Článek
Padesátá léta byla v Československu obdobím, kdy se slovo „nepřítel“ stalo jedním z nejúčinnějších nástrojů politické moci. Komunistický režim potřeboval nejen odstranit své skutečné odpůrce, ale také vytvořit obraz společnosti, která je údajně plná agentů, sabotérů a spiklenců. Čím větší hrozba měla být veřejnosti předvedena, tím větší prostor dostávala Státní bezpečnost při její výrobě. Politické procesy proto nebyly jen soudními řízeními. Byly propracovanými inscenacemi, jejichž jednotlivé části vznikaly dlouho předtím, než obžalovaný vůbec stanul před soudem. Vykonstruovaná byla nejen obvinění, ale také samotná míra údajné nebezpečnosti obžalovaných.
Z člověka se stal podezřelý, potom pachatel
Nejpodivnější na celém systému však nebylo ani tak to, že režim své odpůrce označoval za nepřátele. V autoritářském systému se s podobnou rétorikou setkáváme poměrně často. Mimořádné bylo, jak snadno se z obyčejné schůzky, pracovního konfliktu, kontaktu s příbuzným v zahraničí nebo nesouhlasu s politikou mohl stát důkaz o existenci rozsáhlého spiknutí.
StB často nepostupovala způsobem, který bychom očekávali od normálního vyšetřování. Nejdříve by se hledal pachatel a následně důkazy o jeho činu. V politických procesech padesátých let se postup mohl obrátit naruby: člověk byl vybrán jako nepřítel a následně se pro něj hledala odpovídající „trestná činnost“.
To vysvětluje, proč se některé případy v průběhu vyšetřování dramaticky měnily. Z člověka, který byl původně podezřelý z jednoho provinění, se mohl stát člen širší skupiny a následně například špion nebo sabotér. Například osud Vladimíra Clementise je v tomto směru výmluvný.
Nejznámější politický proces proběhl s Miladou Horákovou
Jak se vyráběly výpovědi
Po zatčení se role Clementise v připravovaných scénářích několikrát měnila, až byl nakonec začleněn do procesu s Rudolfem Slánským jako údajný buržoazní nacionalista napojený na zahraniční špionážní služby. Ještě důležitější byla samotná výroba výpovědí. Podle materiálu Policie České republiky nebyly protokoly v některých případech zapisovány přímo během výslechu.
Vyšetřovatel nejprve pořídil poznámky a následně vznikla upravená „svodka“, do níž mohli nadřízení doplňovat či zostřovat politické formulace a odstraňovat pasáže svědčící ve prospěch obviněného. Z takového materiálu pak vznikal takzvaný otázkový protokol s předem připravenými otázkami a odpověďmi, které se měl vězeň naučit zpaměti a následně zopakovat před soudem.
Tím se z výpovědi stával nástroj pro vytvoření příběhu. Pokud příběh potřeboval špionáž, objevila se špionáž. Pokud potřeboval sabotáž, našla se sabotáž. A pokud bylo třeba propojit několik lidí do jedné rozsáhlé sítě, jednotlivé výpovědi se mohly postupně přizpůsobovat požadované konstrukci.
Špionáž byla téměř univerzálním vysvětlením
Jedním z nejčastějších obvinění byla špionáž pro Západ. V prostředí začínající studené války měla obrovskou propagandistickou sílu. Špion nebyl jen člověk, který předává informace cizí zpravodajské službě a v komunistickém slovníku se z něj stával představitel „imperialistického“ nepřítele, který měl být součástí mnohem většího plánu na zničení republiky. Jenže skutečné případy a jejich politická interpretace se často dramaticky rozcházely.
Například Jaromír Nechanský skutečně působil v ilegální protikomunistické skupině a jeho případ nelze jednoduše označit za čistý výmysl StB. Přesto z něj režim vytvořil jeden z hlavních důkazů údajného přímého amerického špionážního působení v Československu. Nechanský byl po brutálních výsleších odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a v červnu 1950 popraven. Rehabilitován byl až v roce 1991.
Tady je důležité rozlišovat dvě věci, které se někdy v dnešním vyprávění směšují. Někteří lidé skutečně proti komunistickému režimu jednali a někteří měli kontakty se zahraničím. To však automaticky neznamenalo, že byli součástí rozsáhlé sítě řízené západními tajnými službami. U řady procesů sice existoval určitý skutečný základ, ten byl následně obalen mnohem větší a političtější konstrukcí.
