Článek
Eugene Bennett Fluckey patřil k nejagresivnějším a zároveň nejvynalézavějším americkým ponorkovým velitelům druhé světové války. Když v roce 1944 převzal velení ponorky USS Barb (SS-220), začala pro posádku série patrol, během nichž se z běžné útočné ponorky postupně stala mimořádně flexibilní zbraň schopná ničit lodě, ostřelovat pobřeží a nakonec vyslat vlastní muže přímo na nepřátelskou půdu.
V ponorce viděl mnohem víc
Fluckey nebyl důstojníkem, který by se spokojil s čekáním na ideální příležitost. Barb pod jeho velením využívala torpéda, palubní dělo i rakety a její posádka se snažila hledat slabá místa japonské obrany. Už během předchozích patrol se ukázalo, že Fluckey byl ochoten podstoupit značné riziko, pokud tím získal taktickou výhodu.
Nejznámější příklad přišel v lednu 1945. Barb pronikla do oblasti Namkwan Harbor na čínském pobřeží, kde Fluckey objevil velkou koncentraci japonských plavidel. Rozhodl se zaútočit navzdory tomu, že úniková cesta vedla neprozkoumanými, potenciálně zaminovanými a mělkými vodami. Z deseti vypálených torpéd zaznamenala posádka osm zásahů. Barb následně vysokou rychlostí unikla na otevřené moře. Za tuto akci dostal Fluckey Medal of Honor.
Tento způsob uvažování je důležitý i pro pochopení pozdější sabotáže. Fluckey nepovažoval ponorku pouze za prostředek k potápění lodí. Viděl v ní platformu, která může působit hluboko v nepřátelském prostoru a využívat moment překvapení.
Eugene Fluckey přebírá medaili od viceadmirála Charlese Munnse v pečovatelském domě Arbor v Annapolisu v Marylandu 27. listopadu 2006
Nápad zničit vlak zněl šíleně
Na své poslední, dvanácté válečné patrole proto Barb zamířila k severním oblastem Japonska. Fluckey měl k dispozici také rakety, které umožňovaly ponorce ostřelovat pozemní cíle. V červnu 1945 například Barb podnikla raketový útok na Šari na Hokkaidu. Šlo o první použití raket ponorkou proti pozemnímu cíli v historii námořnictva. Potom přišel nápad, který působí téměř absurdně: zničit vlak.
Na východním pobřeží Karafuta, tehdejší japonské prefektury na jižním Sachalinu, si Fluckey všiml železniční tratě vedoucí v blízkosti pobřeží. Několik dní sledoval provoz, aby posádka zjistila, kdy vlaky projíždějí. Nešlo o náhodný útok. Velitel nejprve získával informace, teprve potom připravil operaci.
Tady je zároveň potřeba opravit jednu často opakovanou nepřesnost. Sachalin dnes není japonským územím, jeho jižní část je od roku 1945 součástí Ruska. V červenci 1945 však jižní Sachalin patřil Japonsku a byl součástí prefektury Karafuto. Americké námořní prameny proto operaci popisují jako vylodění na japonském „Home Island“, i když z dnešního geografického pohledu nejde o jeden z hlavních japonských ostrovů.
Vyšlo to až napodruhé
V noci z 22. na 23. července 1945 Fluckey vyslal na břeh osm dobrovolníků. Jejich úkol byl jednoduchý na papíře, ale mimořádně nebezpečný v praxi: dostat se k železnici, umístit pod koleje výbušnou nálož a vrátit se k ponorce dříve, než je objeví Japonci. Výsadek tvořili Paul G. Saunders, Billy R. Hatfield, Francis N. Sever, Lawrence W. Newland, Edward W. Klingesmith, James E. Richard, John Markuson a poručík William M. Walker. Jejich jména jsou dodnes uvedena v dokumentaci amerického Naval History and Heritage Command.
Samotná operace se přitom málem zhroutila ještě před položením nálože. Muži měli problémy s navigací a terénem a dostali se na břeh poblíž domu. Potom museli postupovat hustou vegetací. Když dorazili k trati, projel kolem nich vlak dříve, než stačili nálož připravit. Sabotéři se museli ukrýt v křoví a nechat soupravu projet jen několik metrů od sebe. Nakonec se jim podařilo výbušninu umístit. Americké námořnictvo uvádí hmotnost nálože 55 liber, tedy přibližně 25 kilogramů. Její odpálení bylo navázáno na průjezd dalšího vlaku.
