Článek
Když 5. března 1953 zemřel Josif Stalin, oplakávaly ho miliony sovětských občanů. Ve stejné době však mnozí lidé po celém světě slavili konec vlády člověka, jehož režim má na svědomí miliony mrtvých. Osud jeho vlastní rodiny dnes přitom není příliš známý. Přitom příběhy Stalinových dětí a vnuků patří k nejtragičtějším kapitolám dějin sovětské elity. Na první pohled by se mohlo zdát, že potomci diktátora měli zajištěný život plný privilegií. Vyrůstali v Kremlu, měli přístup k nejlepším školám, lékařům i ochrance. Ve skutečnosti však žili pod neustálým dohledem a v atmosféře strachu.
Jakov – syn, kterého Stalin nikdy nepřijal
Nejstarším Stalinovým dítětem byl Jakov Džugašvili. Narodil se v roce 1907 z prvního manželství s Jekatěrinou Svanidzeovou. Matka krátce po porodu zemřela a chlapec vyrůstal především u příbuzných v Gruzii. Když se později přestěhoval za otcem do Moskvy, čekalo ho obrovské zklamání. Stalin měl s Jakovem mimořádně komplikovaný vztah, považoval ho za slabého a nerozhodného.
Často ho ponižoval před ostatními a kritizoval prakticky každé jeho rozhodnutí. Chladný vztah otce přispěl k Jakovovým psychickým problémům. V mládí se dokonce pokusil o sebevraždu, pokus však přežil. Osudnou se mu stala druhá světová válka. Jako důstojník Rudé armády padl v roce 1941 do německého zajetí. Adolf Hitler později nabídl jeho výměnu za zajatého německého maršála Friedricha Pauluse.
Stalin dokázal být krutý i k členům své rodiny
Stalin nabídku odmítl. „Nevyměním maršála za poručíka,“ pronesl tehdy údajně. Dodnes není jisté, zda jvětuskutečně vyslovil přesně v této podobě, ovšem jisté je, že výměnu skutečně odmítl. Jakov zahynul v roce 1943 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Okolnosti jeho smrti nejsou dodnes zcela objasněny.
Vasilij – syn, kterého zničil alkohol
Zcela jiný osud čekal Stalinova mladšího syna Vasilije. Narodil se v roce 1921 a vyrůstal přímo v Kremlu a na rozdíl od Jakova měl ke svému otci mnohem blíž. To mu však paradoxně spíše uškodilo. Díky příjmení Stalin postupoval v armádě neobyčejně rychle. Už během druhé světové války zastával vysoké funkce v sovětském letectvu. Podle všeho to ale bylo výsledkem otcova postavení než mimořádných schopností. Vasilij si postupně vytvořil pověst bouřliváka. Pil, utrácel obrovské částky, pořádal večírky a dostával se do konfliktů s nadřízenými. Přesto mu za Stalinova života téměř nikdo neodvážil odporovat.
Všechno se změnilo v roce 1953. Po smrti otce přišel o ochranu. Nové sovětské vedení ho nechalo zatknout a obvinilo ze zneužívání pravomocí i protistátních výroků. Několik let strávil ve vězení, po propuštění žil pod dohledem úřadů a jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Zemřel v roce 1962 ve věku pouhých čtyřiceti let. Oficiální příčinou byla otrava alkoholem. Vasilij představuje tragický příklad člověka, kterého zničila kombinace neomezených privilegií a absolutní absence hranic.
Světlana se k Sovětskému svazu obrátila zády
Nejslavnější z Stalinových dětí se stala jeho jediná dcera Světlana Allilujevová. Na rozdíl od svých bratrů měla s otcem v dětství poměrně blízký vztah. Stalin ji oslovoval přezdívkou „vrabeček“ a dlouhou dobu byla jeho oblíbeným dítětem. Jenže ani ona nebyla ušetřena tragédií. Když jí bylo šest let, spáchala její matka Naděžda Allilujevová sebevraždu. Rodině bylo oficiálně řečeno, že zemřela na nemoc, pravdu se Světlana dozvěděla až po letech.
Po Stalinově smrti začala stále více poznávat skutečný rozsah jeho represí. Zásadní zlom nastal v roce 1967, kdy během cesty do Indie požádala na americkém velvyslanectví o politický azyl. Její útěk patřil k největším propagandistickým porážkám Sovětského svazu během studené války. Ve Spojených státech přijala jméno Lana Peters, vydala několik bestsellerů a otevřeně kritizovala komunistický režim i svého otce. Sama později označila Stalina za „morální a duchovní monstrum“.
Stalin se svou dcerou
Přesto ani ona nikdy nedokázala uniknout vlastní minulosti. Vystřídala několik zemí, několikrát se vdala a opakovaně přiznávala, že být Stalinovou dcerou znamenalo celoživotní břemeno. Po rozpadu Sovětského svazu se Stalinova rodina definitivně rozptýlila do několika zemí. Někteří potomci zůstali v Rusku nebo Gruzii, jiní žili ve Spojených státech či západní Evropě.
