Článek
Když se řekne válka ve Vietnamu, většině lidí se vybaví jediný obraz. Nahá holčička běžící po silnici, za níž stoupají oblaka kouře. Nemá kam utéct, její tělo pálí napalm a kolem ní běží další vyděšené děti. Fotografie známá pod názvem The Terror of War, lidově označovaná jako Napalm Girl, se stala symbolem utrpení civilistů a jedním z nejsilnějších důkazů toho, že jediný snímek může změnit pohled veřejnosti na celý válečný konflikt.
Lékaři nevěřili, že přežije
Příběh začal 8. června 1972 u jihovietnamské vesnice Trảng Bàng. Oblast byla dějištěm bojů mezi jihovietnamskou armádou a jednotkami Severního Vietnamu. Při leteckém útoku však došlo k tragické chybě. Letouny jihovietnamského letectva omylem shodily napalm na místo, kde se ukrývali civilisté. Mezi nimi byla i devítiletá Phan Thị Kim Phúc.
Napalm patří mezi nejničivější zápalné zbraně. Hoří při extrémně vysokých teplotách a lepí se na lidskou kůži, takže způsobuje hluboké popáleniny. Kim měla během několika sekund zničenu velkou část oděvu i kůže. V šoku se rozběhla po silnici a zoufale křičela vietnamsky: „Příliš horké! Příliš horké!“
V té chvíli stiskl spoušť fotograf Associated Press Nick Út. Po několika snímcích ale fotoaparát odložil. Kim polil vodou, zabalil ji do deky a odvezl do nemocnice. Lékaři zpočátku nevěřili, že přežije. Popáleniny pokrývaly přibližně třetinu jejího těla a několik dní bojovala o život. Následovaly měsíce hospitalizace, sedmnáct operací a dlouhé roky bolestivé rehabilitace.
Phan Thị Kim Phúc jako zázrakem přežila a dnes může nejen o prožitých hrůzách vyprávět
Fotografie, která mnohé ovlivnila
Fotografie mezitím obletěla celý svět. Ovšem ani její zveřejnění nebylo samozřejmostí. V redakci Associated Press se vedla debata, zda lze publikovat snímek nahého dítěte. Nakonec převládl názor, že jeho mimořádná dokumentární hodnota převažuje nad tehdejšími pravidly. Rozhodnutí se ukázalo jako historické. Fotografie se objevila na titulních stranách novin po celém světě a během několika hodin ji viděly miliony lidí.
Dodnes se vedou debaty, nakolik právě tento snímek ovlivnil americkou politiku. Samotnou válku neukončil, ale stal se jedním z nejsilnějších symbolů protiválečného hnutí. Americká veřejnost už několik let sledovala krvavé reportáže z Vietnamu, fotografie Kim Phúc však představovala mimořádně silný emocionální moment. Najednou nebyla válka jen o mapách, generálech nebo politických rozhodnutích. Měla tvář vyděšeného dítěte.
Utrpení děvčátka neskončilo
Pro samotnou Kim ale utrpení neskončilo. Přestože přežila, nesla si následky celý život. Jizvy ji omezovaly v pohybu, trpěla chronickou bolestí a vysokými teplotami. Ještě horší však byla ztráta soukromí. Stala se tváří války, aniž by si to kdy vybrala.
Po vítězství komunistického Severního Vietnamu ji režim začal využívat jako propagandistický symbol. Nemohla svobodně studovat ani cestovat a často byla nucena poskytovat rozhovory zahraničním novinářům podle představ státní moci. Sama později přiznala, že měla pocit, jako by jí fotografie vzala vlastní život. Místo toho, aby mohla být obyčejnou ženou, zůstávala pro svět stále jen „napalmovou dívkou“.
Zásadní obrat přišel v roce 1992. Během zpáteční cesty z Kuby letadlo s Kim a jejím manželem mezipřistálo v Kanadě. Dvojice využila příležitosti a požádala o politický azyl, Kanada jejich žádosti vyhověla a Kim zde začala nový život. Poprvé po mnoha letech získala svobodu rozhodovat sama o sobě.
Vyslankyní dobré vůle UNESCO
Namísto toho, aby se před minulostí skrývala, rozhodla se ji využít. Začala veřejně vystupovat a mluvit o následcích válek na civilisty. Její přednášky nejsou postavené na politice, ale na osobním příběhu dítěte, které přežilo něco, co si většina lidí neumí představit. Často zdůrazňuje, že největším vítězstvím v jejím životě nebylo přežití, ale schopnost odpustit.
V roce 1997 byla jmenována vyslankyní dobré vůle UNESCO a ve stejném roce založila The KIM Foundation International. Nadace pomáhá dětem, které se staly oběťmi válek, násilí nebo extrémní chudoby. Financuje zdravotní péči, rehabilitace, vzdělávání i psychologickou pomoc a podporuje projekty v řadě zemí světa. Kim říká, že každé dítě si zaslouží stejnou šanci, jakou nakonec dostala ona.
Název NAPALM je zkratka pro Naphthenic Petrol Acid Palmitate (benzin zahuštěný kyselinou palmitovou)
Dnes žije se svým manželem v Kanadě, má dva dospělé syny a navzdory věku stále cestuje po světě. Přednáší na univerzitách, konferencích i mezinárodních fórech, vydala autobiografii Fire Road a pravidelně se účastní charitativních akcí. Její nadace pokračuje ve financování projektů pro děti z oblastí postižených válkou a Kim patří mezi nejznámější světové ambasadory smíření. Jen v posledních letech převzala několik významných mezinárodních ocenění za svou humanitární práci a nadále aktivně vystupuje na akcích věnovaných lidským právům a ochraně dětí.
Kim Phúc má jasno
Přes půl století po svém vzniku však fotografie znovu vyvolala diskusi. Dokument The Stringer, uvedený v roce 2025 na festivalu Sundance, zpochybnil dlouho uznávané autorství Nicka Úta a tvrdí, že snímek mohl pořídit jiný vietnamský fotograf. Associated Press po vlastním vyšetřování uvedla, že nenašla přesvědčivé důkazy pro změnu autorství a fotografii nadále připisuje Útovi. Samotná Kim Phúc se postavila na jeho stranu a opakovaně připomněla, že právě on jí po útoku zachránil život tím, že ji odvezl do nemocnice. Spor o autora tak pokračuje, význam fotografie jako symbolu válečných hrůz ale nezpochybňuje ani jedna ze stran.
Více než padesát let po svém vzniku zůstává snímek jedním z nejznámějších obrazů moderních dějin. Připomíná nejen hrůzy války ve Vietnamu, ale i sílu fotografie změnit veřejné mínění. A především připomíná osud ženy, která odmítla, aby ji celý život definoval jediný okamžik bolesti. Místo symbolu utrpení se stala symbolem odpuštění.
Časová osa života Kim Phú
- 8. června 1972 – Napalmový útok u Trảng Bàng, vzniká ikonická fotografie.
- 1973 – Snímek získává Pulitzerovu cenu a stává se symbolem války ve Vietnamu.
- 70.–80. léta – Kim Phúc podstupuje 17 operací a je využívána vietnamskou propagandou.
- 1992 – S manželem získává politický azyl v Kanadě.
- 1997 – Stává se vyslankyní dobré vůle UNESCO a zakládá The KIM Foundation International.
- 2017 – Vydává autobiografii Fire Road.
- 2025 – Dokument The Stringer otevírá spor o autorství fotografie, Associated Press po vlastním vyšetřování ponechává autorství Nicku Útovi.
Zdroje: autorský článek s využitím
