Článek
Na povrchu obyčejné letní odpoledne. Pod zemí Dolu Dukla v Dolní Suché se ale už několik hodin rozvíjel požár, který měl během krátké doby změnit jednu z největších šachet ostravsko-karvinského revíru v obrovskou smrtící past. Na odpolední směnu toho dne sfáralo 338 horníků. Sto osm z nich se už na povrch nevrátilo. Na celé události je nejděsivější skutečnost, že katastrofa nezačala výbuchem, závalem ani jinou událostí, která by okamžitě upozornila celý důl. Požár vznikl u pásového dopravníku ve třetím patře.
Špatné vyhodnocení signálu stálo životy horníků
Dopravník byl připraven pro budoucí provoz a v kritickou chvíli nebyl pod dostatečným dohledem. Podle dostupných popisů došlo ke spuštění pravděpodobně náhodným zavaděním kolem ovládání. Pás se rozběhl naprázdno, přičemž tření postupně zvýšilo jeho teplotu natolik, že se vznítil. Plameny následně zasáhly také dřevěnou výztuž.
Tady se ukazuje první důležitý rozměr celé tragédie. Samotný požár ještě nemusel znamenat smrt více než stovky lidí. Rozhodující bylo, jak rychle se o něm dozvěděli ostatní a jak na první známky nebezpečí zareagovali. Kolem 15:30 horníci zaznamenali zápach připomínající hořící pryž. Varovný signál tedy existoval, nebyl však vyhodnocen jako začátek katastrofy. Podle svědectví citovaných Českou televizí revírník zdroj zápachu nenašel a vrátil se ke své práci. Hustý kouř byl na dispečink nahlášen až krátce po 17. hodině.
Chyby, které se hromadily
Mezitím už se oheň dostával do důlního větracího systému. A právě větrání se stalo jedním z klíčových faktorů, které rozhodly o počtu obětí. Důlní požár není jen problémem plamenů. Kouř a toxické zplodiny se mohou větrnými cestami šířit do míst, která jsou od samotného ohniska vzdálena desítky nebo stovky metrů. V případě Dukly se kouř dostal i do osmé sloje, kde byli horníci prakticky odříznuti od bezpečných únikových cest. Havarijní plán přitom s takovým průnikem kouře z postižené oblasti do osmé sloje dostatečně nepočítal.
To je možná nejpodstatnější analytický závěr celé události. Důl nebyl poražen jediným požárem, byl poražen řetězcem závislostí. Nejprve se mohla náhodně spustit technika. Potom nebyl provoz dostatečně kontrolován. Následně nebyl zápach vyhodnocen jako bezprostřední hrozba a rozhodující informace se k odpovědným lidem dostala pozdě. Když už se začal šířit kouř, větrací systém pomohl dopravit nebezpečné zplodiny k lidem, kteří se nacházeli daleko od původního ohniska.
Záchranáři nacházeli mrtvá těla
Situaci navíc komplikoval samotný charakter požáru. Záchranáři postupovali v extrémním horku, hustém kouři a prakticky nulové viditelnosti. Do některých míst se vůbec nemohli dostat. V osmé sloji narazili po přibližně dvou hodinách na mrtvé horníky. Většina obětí nezemřela přímo v plamenech, ale v důsledku působení zplodin a nedostatku kyslíku. Tragické bylo i to, že k záchraně mnoha z nich chybělo jen pár metrů. Záchranář Eduard Kolarz později odhadoval, že přibližně 35 až 40 procent horníků zahynulo v důsledku udušení, zatímco v některých částech dolu hrála zásadní roli otrava oxidem uhelnatým.
Katastrofa se tím ale nezastavila. Kolem 23:10 havarijní komise rozhodla o uzavření ohrožené oblasti. Bylo vybudováno sedm výbuchuvzdorných hrází a do uzavřeného prostoru se začal vhánět dusík, aby se omezilo hoření. Do 10. srpna ho bylo do prostoru dopraveno více než 122 tisíc metrů krychlových. Znamenalo to zároveň, že záchranáři museli přestat počítat s možností okamžitého vyproštění lidí, kteří mohli být ještě naživu.
Tady se tragédie Dukly odlišuje od jednoduchého příběhu o „požáru, který zabil 108 horníků“. Po uzavření postižené části totiž začala další, mnohem delší etapa. Důl bylo nutné postupně znovu otevřít, obnovit bezpečné podmínky a současně hledat těla mrtvých. Záchranáři se do hermeticky uzavřených prostor začali vracet přibližně měsíc po katastrofě. V některých místech bylo jen kolem 1,5 procenta kyslíku, takže práce byla možná pouze s dýchacími přístroji.
