Článek
Když se řekne Uganda sedmdesátých let, některým lidem se okamžitě vybaví jméno Idi Amin Dada. Bývalý armádní velitel se po vojenském převratu v roce 1971 stal prezidentem země a během následujících osmi let vytvořil režim, který se zapsal mezi nejbrutálnější diktatury moderních dějin. Odhady počtu obětí se liší, čísla jsou hrozivá - od 100 až po 300 tisících zavražděných. Přestože se jeho vláda zhroutila už v roce 1979, příběh tím zdaleka neskončil. Za jeho rozhodnutími totiž zůstala nejen zničená země, ale také mimořádně početná rodina.
Kolik měl dětí a manželek?
Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Samotný Idi Amin během života nikdy přesný počet svých potomků neuvedl. Oficiální dokumenty po jeho smrti hovořily o přibližně 45 až 46 dětech. Jeho syn Jaffar Amin však opakovaně tvrdí, že sourozenců bylo téměř šedesát. Stejně nejasný je i počet manželek.
Idi Amin byl polygamista a během života uzavřel nejméně šest oficiálních manželství. Vedle toho měl řadu dalších partnerek. Některé ženy se staly prvními dámami Ugandy, jiné zůstaly veřejnosti téměř neznámé. Některé z nich později vypověděly, že život po boku diktátora provázely strach, nepředvídatelnost i násilí. Jeho děti proto vyrůstaly v několika domácnostech současně. Mnohé z nich byly stejně staré, přesto měly různé matky. V prezidentské rezidenci se běžně potkávali sourozenci, kteří se vzájemně téměř neznali.
Idi Amin má na svědomí životy mnoha lidí
Doma byl úplně jiný člověk
Na první pohled působí výpovědi některých Aminových dětí až překvapivě. Řada z nich totiž svého otce nevzpomíná jako krutého tyrana, ale jako milujícího rodiče. „Táta byl přísný, ale milující otec. Chtěl, abychom se naučili všechno bez ohledu na věk. Naučil mě řídit už ve dvanácti letech a spoustu dalších praktických věcí,“ popisoval jeho syn Jaffar Amin. Tento kontrast fascinuje. Muž odpovědný za masové vraždy dokázal být podle vlastních dětí pozorným otcem. Nejde přitom o výjimečný jev. Podobné svědectví zaznívá i u rodin dalších diktátorů.
To ovšem neznamená, že bylo jejich dětství idylické. V prezidentském paláci panovala přísná disciplína. Bezpečnostní opatření byla mimořádná a děti žily prakticky odříznuté od běžného života. Jen málokteré z nich měly možnost vytvořit si vlastní představu o tom, co se v zemi skutečně děje.
Pád režimu obrátil jejich životy vzhůru nohama
V dubnu 1979 vstoupila do Ugandy tanzanská armáda společně s ugandskými exulanty. Aminův režim se během několika dní zhroutil. Zatímco diktátor uprchl nejprve do Libye a později do Saúdské Arábie, jeho rodina se ocitla v naprostém chaosu. Některé děti odjely s otcem, jiné zůstaly v Ugandě, další našly útočiště v Keni, Velké Británii, Kanadě nebo Francii. Rodina, která ještě několik dní předtím patřila mezi nejmocnější v celé zemi, se rozpadla během několika hodin.
Pro mnoho Aminových potomků to znamenalo úplně nový začátek. Ve škole i zaměstnání najednou představovalo jejich příjmení spíše překážku než výhodu. Někteří začali používat jiná příjmení nebo své rodinné vazby zcela tajili. Jiní se rozhodli postavit minulosti čelem a otevřeně přiznávali, kým jsou.
Nejtěžší období přišlo po smrti Idiho Amina v roce 2003. Rodina se tehdy dostala do sporů nejen kvůli dědictví, ale také kvůli tomu, kdo bude mluvit jménem potomků bývalého diktátora. Rozdílné názory na otcovu minulost se začaly objevovat stále častěji.
