Článek
Na konci září 1938 stálo Československo před rozhodnutím, které nemělo v moderních dějinách obdoby. Přijmout diktát čtyř velmocí a vzdát se pohraničí bez jediného výstřelu, nebo se postavit nacistickému Německu prakticky osamoceně. V realitě zvítězila první možnost. Ale co kdyby se Mnichovská dohoda nikdy nezrodila? A co kdyby Československo bojovalo? Tato otázka mnoho lidí fascinuje už desítky let. Neexistuje na ni jednoznačná odpověď, protože výsledek by závisel na celé řadě faktorů – od skutečné síly Wehrmachtu přes ochotu Francie splnit spojenecké závazky až po případný zásah Sovětského svazu.
Hitler stále nebyl zcela připravený
Přesto lze na základě dostupných faktů poměrně přesně odhadnout, jaké možnosti tehdy existovaly. Na první pohled se může zdát, že by šlo o předem ztracený boj. Německo mělo větší populaci, rostoucí průmyslovou výrobu i Hitlera přesvědčeného o vlastní neporazitelnosti. Jenže v roce 1938 ještě německá armáda nebyla tím válečným strojem, který o rok později rozdrtil Polsko nebo v roce 1940 Francii.
Wehrmacht byl stále uprostřed rozsáhlého přezbrojování. Mnoho divizí existovalo jen krátce, některé byly nedostatečně vycvičené a německé zásoby munice ani pohonných hmot nebyly připraveny na dlouhou válku. Samotní němečtí generálové si uvědomovali rizika. Někteří z nich dokonce zvažovali převrat proti Hitlerovi, pokud by rozpoutal konflikt, který by mohl skončit katastrofou. Hitler totiž tehdy sázel především na psychologický tlak a očekával, že protivníci ustoupí stejně jako při remilitarizaci Porýní nebo při anšlusu Rakouska.
Adolf Hitler mohl skončit dřív, než se rozhořela druhá světová válka
Československo mělo slušnou obranu
Československo přitom rozhodně nebylo bezbrannou zemí. Na podzim 1938 dokázalo během několika dnů zmobilizovat více než milion vojáků. Armáda patřila mezi nejmodernější v Evropě a disponovala kvalitním dělostřelectvem, tanky LT vz. 35 i rozsáhlou sítí pohraničních opevnění budovaných po vzoru francouzské Maginotovy linie. Největší pevnosti byly soustředěny právě v Sudetech – tedy v prostoru, který byl po Mnichovu předán Německu bez boje.
Význam opevnění bývá někdy přeceňován, ale stejně často bývá i podceňován. Československé bunkry samy o sobě válku vyhrát nemohly, jejich úkolem bylo zpomalit útočníka natolik, aby armáda získala čas na mobilizaci a aby se do konfliktu zapojili spojenci. V tomto směru představovaly velmi vážnou překážku. Německé velení počítalo s tím, že jejich prolomení nebude otázkou dnů, ale týdnů.
S Francií po boku mohla být velká šance
Další výhodou Československa byl mimořádně silný zbrojní průmysl. Škodovy závody v Plzni patřily mezi nejvýznamnější výrobce dělostřelectva na světě a československé továrny produkovaly moderní tanky i munici ve velkých objemech. Ironií dějin je, že právě tento průmysl po okupaci výrazně posílil německou válečnou ekonomiku. Tanky LT vz. 35 a LT vz. 38 pak Wehrmacht úspěšně nasadil při taženích proti Polsku, Francii i Sovětskému svazu.
Klíčovou otázkou však nebyla pouze síla československé armády, ale ochota spojenců zasáhnout. Francie měla s Československem spojeneckou smlouvu a její armáda byla v roce 1938 početně velmi silná. Kombinace francouzských a československých sil mohla představovat pro Německo vážný problém. Wehrmacht by musel bojovat na dvou frontách v době, kdy na podobný konflikt ještě nebyl připraven.