Nikdo se nemohl cítit v bezpečí, ani Rudolf Slánský
Když se hospodářský problém změnil v politický zločin
Dalším oblíbeným obviněním byla sabotáž. Byla mimořádně praktická, protože komunistické hospodářství mělo obrovské problémy a režim potřeboval vysvětlení, proč nefunguje výroba podle jeho představ. Místo přiznání špatného plánování, ekonomických deformací nebo nedostatku surovin bylo možné najít viníka. Neúspěch se pak nemusel vysvětlovat jako chyba systému. Stačilo říct, že někdo úmyslně škodí.
Případ Jaroslava Tichého ukazuje, jak daleko mohla podobná konstrukce zajít. V roce 1955 byl zatčen a obviněn ze „záměrné sabotérské činnosti v chemickém průmyslu“ v letech 1945 až 1950. Pod psychickým nátlakem se nejprve přiznal, později chtěl své výpovědi před soudem odvolat. Při novém přešetření však nebyla uvedená trestná činnost zjištěna a Tichý byl v roce 1956 propuštěn z vazby.
Ještě názornější je případ Ladislava Emanuela Pluhaře. Ten byl obviněn z účasti na „trockistickém spiknutí“ a současně ze „sabotáže“ československého průmyslu. V roce 1954 dostal za takzvanou Velkou trockistickou radu osmnáct let vězení. Po propuštění v roce 1960 byl o tři roky později rehabilitován.
Takové případy ukazují důležitou vlastnost tehdejšího systému: absurdní obvinění nemuselo znamenat, že neexistoval vůbec žádný konflikt nebo problém. Stačilo, aby byl skutečný problém přetvořen do ideologického příběhu. Špatné rozhodnutí manažera se mohlo změnit v sabotáž, politický nesouhlas v protistátní činnost, kontakt s člověkem v zahraničí v špionážní spojení.
Když se z několika lidí vyrobilo „centrum“
Největší konstrukce vznikaly ve chvíli, kdy režim potřeboval vysvětlit existenci celého spiknutí. Nejznámějším příkladem je proces s Miladou Horákovou a jejími spoluobviněnými. Původní trestní oznámení StB z května 1950 hovořilo o takzvaném „Direktoriu odboje“. O pouhé dva dny později už obžaloba používala mnohem dramatičtější označení: „záškodnické spiknutí“, „reakční podzemí“ a „pátá kolona anglo-amerických imperialistů“.
Samotná existence protikomunistické činnosti některých obžalovaných tedy nebyla tím jediným, co bylo vytvořeno. Konstrukcí byla především představa, že všichni tvoří jednotnou organizaci s jednotným vedením a rozsáhlým plánem na svržení režimu. To je podstatný rozdíl. U procesu Horákové nelze jednoduše tvrdit, že úplně všechno bylo vymyšlené. Někteří obžalovaní skutečně vyvíjeli činnost namířenou proti komunistickému režimu. Vykonstruovaná byla především představa, že jde o jednotné, centrálně řízené a mimořádně nebezpečné spiknutí s takovým dosahem, jaký mu přisuzovala obžaloba.
Tato nuance dělá celý systém ještě děsivějším. Režim nemusel realitu vždy vymyslet od nuly. Často stačilo vzít skutečné lidi, jejich skutečné kontakty nebo skutečný odpor a zasadit je do smyšleného příběhu.
Pozorovatelna StB KAJKA ve věži chrámu sv. Mikuláše v Praze
Trockisté, titoisté a další „nepřátelé“
S postupujícími čistkami se měnil i slovník nepřátel. Jeden rok mohl být nebezpečný „reakcionář“, další rok „titoista“, „trockista“, „buržoazní nacionalista“ nebo „sionistický spiklenec“. Tyto pojmy přitom nebyly pouze popisem politického názoru. V rukou represivního aparátu se z nich stávaly nálepky, které mohly být použity k vytvoření trestního případu. Studie na projektu Politické procesy uvádí právě revizionismus, titoismus, trockismus, nacionalistické „úchylky“, hospodářskou sabotáž a špionáž jako typické kategorie, do nichž byli obžalovaní v monstrprocesech zařazováni.
Příznačné je, že systém nakonec začal požírat i vlastní tvůrce. Po likvidaci části skutečných politických odpůrců obrátil režim pozornost dovnitř komunistické strany. Vyvrcholením se stal proces s Rudolfem Slánským a jeho spoluobviněnými v listopadu 1952. Z čtrnácti obžalovaných jich bylo jedenáct odsouzeno k smrti.
Rudolf Slánský přitom nebyl žádný náhodný kolemjdoucí, který se ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Byl generálním tajemníkem KSČ a jedním z hlavních představitelů režimu, přesto byl po zatčení postupně přetvořen z významného stranického funkcionáře v údajnou hlavu protistátního spiknutí.
