Článek
Existují katastrofy, které se navždy zapíšou do dějin letectví nejen počtem obětí, ale i neuvěřitelným osudem jediného člověka. Mezi ně patří i havárie letu LANSA 508, která se odehrála 24. prosince 1971 nad peruánskou Amazonií. Když se tehdy sedmnáctiletá Juliane Koepcke loučila s otcem, netušila, že ho uvidí až za několik týdnů. Ještě méně si dokázala představit, že se z ní stane jediná přeživší jedné z nejdramatičtějších leteckých katastrof 20. století.
Letadlo zasáhl blesk, stroj se rozpadl
Juliane vyrůstala v netradičním prostředí. Její rodiče Hans-Wilhelm a Maria Koepcke byli uznávaní němečtí zoologové, kteří většinu života zasvětili výzkumu amazonského pralesa. V Peru založili biologickou stanici Panguana, kde dcera trávila značnou část dětství. Zatímco jiné děti poznávaly přírodu z učebnic, Juliane se učila rozlišovat jedovaté hady, orientovat se v pralese a chápat, jak funguje život v jednom z nejdivočejších míst planety. Tyto zkušenosti jí o několik let později zachránily život.
Na Štědrý den roku 1971 se Juliane s matkou Marií vracely z Limy do města Pucallpa. Otec už na ně čekal na biologické stanici, kde chtěli společně oslavit Vánoce. Letadlo společnosti LANSA bylo téměř plně obsazené a navzdory špatné předpovědi počasí odstartovalo podle plánu. Krátce po vzletu se počasí prudce zhoršilo. Nad amazonským pralesem se vytvořila silná bouřková fronta. Cestující cítili silné turbulence, letadlem zmítaly prudké nárazy a kabinou občas zazářily blesky. Juliane později vzpomínala, že se snažila zůstat klidná, zatímco její matka začínala být stále nervóznější.
Přibližná trasa letu LANSA 508
Pak přišel okamžik, který změnil jejich životy. Podle vyšetřování zasáhl letoun typu Lockheed L-188 Electra blesk. U pravého křídla vznikl požár a během několika okamžiků se konstrukce stroje rozpadla. Letadlo se doslova rozlomilo ve vzduchu a jednotlivé části začaly padat do nekonečné zelené džungle pod nimi. Na palubě bylo 92 lidí, nikdo neměl šanci se připravit.
Pád z několika kilometrů
Juliane seděla připoutaná na trojsedadle vedle své matky. Poslední, co od ní slyšela, byla slova: „To je konec.“ Pak se podlaha pod jejíma nohama ztratila. Dívka společně se sedadlem padala z výšky přibližně tří kilometrů. Později přiznala, že si samotný pád téměř nepamatuje. Vybavovala si jen hukot větru, rotaci sedadel a hustou zelenou stěnu stromů, která se rychle přibližovala. Následoval náraz a tma.
Když po několika hodinách otevřela oči, ležela na zemi uprostřed amazonského pralesa. Kolem ní panovalo ticho přerušované jen zvuky hmyzu a ptáků. Nejdříve vůbec nechápala, co se stalo. Teprve postupně si uvědomila, že přežila pád letadla. Byla zraněná. Měla zlomenou klíční kost, otřes mozku, hlubokou tržnou ránu na paži, poraněné koleno a bez brýlí téměř neviděla. Přesto dokázala vstát.
Dodnes není úplně jasné, proč právě ona přežila. Odborníci se domnívají, že trojsedadlo mohlo při pádu fungovat jako jakýsi improvizovaný padák a husté koruny stromů postupně zpomalily dopad. Svoji roli pravděpodobně sehrála i její nízká hmotnost a skutečnost, že byla připoutaná bezpečnostním pásem.
Hledání matky skončilo tragicky
První hodiny po katastrofě strávila hledáním matky. V okolí nacházela části letadla, zavazadla i těla dalších cestujících. Doufala, že někde objeví také Marii. Marně. Teprve později se ukázalo, že její matka pád přežila, ale utrpěla velmi vážná zranění. Ještě několik dní byla naživu, než svým zraněním podlehla. Patřila mezi několik lidí, kteří nezemřeli při samotném pádu, ale až během čekání na pomoc. Záchranáři se totiž do hustého pralesa dostávali jen velmi obtížně a mnoho trosek objevili až po několika dnech.
Juliane tehdy samozřejmě netušila, že z celé katastrofy zůstala jediným žijícím člověkem. Po prvotním šoku začala přemýšlet, co dělat dál. Vzpomněla si na jednu radu, kterou jí otec opakoval už jako malé holčičce. Pokud se někdy ztratíš v pralese, nehledej cestu náhodně. Najdi vodu. Každý potok vede do větší řeky a u řek dříve nebo později narazíš na lidi. Podle této jednoduché zásady se rozhodla postupovat.