Jaffar Amin se snaží změnit otcův obraz
Nejznámějším z Aminových potomků je bezpochyby Jaffar Remo Tshombe Amin. Narodil se v roce 1966 a většinu života strávil mimo Ugandu. Na rozdíl od většiny sourozenců se rozhodl vystupovat veřejně a pravidelně poskytuje rozhovory médiím. Jeho pohled na otce je velmi kontroverzní. Nezpochybňuje, že během Aminovy vlády docházelo k vraždám, zároveň ale tvrdí, že část historických událostí byla podle něj zveličena nebo účelově interpretována vítězi.
Dlouhodobě usiluje o to, aby se na Aminovu vládu nahlíželo podle něj komplexněji – připomíná například výstavbu infrastruktury, podporu armády nebo období, kdy Uganda podle něj vystupovala sebevědomě vůči bývalým koloniálním mocnostem. Tento přístup vyvolává v Ugandě silné emoce. Pro příbuzné obětí představuje obhajoba diktátora bolestnou záležitost, zatímco část veřejnosti oceňuje, že se Jaffar alespoň snaží vést dialog.
Zajímavé je, že se několikrát setkal s potomky lidí, kteří byli za Aminovy vlády zavražděni. Nešlo o politická jednání, ale o osobní pokusy pochopit, jak hluboké stopy diktatura zanechala. Taková setkání ukázala, že děti pachatelů i obětí mohou nést psychické následky celé desetiletí po skončení režimu.
Hussein Lumumba Amin se vrací
Dalším výrazným synem je Hussein Lumumba Amin, jenž se v posledních letech častěji objevuje ve veřejných debatách. Stejně jako Jaffar odmítá označení svého otce za pouhé monstrum. Tvrdí, že historické hodnocení by mělo vycházet z archivních dokumentů, nikoliv pouze z výpovědí odpůrců režimu. Přesto se ani on nikdy nestal významným politikem, který by usiloval o návrat Aminova odkazu.
Jeho veřejná vystoupení se většinou týkají africké politiky nebo mezinárodních vztahů. Přesto se při každém rozhovoru nevyhne otázkám na svého otce. „Nemohu nést odpovědnost za něco, co jsem neudělal. Každý člověk by měl být souzen podle svých vlastních činů, ne podle činů svého otce,“ říká dlouhodobě.
Taban Amin překvapil celou Ugandu
Nejstarší syn Taban Amin zvolil úplně jinou cestu. Po pádu režimu se nějakou dobu pohyboval mezi ozbrojenými skupinami v oblasti Západního Nilu. Později však využil vládní amnestii a nastal překvapivý obrat. Ugandská vláda jej nakonec zaměstnala ve státní bezpečnostní službě.
Pro mnoho obyvatel země to bylo šokující rozhodnutí. Syn bývalého diktátora se stal součástí státního aparátu demokratické Ugandy. Kritici tvrdili, že jde o nevhodný symbol, zastánci naopak argumentovali, že za činy rodičů nelze automaticky trestat jejich děti.
Faisal Wangita skončil před soudem
Ne každý z Aminových potomků dokázal začít nový život. Syn Sarah Kyolabové Faisal Wangita se dostal do konfliktu se zákonem ve Velké Británii. V roce 2007 byl odsouzen za podíl na brutálním napadení člena konkurenčního gangu v severním Londýně.
Britská média tehdy okamžitě připomínala, že jde o syna bývalého ugandského diktátora. Případ vyvolal debatu, zda média nepřikládají jeho původu větší význam, než jaký skutečně měl. Samotná trestná činnost s politikou nijak nesouvisela, přesto bylo Aminovo jméno hlavním tématem většiny článků.
Většina sourozenců zůstává mimo pozornost
Veřejnost zná jen několik jmen, ale většina Aminových dětí žije zcela obyčejný život. Podle rodinných příslušníků se část usadila v Kanadě, další ve Francii, Spojeném království, Austrálii nebo Saúdské Arábii. Někteří pracují jako podnikatelé, jiní jako státní zaměstnanci nebo učitelé. Mnozí se médiím záměrně vyhýbají. Důvod je jednoduchý. V okamžiku, kdy se objeví jejich příjmení, rozhovor se téměř vždy stočí k otázce, zda byl jejich otec vrah, nebo vlastenec. Právě této nálepce se většina z nich snaží uniknout.