Zde se názory rozcházejí nejvíce. Někdo tvrdí, že společný odpor Francie a Československa mohl Hitlera zastavit, nebo dokonce svrhnout. Jiní lidé však upozorňují, že francouzská politická vůle byla minimální a veřejnost byla po hrůzách první světové války rozhodně proti další válce. Pokud by Francie zůstala nečinná, šance Československa by dramaticky klesly.
Moskva byla velká neznámá
Ještě složitější byla otázka Sovětského svazu. Moskva sice deklarovala ochotu pomoci, ale pouze za předpokladu, že stejný krok učiní také Francie. Navíc mezi Sovětským svazem a Československem neležela společná hranice. Polsko i Rumunsko odmítaly pustit sovětská vojska přes své území, takže reálná vojenská pomoc byla přinejmenším problematická.
Adolf Hitler nebyl v roce 1938 na válku připraven
Pokud by tedy Mnichovská dohoda nevznikla a Německo skutečně zaútočilo, pravděpodobně by následovala dlouhá a velmi krvavá válka. Československé pevnosti by první nápor zpomalily, německé ztráty by byly výrazně vyšší než při pozdějších taženích a Hitler by čelil mnohem větším politickým i vojenským problémům. Není náhodou, že ještě po válce někteří němečtí generálové připouštěli, že konflikt v roce 1938 představoval mnohem větší riziko než válka zahájená o rok později.
Zapomeňme na romantickou představu o vítězství
Na druhou stranu je třeba odmítnout romantickou představu, že by Československo Německo samo porazilo. Bez aktivní pomoci Francie by dříve či později čelilo vyčerpání lidských rezerv, materiálu i munice. Německo mělo větší ekonomický potenciál a dokázalo by postupně získat převahu. Otázkou proto nebylo, zda by Československo mohlo zvítězit samo, ale zda by dokázalo vydržet dostatečně dlouho, aby se konflikt změnil v celoevropskou válku, kterou Hitler původně nechtěl.
Z dnešního pohledu je navíc zřejmé, že Mnichov Hitlerovy ambice neuspokojil. Už v březnu 1939 obsadil zbytek českých zemí a vytvořil Protektorát Čechy a Morava. O několik měsíců později napadl Polsko a rozpoutal druhou světovou válku. Politika ústupků tak nepřinesla trvalý mír, pouze poskytla Německu čas získat československé zbraně, průmysl i strategické postavení bez jediného výstřelu.
Dějiny Evropy se mohly psát jinak
Historická ironie spočívá právě v tom, že válce se Mnichovem stejně zabránit nepodařilo. Jedinou jistotou je, že Hitler po září 1938 výrazně posílil, zatímco Československo přišlo o své obranné linie, průmyslové oblasti i možnost samostatné obrany.
Odpověď na otázku, zda mohlo Československo Hitlera zastavit, proto zní: samo pravděpodobně ne, ale mohlo výrazně změnit průběh evropských dějin. Pokud by se k němu přidala Francie a případně další spojenci, Německo by čelilo válce v okamžiku, kdy na ni ještě nebylo plně připravené. Rok 1938 byl tedy jednou z největších promarněných příležitostí k zastavení nacistické expanze ještě před vypuknutím druhé světové války. Stačilo jedno jediné rozhodnutí - aby se Francie přidala k Československu.
Časová osa událostí
- 12. března 1938 – Německo provádí anšlus Rakouska.
- 20.–23. května 1938 – Československo vyhlašuje částečnou mobilizaci během tzv. květnové krize.
- 23. září 1938 – Vyhlášena všeobecná mobilizace československé armády.
- 29.–30. září 1938 – Podepsána Mnichovská dohoda bez účasti Československa.
- 1.–10. října 1938 – Německo obsazuje Sudety včetně pohraničních pevností.
- 15. března 1939 – Okupace českých zemí a vznik Protektorátu Čechy a Morava.
- 1. září 1939 – Německo napadá Polsko a začíná druhá světová válka.
Zdroje: autorský článek s využitím
