro boj proti partyzánům. První skupina vznikla v okolí Oranienburgu a Dirlewanger se stal jejím velitelem.
Původní koncept se ale rychle změnil. Jednotka už nebyla tvořena pouze pytláky. Přibývali odsouzení zločinci a další vězni. Z malé skupiny se stal prapor, později pluk a nakonec brigáda. Název Dirlewanger se mezitím stal synonymem pro formaci, která měla při „protipartyzánských“ operacích používat metody, které by byly nepřijatelné i v rámci tehdejší německé vojenské hierarchie.
Tady je důležitý jeden paradox. Nacistický režim nebyl zpočátku vůči Dirlewangerově jednotce zcela lhostejný. Někteří představitelé SS a okupační správy si stěžovali na její kriminalitu, rabování a násilí. Jenže v prostředí války na východě se postupně měřítko toho, co bylo považováno za přijatelné, posouvalo. Brutalita, která by jinde znamenala problém, mohla být prezentována jako „efektivita“ v boji proti partyzánům. A v Bělorusku dostal tento mechanismus prostor v dosud nevídaném měřítku.
„Boj proti partyzánům“ jako záminka
Od roku 1942 byla Dirlewangerova jednotka nasazována v Bělorusku. Oficiálně šlo o boj proti partyzánům. V praxi však německé represivní operace často nerozlišovaly mezi ozbrojenými bojovníky a civilním obyvatelstvem.
Vypalování vesnic, hromadné popravy a likvidace lidí podezřelých ze spolupráce s partyzány se staly součástí systému, který měl obyvatelstvo zastrašit a připravit partyzánské hnutí o zázemí. Dirlewangerova jednotka se přitom podílela na celé řadě těchto akcí. Památník Khatyn například uvádí, že jednotka byla přesunuta do Běloruska právě v rámci protipartyzánského nasazení a že její příslušníci opakovaně vypalovali vesnice i s jejich obyvateli.
Známým symbolem tohoto typu násilí se stal Khatyn. Dne 22. března 1943 byla běloruská vesnice obklíčena německými a kolaborantskými jednotkami. Obyvatelé byli shromážděni v budově, která byla zapálena. Desítky lidí se pokusily z hořícího objektu uniknout, ale byli zastřeleni. Zahynulo přibližně 149 obyvatel vesnice. Na masakru se podílel také SS-Sonderbataillon Dirlewanger.
Nešlo jen o jednoho šílence
Je však důležité nepřipisovat Dirlewangerovi osobně každou jednotlivou vraždu, která byla jeho jednotkou spáchána. Khatyn například nebyl dílem samotné Dirlewangerovy formace; na akci se podílel také Schutzmannschaft-Bataillon 118. Proto je třeba při rekonstrukci událostí rozlišovat mezi odpovědností konkrétních velitelů, jednotlivých jednotek a širšího německého okupačního systému.
V tom spočívá podstatnější pointa Dirlewangerova příběhu. Nešlo jen o jednoho člověka, který se vymkl kontrole. Jeho kariéra byla možná proto, že nacistický režim vytvořil prostředí, ve kterém bylo násilí proti civilistům systematicky podporováno, omlouváno a v některých situacích dokonce odměňováno.
Od trestance k vyznamenanému důstojníkovi
Dirlewangerova minulost tedy nebyla překážkou. Naopak se jeho jednotka během války rozrůstala a on sám postupoval v hodnostech. Za „úspěchy“ v protipartyzánských operacích dostal například Německý kříž ve zlatě. V roce 1944 pak obdržel Rytířský kříž Železného kříže. Tento fakt je pro pochopení nacistického systému podstatnější než samotný katalog jeho zločinů. Dirlewanger nebyl navzdory své brutalitě tolerován. Jeho brutalita byla v určité fázi považována za vojensky využitelnou.
To je také důvod, proč je problematické vyprávět jeho příběh jako jednoduchou historku o „šíleném veliteli“. Jeho jednotka nebyla soukromou bandou, která se někde mimo kontrolu dopustila několika excesů. Byla součástí nacistického represivního aparátu a dostávala rozkazy, výzbroj, posily i nové příslušníky. A když její muži překročili hranice přijatelného chování, neznamenalo to automaticky jejich odstranění. Dirlewanger měl stále podporu lidí ve vyšších patrech SS.