Po smrti Idiho Amina v roce 2003 se ukázalo, jak rozsáhlá jeho rodina ve skutečnosti je. Část potomků žila stále v Saúdské Arábii, kde diktátor strávil více než dvacet let v exilu. Jiní se mezitím přestěhovali do Evropy nebo Severní Ameriky. Někteří sourozenci se vídali jen výjimečně a existují i tací, kteří se osobně poznali až jako dospělí.
Rozsáhlá rodina vedla také spory o dědictví. Nešlo přitom jen o peníze, ale i o právo zastupovat rodinu na veřejnosti. Taban Amin a jeho sestra Maimuna byli například pověřeni správou části rodinného majetku, což ne všichni příbuzní přijali bez výhrad.
Časová osa: Rodina Idiho Amina a osudy jeho potomků
1925 (pravděpodobně)
Narodil se Idi Amin Dada Oumee, budoucí prezident Ugandy. Přesné datum narození není dodnes jisté.
1962
Amin uzavírá první manželství s Malyamu Kibediovou. V následujících letech si bere další ženy a začíná budovat početnou rodinu.
25. ledna 1971
Idi Amin provádí vojenský převrat a svrhává prezidenta Miltona Oboteho. Stává se vládcem Ugandy.
1971–1979
Během osmi let jeho vlády vzniká rozsáhlá rodina. Odhaduje se, že se mu narodilo 45 až téměř 60 dětí s nejméně šesti manželkami a dalšími partnerkami.
Srpen 1972
Amin nařizuje vyhoštění přibližně 60–80 tisíc Asiatů z Ugandy. Rozhodnutí výrazně poškodí ekonomiku země a stane se jedním z nejznámějších symbolů jeho vlády.
1974
Ve vysílání Radio Uganda oznamuje rozvod se třemi manželkami. Jedna z nich, Kay Aminová, krátce nato umírá za dosud nevyjasněných okolností.
1975
Žení se s tehdy devatenáctiletou Sarah Kyolabovou, známou jako „Suicide Sarah“. S ní má další čtyři děti, mimo jiné Faisala Wangitu.
1976
Nechává se prohlásit prezidentem na doživotí a jeho kult osobnosti dosahuje vrcholu.
Říjen 1978
Ugandská armáda napadá Tanzanii. Konflikt se obrací proti Aminovi a urychluje pád jeho režimu.
11. dubna 1979
Tanzanské jednotky a ugandští exulanti obsazují Kampalu. Amin prchá nejprve do Libye a následně do Saúdské Arábie. Rodina se rozptyluje do několika zemí světa.
1979–2003
V exilu v saúdskoarabské Džiddě žije Amin mimo veřejný život. Část jeho dětí vyrůstá právě zde, další v Keni, Británii, Kanadě nebo Francii.
16. srpna 2003
Idi Amin umírá v saúdskoarabské Džiddě ve věku přibližně 78 let. Po jeho smrti propukají mezi potomky spory o dědictví i o to, kdo bude rodinu zastupovat na veřejnosti.
2005–2006
Nejstarší syn Taban Amin přijímá amnestii a překvapivě nastupuje do vedení ugandské Vnitřní bezpečnostní organizace (ISO).
2007
Syn Jaffar Amin po uvedení filmu Poslední skotský král veřejně vystupuje na obranu otcovy památky a oznamuje, že připravuje knihu o jeho životě.
2007
Faisal Wangita, jeden z Aminových synů, je ve Spojeném království odsouzen za účast na násilném útoku člena gangu.
2010–současnost
Jaffar Amin i Hussein Lumumba Amin se příležitostně vyjadřují k odkazu svého otce a účastní se debat o ugandské historii. Většina z odhadovaných několika desítek sourozenců však žije v ústraní a veřejnosti se vyhýbá.
Zdroje: autorský článek s využitím