Jevgenih Džugašvili jako dědečkův obhájce
Jevgenij Džugašvili se po odchodu z armády opakovaně objevoval v ruských médiích, účastnil se konferencí a veřejně vystupoval proti historikům, kteří označovali Stalina za masového vraha. Tvrdil, že jeho dědeček zachránil Sovětský svaz před nacismem, vybudoval průmyslovou velmoc a že počet obětí stalinských represí bývá podle něj záměrně nadsazován.
Jevgenij několikrát podal žaloby na média i veřejné instituce. Snažil se například dosáhnout omluv za výroky, které podle něj poškozovaly čest jeho dědečka. Ve většině případů však u soudů neuspěl. Přesto se stal symbolem části ruské společnosti, která dodnes vnímá Stalina především jako vítěze druhé světové války a tvůrce sovětské supervelmoci. Úplně opačný přístup zvolili jiní členové rodiny.
Dcera Světlany Allilujevové
Dcera Svetlyny, Olga Petersová, která později přijala jméno Chrese Evans, vedla zcela obyčejný život ve Spojených státech. Médiím se dlouhodobě vyhýbala a o svém dědečkovi téměř nemluvila. Snažila se být především běžnou občankou a uniknout neustálému zájmu veřejnosti. Zde je patrný zásadní rozdíl mezi jednotlivými větvemi rodiny.
Zatímco v Rusku bylo jméno Stalin pro část společnosti stále spojeno s národní hrdostí, na Západě představovalo především symbol totality. Potomci, kteří vyrůstali mimo bývalý Sovětský svaz, proto často cítili potřebu od svého původu co nejvíce utéct.
Příjmení jako výhoda i prokletí
Slavné jméno sice otevírá dveře médiím, zároveň však zavírá dveře do normálního života. V případě Stalinovy rodiny to platilo dvojnásob. Když se někdo představil jako Džugašvili nebo Allilujevová, málokdy následovala obyčejná konverzace. Téměř vždy přišly otázky na Stalina, gulagy, čistky nebo druhou světovou válku. Někteří potomci se proto rozhodli příjmení změnit.
Jiní používali pouze rodné jméno nebo žili v ústraní. Nešlo přitom jen o snahu uniknout publicitě. V mnoha případech hrála roli také bezpečnost. Během studené války i po rozpadu Sovětského svazu vyvolávalo Stalinovo jméno silné emoce, ať už pozitivní, nebo negativní. Stalinova rodina představuje jeden z nejvýraznějších příkladů toho, jak může historická osobnost ovlivnit život několika dalších generací.
V Rusku zločinec, nebo zachránce?
Osudy Stalinových potomků nelze oddělit od současného pohledu na samotného Stalina. V západní Evropě a ve Spojených státech je většinou připomínán jako diktátor odpovědný za hladomory, Velký teror, systém gulagů a miliony obětí politických represí. V Rusku je obraz podstatně složitější.
Průzkumy veřejného mínění dlouhodobě ukazují, že značná část obyvatel oceňuje především jeho roli během druhé světové války. Právě vítězství nad nacistickým Německem bývá často stavěno nad ostatní aspekty jeho vlády. To vytváří zvláštní situaci i pro jeho potomky.
Když vystoupí v Rusku, mohou být částí veřejnosti vítáni jako příbuzní člověka, který vedl Sovětský svaz k vítězství. Na Západě jsou naopak často vnímáni jako příbuzní jednoho z nejkrutějších diktátorů moderních dějin. Stejný rodokmen tak vyvolává zcela odlišné reakce podle toho, kde se právě nacházejí.
Dá se uniknout Stalinovu jménu?
Tato otázka spojuje téměř všechny příběhy Stalinových potomků. Někteří se snažili dědečka hájit, jiní o něm odmítali mluvit, další změnili příjmení nebo odešli do zahraničí. Ani jedna z těchto cest však neznamenala skutečný únik. Jakmile se veřejnost dozvěděla jejich identitu, minulost se vždy vrátila. To je možná největší paradox Stalinovy rodiny.
Zatímco samotný diktátor ovlivnil životy milionů lidí, jeho vlastní potomci se celý život snažili vyrovnat především s jeho odkazem. Nezdědili politickou moc, nezdědili ani jeho postavení, zdědili především jméno. To se ukázalo jako nejtěžší dědictví ze všech.
Dnes žijí Stalinovi potomci v několika zemích světa. Veřejných vystoupení je čím dál méně a většina mladší generace se médiím vyhýbá. Přesto jejich příběh nepřestává fascinovat. Ne proto, že by mohli ovlivnit světovou politiku. Ale proto, že představují živou připomínku jedné z nejtemnějších kapitol 20. století. Ukazují totiž, že dědictví diktátorů nekončí jejich smrtí.
Zdroje: autorský článek s využitím