Když se zkušenost z Běloruska přenesla do města
V létě 1944 se Dirlewangerova jednotka přesunula do Polska. Po vypuknutí Varšavského povstání 1. srpna dostala za úkol podílet se na jeho potlačení. Pro nacistické vedení nebyla Varšava pouze vojenským problémem. Hitler a Himmler požadovali mimořádně tvrdý zásah a zničení města mělo sloužit jako odstrašující příklad. Německé jednotky měly likvidovat nejen povstalce, ale také civilní obyvatelstvo.
Dirlewangerovi muži se zapojili zejména do bojů v oblasti Woly, kde mezi 5. a 7. srpnem 1944 proběhly masové vraždy civilistů. Podle United States Holocaust Memorial Museum bylo v této části města během několika dnů zavražděno přibližně 40 000 mužů, žen a dětí. Na vraždách se ale samozřejmě podílelo více německých jednotek. Úloha Dirlewangerovi brigády však byla mimořádně krvavá. National WWII Museum ji popisuje jako jednu z nejbrutálnějších formací nasazených při útoku na Wolu a uvádí svědectví o vraždění dětí, znásilňování a zabíjení pacientů i personálu nemocnic.
Varšava ukázala, kam se posunula logika, která vznikla při „protipartyzánském“ boji na východě. Civilista už nebyl vnímán jako člověk, jehož život je třeba chránit. Mohl se stát rukojmím, údajným pomocníkem povstalců nebo prostě překážkou, kterou je třeba odstranit. A čím brutálnější byla jednotka, tím vhodnější se podle nacistického vedení mohla zdát pro podobný úkol.
Zločinecká jednotka přestala být výjimkou
Po Varšavě se Dirlewangerova formace účastnila také potlačování Slovenského národního povstání. Na konci roku 1944 byla povýšena na brigádu a následně se z ní stala 36. Waffen-Grenadier-Division der SS. Formálně tedy dostala podobu regulérní divize, přestože její původ i historie byly velmi neobvyklé.
To je možná nejvýmluvnější moment celého příběhu. Začínala jako malá jednotka odsouzených pytláků. Postupně se rozrostla, dostala další vězně, kolaboranty a další personál, bojovala na několika frontách a nakonec získala status divize Waffen-SS. Zločin se tím paradoxně institucionalizoval.
Dirlewanger přitom nebyl jen člověkem, kterému bylo umožněno velet. Byl opakovaně povyšován a dekorován. Jeho kariéra tak odhaluje rozdíl mezi oficiální nacistickou propagandou o „pořádku“ a skutečnou podobou války v okupované východní Evropě. Režim, který se navenek prezentoval jako disciplinovaný a hierarchický, dokázal vytvořit jednotku, jejíž násilí bylo tak rozsáhlé, že se stalo součástí samotného způsobu vedení války.
Konec přišel až s pádem režimu
Na jaře 1945 už byla Dirlewangerova formace prakticky zničená. Německý režim se hroutil a jeho jednotky ustupovaly před Rudou armádou. Dirlewanger byl v chaosu posledních týdnů války raněn a později se pokusil ukrýt. Francouzské okupační úřady ho nakonec v červnu 1945 zadržely poblíž Altshausenu v Horním Švábsku. Používal falešné jméno a byl v civilním oblečení, krátce nato zemřel ve vazbě. Přesné okolnosti jeho smrti zůstaly předmětem sporů, existují však svědectví o těžkém bití, zatímco francouzská verze hovořila o přirozeném úmrtí. Pozdější exhumace v roce 1960 měla potvrdit jeho totožnost.
Do žádného poválečného procesu se tedy Dirlewanger nedostal. Jeho jméno přesto zůstalo spojeno s jedním z nejhorších příkladů toho, co mohl nacistický systém vytvořit, když spojil ideologii rasové a politické války s praktickým cynismem. Dirlewanger nebyl pro režim problémem přesto, že byl zločincem. Problémem by byl pouze tehdy, pokud by jeho násilí přestalo sloužit režimu.
Zdroje: autorský článek s využitím
