Článek
Příběh kokainu a heroinu ukazuje, jak zásadně se změnilo chápání bezpečnosti léčiv. To, co dnes působí jako neuvěřitelná chyba minulosti, bylo před více než sto lety výsledkem omezených znalostí o závislosti, nedostatečné regulace i nadšení z možností moderní chemie.
Na konci 19. století prožívala medicína skutečnou chemickou revoluci. Lékárny už nebyly odkázány pouze na rostliny, minerály a tradiční přípravky. Chemici dokázali z přírodních surovin izolovat účinné látky a následně je chemicky upravovat. Výsledkem byly preparáty, které působily mnohem předvídatelněji než původní rostlinné materiály. Současně ale chybělo to, co dnes považujeme za samozřejmost: rozsáhlé klinické zkoušky, systematické sledování nežádoucích účinků a přísný dohled nad uváděním nových léčiv na trh. A v tomto prostředí se prosadil kokain.
Kokain byl pomalu lékařský zázrak
Alkaloid získávaný z listů koky byl izolován v 19. století a postupně začal být považován za zajímavý stimulant i potenciální léčebný prostředek. V roce 1884 se o jeho účincích intenzivně zajímal také Sigmund Freud. Ve své práci o kokainu popisoval mimo jiné jeho stimulační účinky a zmiňoval také možnosti terapeutického využití.
Mnohem významnější se však ukázala jiná vlastnost. Kokain dokázal dočasně znecitlivět tkáň, a tím otevřel cestu k lokální anestezii. Oční lékař Carl Koller v roce 1884 použil kokain při operacích oka a prokázal, že je možné provádět některé zákroky bez bolesti. Jeho práce se rychle rozšířila mezi lékaři v Evropě i Spojených státech.
Z dnešního pohledu je na tom zajímavé především to, že kokain skutečně měl legitimní medicínský účel. Nešlo tedy pouze o omyl, při němž by lékaři náhodně podávali pacientům látku bez jakéhokoli přínosu. Jeho schopnost znecitlivit sliznice byla skutečným farmakologickým objevem a pomohla položit základy moderní lokální anestezie. Problém spočíval v tom, že tehdejší medicína ještě dostatečně nerozuměla jeho návykovému potenciálu a toxickým účinkům.
Připravovaly se nejrůznější „zázračné“ lektvary
A tak vznikla Coca-Cola
Kokain se proto dostal i mimo operační sály. V 19. století se objevoval v různých patentních léčivech, tonikách a nápojích. Známým příkladem bylo Vin Mariani, coca víno, které se stalo populárním v Evropě i Spojených státech, doporučovalo se i dětem. Obsahovalo výtažky z koky a propagovalo se jako povzbudivý prostředek. Jeho popularita byla taková, že inspirovala také vznik nápojů, z nichž se později vyvinula Coca-Cola.
Tehdejší reklama přitom pracovala s představou, která dnes působí téměř absurdně. Stimulující účinek byl často interpretován jako důkaz vitality a účinnosti. Samotná existence látky v léku nebo toniku navíc vytvářela dojem, že její používání je bezpečné. Hranice mezi léčivem, povzbuzujícím prostředkem a látkou užívanou pro její psychoaktivní účinky byla podstatně méně zřetelná než dnes.
Ještě výraznější je případ heroinu
Heroin, tedy diacetylmorfin, vznikl chemickou úpravou morfinu. Už v roce 1874 ho syntetizoval anglický chemik C. R. Alder Wright, ale zásadní komerční kapitolu jeho historie otevřela německá firma Bayer. V roce 1898 začala heroin vyrábět ve velkém.
Bayer jej představoval především jako prostředek proti kašli a jako alternativu k morfinu. První výsledky vypadaly slibně a látka získala pověst téměř zázračného léku. Používala se u respiračních onemocnění a prodávala se také v přípravcích určených dětem. Historické materiály Bayeru a dobové farmaceutické prameny ukazují, že heroin byl uváděn jako přípravek s velmi žádoucími vlastnostmi.