Důl Dukla nebyl žádná zaostalá šachta
Rozměr následků byl obrovský i mimo samotný důl. Po 108 mrtvých zůstaly desítky vdov a více než stovka sirotků. Tragédie zasáhla celé okolí Havířova, který byl v té době mladým průmyslovým městem úzce spojeným s hornictvím. Pro rodiny přitom nešlo jen o ztrátu blízkého člověka. Horník byl často živitelem domácnosti a jeho smrt znamenala také okamžitý sociální a ekonomický problém.
Dukla přitom nebyla nějakou technicky zaostalou šachtou na okraji zájmu. Začátkem 60. let probíhala v ostravsko-karvinském revíru rozsáhlá modernizace, elektrifikace a zavádění nových technologií včetně dlouhých pásových dopravníků. Právě tento paradox je pro pochopení tragédie důležitý: modernější technologie automaticky neznamená bezpečnější provoz, pokud se současně nezmění kontrolní mechanismy, organizace práce a způsob vyhodnocování rizik.
Selhání lidského faktoru
Po katastrofě se postupně ukazovalo, že problém neležel pouze v samotném zařízení. Jako jednu z hlavních příčin lze určitě uvést nedostatečnost větrací sítě a také skutečnost, že havarijní plán nepočítal s konkrétním způsobem průniku kouře do osmé sloje. Zároveň upozorňuje na selhání lidského faktoru – od prvního podcenění zápachu po opožděnou reakci odpovědných pracovníků.
To je také důvod, proč se na Duklu nedá dívat pouze jako na nešťastnou náhodu. Náhodné spuštění dopravníku mohlo být počátečním impulzem, ale o konečném počtu obětí rozhodovalo to, co následovalo. V bezpečnostním inženýrství se podobné události často popisují jako řetězec jednotlivých selhání. Jedno samo o sobě nemusí vést ke katastrofě. Když se však několik slabých míst sejde ve stejný okamžik, vznikne situace, kterou už nelze zvládnout běžnými postupy.
Pokrok nezakryje organizační nedostatky
Důl Dukla se tak stal jedním z nejvýraznějších případů, kdy technický pokrok nedokázal překrýt organizační a systémové nedostatky. Na povrchu fungoval podnik jako moderní průmyslový provoz. Pod zemí však stále platilo, že jediná přehlédnutá závada může v prostředí s omezeným větráním, hořlavými materiály a složitou sítí chodeb během několika hodin ohrozit stovky lidí.
Katastrofa ze 7. července 1961 proto zůstává nejen příběhem 108 mrtvých horníků, ale také varováním před představou, že velké průmyslové havárie vznikají pouze kvůli jedné dramatické chybě. Dukla ukázala něco mnohem nepříjemnějšího: katastrofa může začít téměř neviditelně, několika minutami přehlížení varovného signálu, a její skutečné příčiny mohou být rozprostřeny napříč celým systémem.
Časová osa tragédie
- 7. července 1961, kolem 13:00 – Na konci ranní směny dojde pravděpodobně k náhodnému spuštění pásového dopravníku ve třetím patře. Pás běží naprázdno a jeho tření vede k přehřátí a následnému vznícení.
- Kolem 15:30 – Horníci zaznamenávají zápach připomínající hořící pryž. Varování není vyhodnoceno jako počátek vážné havárie.
- Po 17:00 – Na dispečink přichází hlášení o hustém kouři ve druhém a třetím patře. Jsou povoláni důlní záchranáři a začíná odvolávání osádek.
- Podvečer – Kouř proniká do dalších částí dolu, mimo jiné do osmé sloje. Únikové cesty se postupně uzavírají.
- Večer – Záchranáři postupují do zamořených prostor. Vysoká teplota, kouř a nízká viditelnost výrazně komplikují záchranné práce.
- 23:10 – Havarijní komise rozhoduje o uzavření postižené oblasti. Začíná budování výbuchuvzdorných hrází.
- Následující týdny – Záchranáři se postupně připravují na otevření uzavřených částí dolu a vyprošťování těl obětí.
- Přibližně měsíc po katastrofě – Začíná postupné otevírání hermeticky uzavřených prostor. Záchranáři nacházejí první těla.
- 10. srpna 1961 – Do uzavřených prostor bylo podle pozdějších údajů do té doby vháněno 122 630 m³ dusíku s cílem omezit hoření.
Zdroje: autorský článek s využitím