Našla malý potůček a začala ho následovat. Nevěděla, kam vede ani jak dlouho půjde. Věděla jen, že bez pohybu nemá šanci. Džungle však byla neprostupná, hustá vegetace ji nutila prodírat se mezi větvemi, brodit bahnem a přelézat popadané stromy. Přes den panovalo nesnesitelné vedro a vysoká vlhkost, v noci naopak přicházel chlad. Každý krok bolel, jídlo prakticky neměla, z trosek letadla si odnesla jen několik bonbonů. Vodu pila přímo z potoků, protože věděla, že tekoucí voda je mnohem bezpečnější než stojaté tůně.
Biologická výzkumná stanice Panguana v roce 1971.
Největším nepřítelem nebyla zvířata
Lidé si často představují, že největším nebezpečím amazonské džungle jsou jaguáři, anakondy nebo piraně. Juliane ale později opakovaně vysvětlovala, že většina zvířat se člověku raději vyhne. Mnohem větší problém představovalo vyčerpání, hlad a infekce. Hluboká rána na paži se začala zaněcovat. Mouchy do ní nakladly vajíčka a z poranění se postupně začaly líhnout larvy. Každý den byla slabší a pomalejší, přesto pokračovala dál.
Desátý den narazila na opuštěný přístřešek dřevorubců. Našla zde motorový člun a kanystr s benzínem. Vzpomněla si, jak její otec kdysi podobným způsobem odstraňoval parazity ze zraněných zvířat. Nalila si proto benzín přímo do otevřené rány, bolest byla téměř nesnesitelná. Z rány ale začaly vylézat desítky larev. Sama odhadovala, že jich odstranila asi třicet. Tento improvizovaný zákrok jí pravděpodobně zachránil ruku před vážnou infekcí.
Jedenáctý den přišla záchrana
Následující den se do přístřešku vrátili tři peruánští dřevorubci. Když spatřili vyčerpanou dívku pokrytou špínou a štípanci, nejprve si mysleli, že mají halucinace. Juliane jim vyprávěla, že spadla z letadla. Muži jí nejprve nevěřili. Nakonec ji ale naložili do člunu a několik hodin ji převáželi po řece do nejbližší osady. Odtud byla letecky transportována do nemocnice. Teprve tam se dozvěděla pravdu - ze všech 92 lidí na palubě přežila jako jediná.
Proč právě ona? Tuto otázku si Juliane klade celý život. Sama nikdy netvrdila, že šlo o zázrak. Věří, že přežila díky souhře mnoha okolností – připoutání k sedadlu, korunám stromů, fyzické kondici i znalostem amazonského pralesa, které získala od rodičů. Po uzdravení se rozhodla pokračovat v jejich práci. Vystudovala biologii na univerzitě v Kielu, specializovala se na zoologii a dlouhá léta se věnovala výzkumu netopýrů. Pravidelně se vracela do Peru a pomáhala udržovat biologickou stanici Panguana, kterou její rodiče založili. V roce 2011 vydala autobiografii When I Fell From the Sky, v níž přiznala, že otázka „Proč právě já?“ ji pronásleduje dodnes.
Její příběh zaujal i slavného režiséra Wernera Herzoga. Ironií osudu měl původně letět stejným spojem, ale na poslední chvíli změnil plány. V dokumentu Wings of Hope se s Juliane po letech vrátil na místo katastrofy a společně prošli část cesty, kterou tehdy sama absolvovala. Více než padesát let po tragédii zůstává Juliane Koepcke symbolem mimořádné odvahy, rozvahy a vůle přežít. Zatímco většina lidí by v podobné situaci propadla panice, ona si vybavila rady svých rodičů a krok za krokem se dostala zpět do civilizace.
Časová osa
- 10. října 1954 – narodila se Juliane Koepcke v Limě.
- 24. prosince 1971 – let LANSA 508 se rozpadl nad amazonským pralesem.
- 24. prosince 1971 – Juliane jako jediná přežila pád letadla.
- 24. prosince 1971 – 3. ledna 1972 – jedenáct dní putovala sama amazonskou džunglí.
- 3. ledna 1972 – našli ji peruánští dřevorubci.
- 1998 – Werner Herzog natočil dokument Wings of Hope.
- 2011 – vydala autobiografii When I Fell From the Sky.
- Dodnes – věnuje se ochraně amazonské přírody a zoologickému výzkumu.
Zdroje: autorský článek s využitím