Propaganda tvrdila něco jiného než námořnictvo
V okamžiku, kdy se muži vraceli na moře, se na trati objevil další vlak. Fluckey z ponorky sledoval situaci a jeho muži pádlovali zpět k Barb. Výbuch následoval ve chvíli, kdy už byli na cestě k ponorce. Podle oficiálního popisu amerického námořnictva vymrštil výbuch části lokomotivy zhruba 200 stop, tedy přes 60 metrů, do vzduchu. Z kolejí sjelo dvanáct nákladních vagónů, dva osobní vozy a poštovní vůz.
Tady se z odvážné sabotáže stává mimořádný příběh vojenské improvizace. Barb totiž vlak nezničila torpédem, což by bylo pro ponorku přirozené. Fluckey využil ponorku jako základnu pro malý pozemní výsadek a železniční infrastrukturu napadl způsobem, který byl mnohem blíže klasické diverzní operaci než námořnímu boji.
Zajímavé je také to, co se stalo s otázkou obětí. Japonská propaganda podle amerického Naval History and Heritage Command tvrdila, že při explozi zahynuli civilní cestující. Americké zpravodajské informace však naznačovaly, že noční vlaky v dané oblasti přepravovaly především vojáky. Přesný počet případných obětí proto nelze spolehlivě určit a není správné automaticky uvádět konkrétní číslo.
Změnil pravidla ponorkového boje
Sabotáž navíc nebyla izolovaným výstřelkem. Fluckey během poslední patroly systematicky rozšiřoval možnosti, jak může ponorka zasahovat cíle na pobřeží. Barb útočila raketami na průmyslové objekty, používala palubní dělo a ničila menší plavidla. Železniční sabotáž tak zapadala do širšího konceptu: pokud se nepřítel nachází na pobřeží, ponorka nemusí čekat, až vypluje na moře.
Význam příběhu proto nespočívá jen v kuriozitě, že ponorka „potopila vlak“. Mnohem důležitější je způsob, jakým Fluckey přemýšlel o možnostech ponorkového boje. V době, kdy se japonská obrana stále více připravovala na případnou invazi spojenců, hledal cíle, jejichž zničení mohlo narušit přesuny vojáků a materiálu.
Za pár dní byl konec války
USS Barb se nakonec 2. srpna 1945 vrátila na Midway. Válka skončila jen o několik dní později. Fluckeyho poslední mise a tak představovala jednu z posledních kapitol agresivní ponorkové války v Pacifiku. Barb během války získala čtyři Presidential Unit Citations a Navy Unit Commendation a podle amerických námořních pramenů patřila k nejúspěšnějším americkým ponorkám konfliktu.
Fluckey zemřel v roce 2007 ve věku 93 let. Jeho kariéra však nezůstala spojena pouze s Medal of Honor. Jeho vlastní kniha Thunder Below! vznikla na základě lodních deníků, hlášení, dopisů, rozhovorů, osobních vzpomínek a dalších materiálů a představuje jeden z nejpodrobnějších pramenů k působení Barb.
Příběh osmi mužů, kteří v červenci 1945 v tichosti vystoupili z gumových člunů, aby pod japonskou železniční trať umístili výbušninu, proto není jen bizarní epizodou konce války. Ukazuje, kam až mohl sahat operační dosah ponorky, pokud její velitel nebyl ochoten přemýšlet pouze v kategoriích torpéd, lodí a periskopu.
Časová osa událostí
21. května 1944 – Eugene B. Fluckey přebírá velení ponorky USS Barb.
23. ledna 1945 – Barb zaútočí na japonská plavidla v Namkwan Harbor. Fluckey za odvážnou akci později obdrží Medal of Honor.
22. června 1945 – Barb ostřeluje japonský Šari na Hokkaidu raketami.
19.–21. července 1945 – Fluckey a jeho posádka sledují železniční provoz na Karafutu a připravují sabotáž.
22. července 1945 – Osm dobrovolníků z Barb se v noci vydává na japonské území.
23. července 1945 – Muži umístí pod železniční trať výbušninu. Projíždějící vlak najede na nálož a je vykolejen.
24.–26. července 1945 – Barb pokračuje v útocích na japonské cíle.
2. srpna 1945 – USS Barb se vrací na Midway. Její poslední válečná patrola končí.
15. srpna 1945 – Japonsko oznamuje přijetí podmínek kapitulace.
Zdroje:
