Článek
Na konci druhé světové války se zdálo, že jde o závod s jasným cílem. Kdo jako první vstoupí do Berlína, ten si připíše definitivní vítězství nad Třetí říší. Ve skutečnosti však byla situace mnohem složitější. Zatímco sovětské armády se za cenu obrovských ztrát probíjely k německé metropoli, americké jednotky stály jen několik desítek kilometrů od ní. Přesto dostaly rozkaz zastavit. O osudu Berlína tak nerozhodla vojenská neschopnost ani nedostatek sil, ale politické rozhodnutí, jehož důsledky ovlivnily celý poválečný svět.
Berlín nebyl hlavním cílem
Dodnes se proto i milovníci alternativních dějin ptají, co by se stalo, kdyby se Dwight D. Eisenhower rozhodl jinak. Kdyby místo postupu do jižního Německa nařídil útok na Berlín a západní spojenci by do města vstoupili dříve než Rudá armáda. Mohla by taková změna zabránit studené válce? Mohlo by Československo zůstat součástí Západu? Nebo by se změnily pouze fotografie v učebnicích dějepisu? Odpověď je překvapivější, než by se mohlo zdát.
Z dnešního pohledu působí rozhodnutí amerického velení téměř nepochopitelně. Berlín představoval hlavní město nacistického Německa, sídlo Hitlerova režimu i symbol celé války. Přesto Eisenhower nepovažoval jeho dobytí za vojensky nezbytné. Na jaře roku 1945 se obával především dlouhých pouličních bojů. Německá obrana byla sice na pokraji zhroucení, ale fanatické jednotky SS i zbytky Wehrmachtu byly připraveny bojovat o každou ulici. Americké odhady počítaly s tím, že útok na Berlín by mohl stát desetitisíce padlých. Tak vysoké ztráty se Eisenhowerovi zdály zbytečné, zvlášť když už bylo prakticky jisté, že Německo válku během několika týdnů prohraje.
Zuřivé boje o Berlín skončily, radost vojáků vítězné Rudé armády byla velká.
Ještě důležitější však byla politická stránka celé věci. Na Jaltské konferenci v únoru 1945 se Roosevelt, Churchill a Stalin dohodli na rozdělení Německa do okupačních zón. Berlín měl ležet hluboko v sovětské zóně a po válce měl být spravován společně čtyřmi vítěznými mocnostmi. Jinými slovy, i kdyby město dobyli Američané, podle uzavřených dohod by jeho většinu stejně museli Sovětům předat.
Churchill chtěl postupovat dál
Ne všichni spojenečtí politici však s Eisenhowerovým rozhodnutím souhlasili. Nejhlasitějším kritikem byl britský premiér Winston Churchill. Ten si stále jasněji uvědomoval, že nacistické Německo přestává být hlavním problémem a že skutečným soupeřem poválečné Evropy bude Stalinův Sovětský svaz.
Churchill opakovaně upozorňoval, že každé území obsazené Rudou armádou se dostává pod stále silnější sovětský vliv. Berlín proto vnímal nejen jako vojenský cíl, ale především jako významný politický symbol. Domníval se, že pokud by západní spojenci obsadili německou metropoli jako první, získali by při poválečných jednáních mnohem silnější postavení.
Jeho obavy se později ukázaly jako oprávněné. V zemích, kam vstoupila Rudá armáda, se během několika let začaly prosazovat komunistické režimy loajální Moskvě. Churchill už v roce 1946 proslulým projevem ve Fultonu varoval před tím, že Evropu rozdělila „železná opona“.
Co kdyby Američané přesto zaútočili?
Představme si, že Eisenhower Churchillovu radu vyslyšel. Americké a britské jednotky by překročily Labe, zamířily přímo na Berlín a po několika týdnech krvavých bojů by město skutečně obsadily.
Na první pohled by šlo o obrovské vítězství. Symbol nacistické porážky by připadl Západu. Místo fotografie sovětských vojáků vztyčujících rudou vlajku nad Reichstagem by svět obletěly snímky amerických vojáků s hvězdnatou vlajkou nebo britských jednotek před Braniborskou bránou. Pro miliony lidí by právě Spojené státy představovaly definitivního vítěze nad Hitlerem. Jenže tím by nejspíš výhody skončily.
Vylodění v Normandii otevřelo cestu k porážce Německa
Stalin by své nároky nevzdal
Sovětský vůdce Josif Stalin považoval Berlín za cenu, kterou si jeho země zasloužila zaplatit za více než 27 milionů sovětských obětí války. Rudá armáda nesla hlavní tíhu bojů na východní frontě a Stalin byl přesvědčen, že právě Sovětský svaz má právo diktovat podmínky ve střední a východní Evropě.
Kdyby Američané dorazili do Berlína první, Stalin by velmi pravděpodobně trval na dodržení jaltských dohod. Pokud by je západní spojenci odmítli respektovat, vznikla by nejvážnější krize mezi bývalými spojenci ještě před oficiálním koncem války.