Proč režim potřeboval tolik nepřátel?
Odpověď nespočívá pouze v paranoii jednotlivých komunistických funkcionářů. Politické procesy plnily několik praktických funkcí současně. Za prvé likvidovaly skutečné i potenciální protivníky. Za druhé zastrašovaly obyvatelstvo. Za třetí vytvářely propagandistické vysvětlení problémů, které režim nebyl ochoten přiznat jako vlastní chyby. A za čtvrté měly potvrzovat obraz společnosti, v níž komunistická strana stojí v čele zápasu proti nepřetržitě působícímu nepříteli. Proto musel nepřítel existovat stále.
Když nebylo dost skutečných špionů, bylo možné vytvořit špionážní skupinu. Když hospodářství nefungovalo, objevil se sabotér. Když se uvnitř strany objevily mocenské konflikty, bylo možné je vysvětlit jako spiknutí. A když už nebylo koho dalšího hledat, přišli na řadu samotní vyšetřovatelé a komunističtí funkcionáři.
Mechanismus byl natolik pružný, že dokázal vyrábět stále nové kategorie nepřátel. Právě proto jsou některá obvinění z padesátých let při pohledu z dneška téměř absurdní. Za jejich absurditou ale nebyla neškodná úřednická fantazie. Za každou „špionážní sítí“, „sabotáží“ nebo „spikleneckým centrem“ mohl stát člověk, který strávil měsíce ve vězení, byl donucen k přiznání, odsouzen na desítky let nebo popraven. A nejděsivější nebylo ani to, že StB dokázala vytvořit falešný příběh. Nejhorší bylo, že tento příběh dokázal celý stát přijmout jako pravdu a podle něj jednat.
Časová osa událostí
Únor 1948 – Komunistická strana přebírá v Československu rozhodující politickou moc. Následuje rychlé budování represivního aparátu a postupná likvidace politické opozice.
1949 – Politické procesy začínají nabývat systematické podoby. V Československu působí sovětští poradci, kteří ovlivňují také práci bezpečnostních složek a vyšetřovatelů.
5. září 1949 – Zatčen je generál Jaromír Nechanský. Jeho případ je následně využit k vytvoření obrazu rozsáhlé americké špionážní sítě.
20.–22. dubna 1950 – Probíhá proces s Jaromírem Nechanským a dalšími obžalovanými. Nechanský a Veleslav Wahl dostávají trest smrti.
31. května – 8. června 1950 – Probíhá hlavní proces s Miladou Horákovou a jejími spoluobviněnými. Čtyři obžalovaní jsou odsouzeni k smrti.
27. června 1950 – Milada Horáková, Jan Buchal, Záviš Kalandra a Oldřich Pecl jsou popraveni.
1951 – Represivní aparát rozšiřuje hledání „nepřátel“ také uvnitř samotné komunistické strany a státního aparátu.
23. listopadu 1951 – Zatčen je Rudolf Slánský. Z významného představitele režimu se postupně stává hlavní obžalovaný připravovaného monstrprocesu.
20.–27. listopadu 1952 – Probíhá proces s Rudolfem Slánským a dalšími třinácti obžalovanými. Jedenáct z nich je odsouzeno k trestu smrti.
3. prosince 1952 – Rudolf Slánský a další odsouzení jsou popraveni.
1953 – Po smrti Stalina a Klementa Gottwalda začíná postupné uvolňování represivního systému, přestože většina mechanismů i řada lidí, kteří se na represích podíleli, zůstává na svých místech.
1954–1956 – Pokračují politické procesy, ale zároveň se začínají objevovat případy, v nichž je původní konstrukce StB zpochybněna nebo rozpadá. Jaroslav Tichý je po novém přešetření propuštěn, protože nebyla zjištěna trestná činnost, z níž byl obviněn.
1960 – Po rozsáhlé amnestii dochází k propuštění části politických vězňů, například Ladislava Emanuela Pluhaře.
1963 – Pluhař je rehabilitován. Jeho případ patří mezi řadu případů, které ukázaly, že konstrukce politických procesů neodpovídaly skutečnosti.
1991 – Jaromír Nechanský je soudně i občansky rehabilitován.
Po roce 1989 – Zpřístupňování archivů a systematické historické bádání umožňují rekonstruovat, jak byly jednotlivé procesy připravovány a jak se skutečné události měnily v propagandistické konstrukce.
Zdroje:
kniha Největší politický proces: M. Horáková a spol. - autor Karel Kaplan