Tady se naplno ukazuje rozdíl mezi tehdejším a současným pohledem na léčiva. Lékaři věděli, že morfin je účinný, ale současně už existovalo povědomí o problému jeho závislosti. Heroin proto působil jako lákavé řešení: chemicky upravená látka měla nabídnout silný léčebný účinek bez údajné nevýhody morfinu.
Z heroinu se začal stávat problém
Jenže předpoklad, že heroin nebude vytvářet závislost, se ukázal jako katastrofálně chybný. Opakované užívání vedlo k toleranci a závislosti a postupně se ukázalo, že nová látka není bezpečnou alternativou morfinu. Důležitý je přitom jeden detail: problém nevznikl jednoduše proto, že by farmaceutický průmysl záměrně prodával lidem drogu. Tehdejší věda opravdu disponovala menším množstvím informací. Farmakologie se teprve formovala jako moderní vědní obor a dlouhodobé následky pravidelného užívání mnoha látek nebyly dostatečně prozkoumány.
Navíc neexistoval dnešní systém regulace léčiv. Ve Spojených státech například až Pure Food and Drug Act z roku 1906 přinesl federální požadavky týkající se označování a klamavých tvrzení u potravin a léčiv. Ani tento zákon však kokain přímo nezakázal a jeho držení či prodej neznamenal automaticky trestný čin.
Zlom přišel až ve chvíli, kdy se ukázalo, že problém není pouze individuální, ale společenský. Na začátku 20. století narůstaly obavy ze zneužívání morfinu, heroinu, opia a kokainu. Současně se měnil způsob, jakým společnost na uživatele těchto látek nahlížela. Z původně medicínského problému se postupně stával problém veřejného pořádku a kriminality.
Nikdy nezmizel úplně
Ve Spojených státech představoval významný mezník Harrison Narcotics Tax Act z roku 1914. Zákon zavedl registraci a kontrolu obchodu s opiáty a kokainem a zásadně omezil jejich volnou dostupnost. Přestože byl formálně postaven jako daňová a evidenční norma, jeho výklad a následné soudní rozhodování z něj postupně vytvořily jeden ze základních nástrojů americké protidrogové politiky.
U heroinu následoval další zásadní krok. Ve Spojených státech byl jeho medicínský význam postupně vytlačen regulací a v roce 1924 výroba heroinu v USA definitivně narazila na federální zákaz. Vývoj ovšem nebyl všude stejný. V některých zemích zůstaly určité formy diacetylmorfinu součástí medicíny. Heroin tak paradoxně nezmizel z lékařství úplně, protože například diamorfin má v některých zdravotnických systémech stále specifické indikace, zejména při léčbě silné bolesti.
Začalo docházet k regulaci léčiv
Podobně ani příběh kokainu není jednoduše příběhem látky, která byla kdysi „lékem“ a dnes je „drogou“. Kokain má dodnes velmi omezené medicínské využití jako lokální anestetikum, především pro některé zákroky na sliznicích. Jeho využití je však kvůli rizikům podstatně užší než na konci 19. století.
Historie kokainu a heroinu tak ve skutečnosti není jen kuriozitou z doby, kdy se drogy prodávaly v lékárnách. Je také příběhem vzniku moderní regulace léčiv. Ukazuje, proč nestačí vědět, že určitá látka dokáže něco účinně léčit. Stejně důležité je zjistit, jaké má dlouhodobé následky, jak se mění účinek při opakovaném užívání, jak snadno vzniká závislost a jaké riziko představuje pro konkrétní skupiny pacientů.
To je možná nejzajímavější pointa celého příběhu. Heroin ani kokain nebyly v 19. století považovány za „zakázané drogy“, protože samotná kategorie nelegální drogy v dnešním smyslu ještě neexistovala. Byly to chemické látky, které se hodnotily především podle toho, zda mají využitelný účinek. Teprve zkušenost s jejich zneužíváním a následky přiměla medicínu i státy změnit pravidla.
Zdroje: autorský článek s využitím