Je dokonce možné, že by hrozil ozbrojený střet mezi západními a sovětskými jednotkami. Ani jedna strana si však nový konflikt nepřála. Spojené státy stále bojovaly proti Japonsku a veřejnost byla po letech války vyčerpaná. Sovětský svaz měl sice obrovskou armádu, ale utrpěl katastrofální lidské i materiální ztráty. Přímá válka byla v zájmu obou stran tím posledním, co chtěly připustit.
Mohla se změnit mapa Evropy?
Mnozí lidé předpokládají, že obsazení Berlína by automaticky znamenalo jiné rozdělení Evropy. Jenže skutečnost byla mnohem tvrdší. Na jaře 1945 stála Rudá armáda nejen v Berlíně, ale také v Polsku, Československu, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a na velké části Balkánu. Na těchto územích se nacházely miliony sovětských vojáků. Žádná diplomatická dohoda nemohla změnit fakt, že o politickém vývoji rozhodovala především přítomnost armád.
Pokud by chtěli Američané tyto země získat do své sféry vlivu, museli by Sověty vojensky vytlačit. To by znamenalo zahájit třetí světovou válku prakticky několik dnů po skončení druhé. Takový scénář nebyl politicky ani vojensky reálný.
A co Československo?
Právě Československo bývá v podobných úvahách zmiňováno nejčastěji. Je pravda, že západní spojenci osvobodili Plzeň a část západních Čech, zatímco Prahu i většinu republiky obsadila Rudá armáda. Mohla by americká vlajka nad Berlínem změnit i české dějiny? Pravděpodobně nikoli.
Stalin by případné nedodržení dohody téměř jistě nenechal bez odpovědi
Poválečné Československo sice zpočátku fungovalo jako pluralitní demokracie, ale jeho zahraničněpolitická orientace byla silně ovlivněna Sovětským svazem. Komunistická strana měla vysokou podporu obyvatelstva, prezident Edvard Beneš usiloval o dobré vztahy s Moskvou a sovětský vliv se postupně prohluboval. Únorový převrat v roce 1948 nebyl důsledkem pádu Berlína, ale výsledkem kombinace domácích politických poměrů a sovětského tlaku. Ani jiný konec bitvy o Berlín by proto zřejmě nezabránil tomu, aby se Československo stalo součástí východního bloku.
Změnil by se alespoň příběh studené války?
V tomto ohledu už je možné připoustit větší prostor pro spekulace. Symboly totiž hrají v politice mimořádnou roli. Sovětský svaz po desetiletí stavěl svou prestiž na obrazu osvoboditele Evropy a dobytí Berlína představovalo vrchol tohoto příběhu. Kdyby město jako první obsadili západní spojenci, přišla by Moskva o nejsilnější propagandistický triumf celé války. Spojené státy by naopak získaly mnohem silnější morální autoritu. Mohlo by to ovlivnit veřejné mínění v Evropě, poválečné sebevědomí obou bloků i způsob, jakým si druhou světovou válku připomínaly další generace.
Je dokonce možné, že by berlínská krize z roku 1948 nebo pozdější stavba Berlínské zdi probíhaly v odlišné atmosféře. Samotné soupeření mezi Východem a Západem by však zřejmě nezmizelo. Jeho kořeny totiž neležely v ulicích Berlína, ale v zásadně odlišných představách obou velmocí o budoucím uspořádání světa.
Berlín byl symbolem, nikoli bodem zlomu
Při pohledu zpět se může zdát, že několik dnů nebo týdnů rozhodlo o osudu Evropy. Ve skutečnosti byl pád Berlína především symbolickým završením procesu, který začal mnohem dříve. O poválečném uspořádání rozhodly především dohody mezi velmocemi, vojenská realita na frontách a ochota – nebo spíše neochota – pokračovat ve válce proti bývalému spojenci.
Kdyby nad Reichstagem zavlála americká vlajka místo sovětské, učebnice dějepisu by dnes možná obsahovaly jiné fotografie a jiná ikonická vyobrazení konce války. Pravděpodobně by se změnil i způsob, jakým svět vnímal vítězství nad nacismem. Mapa Evropy by však s největší pravděpodobností zůstala téměř stejná. Rozdělení kontinentu totiž neurčoval okamžik dobytí Berlína, ale rozhodnutí učiněná měsíce předtím u jednacích stolů v Jaltě a později potvrzená v Postupimi.
Časová osa událostí
- 4.–11. února 1945 – Jaltská konference stanovuje základní podobu poválečného rozdělení Německa.
- 7. března 1945 – Americké jednotky překračují Rýn u Remagenu.
- 16. dubna 1945 – Rudá armáda zahajuje bitvu o Berlín.
- 25. dubna 1945 – Americké a sovětské jednotky se setkávají u Torgau na Labi.
- 30. dubna 1945 – Adolf Hitler páchá sebevraždu.
- 2. května 1945 – Berlín kapituloval před Rudou armádou.
- 8. května 1945 – Německo podepisuje bezpodmínečnou kapitulaci.
- 17. července – 2. srpna 1945 – Postupimská konference potvrzuje okupační správu Německa.
Zdroje: autorský článek s využitím
