Článek
Když se mluví o největších příbězích přežití v moderní historii horolezectví, vedle jmen jako Aron Ralston nebo Nando Parrado zaznívá téměř vždy také Joe Simpson. Britský horolezec totiž v roce 1985 přežil události, které většina odborníků považovala za prakticky neslučitelné se životem. Nejprve si při sestupu z šestitisícové hory roztříštil nohu, poté se zřítil do hluboké ledovcové trhliny, a nakonec se tři dny plazil přes ledovec a morénu zpět do základního tábora.
Jeho příběh se stal bestsellerem, oceňovaným dokumentem i předmětem diskusí mezi psychology a horolezci. Největší otázka ale dodnes nezní, jak mohl přežít. Mnohem více lidí dodnes řeší, zda Simon Yates udělal správnou věc, když přeřízl lano spojující oba muže.
Výprava měla být sportovním triumfem
Joe Simpson a Simon Yates patřili v polovině osmdesátých let mezi mladé, mimořádně talentované britské horolezce. V létě 1985 odcestovali do peruánského pohoří Cordillera Huayhuash s cílem vystoupit na Siula Grande (6344 metrů). Hora byla známá svou obtížností a její západní stěna tehdy ještě odolávala všem pokusům. Po několika dnech náročného lezení se jim podařilo něco, co před nimi nikdo nedokázal. Jako první vystoupili západní stěnou až na vrchol, ve světě alpinismu šlo o mimořádný úspěch.
Joe Simpson podepisuje svoji knihu
Jenže v horách se říká, že vrchol představuje teprve polovinu cesty. Skutečné nebezpečí totiž často začíná při sestupu, kdy už jsou horolezci fyzicky i psychicky vyčerpaní a tehdy přišla katastrofa. Při sestupu Joe Simpson uklouzl na zledovatělém svahu. Pád skončil devastující zlomeninou pravé nohy. Holenní kost byla zatlačena do kolenního kloubu a končetina byla prakticky nepoužitelná a podle pozdějších lékařských popisů šlo o zranění, které by i v běžných podmínkách vyžadovalo okamžitou operaci.
Kamaráda se pokusil zachránit
Jenže oni byli ve výšce přes šest tisíc metrů bez vysílačky, bez vrtulníku, bez možnosti přivolat pomoc. Dnešní horolezci mají k dispozici satelitní komunikaci, GPS lokátory nebo záchranné majáky. V roce 1985 nic z toho neexistovalo. Pokud se dvojice nedostala dolů vlastními silami, jejich šance na přežití byly minimální. Simon Yates se přesto rozhodl kamaráda zachránit.
Následující hodiny představovaly jednu z nejnáročnějších improvizovaných záchranných akcí v historii horolezectví. Joe se po svahu pohyboval jen s pomocí lana, zatímco Simon jej po jednotlivých úsecích spouštěl dolů. Postup byl extrémně pomalý, fyzicky vyčerpávající a nebezpečný pro oba. Jenže pak se všechno pokazilo.
Minuty, které rozhodly o životě
Joe při jednom ze spouštění přepadl přes ledový převis a zůstal viset ve vzduchu nad hlubokou propastí, aniž by se dokázal pohnout. Simon jej neviděl. Husté sněžení, tma i prudký vítr znemožňovaly jakýkoli kontakt. Joe se nemohl vyšplhat zpět, Simon jej nedokázal vytáhnout nahoru a každá minuta znamenala větší riziko, že oba sklouznou ze svahu.
Po více než hodině zápasu začal Simon ztrácet oporu. Tah visícího partnera jej postupně stahoval směrem do propasti. V tu chvíli stál před rozhodnutím, které žádný horolezec nechce nikdy udělat. Pokud lano ponechá, pravděpodobně zemřou oba, pokud jej přeřízne, možná zachrání alespoň sebe. Nakonec vytáhl nůž a jedním řezem lano přerušil.
Pád do ticha, který měl být poslední
Joe Simpson se zřítil přibližně šedesát metrů do ledovcové trhliny a z čistě fyzikálního hlediska měl zemřít. Jenže obrovská ledová puklina vytvořila jakousi přírodní past. Dopadl na sněhový most, který energii pádu výrazně utlumil. Zůstal těžce zraněný, ale živý. Když nabyl vědomí, zjistil, že cesta zpět neexistuje. Nad hlavou se tyčil převis z ledu, přes který nebylo možné vystoupat.
Tehdy učinil jedno z nejodvážnějších rozhodnutí svého života. Místo aby se pokoušel dostat nahoru, začal sestupovat ještě hlouběji do ledové propasti. Později přiznal, že šlo o čistou logiku. Nahoru cesta nevedla, dolů sice také nemusel najít východ, ale existovala alespoň malá šance. „Musíš udělat rozhodnutí. I kdyby bylo špatné. Když se nerozhodneš, jsi mrtvý,“ říkal později. Nakonec objevil úzký otvor, kterým se dostal zpět na povrch ledovce, ale tím ale jeho boj teprve začal.
Tři dny změnily pohled vědců na lidskou psychiku
Joe měl rozdrcené koleno, zlomenou nohu, téměř žádnou vodu ani jídlo, ale přesto se rozhodl pokračovat. Následující tři dny urazil přibližně osm kilometrů přes ledovec a morénu. Pohyboval se po centimetrech. Často se přitahoval pouze rukama, odrážel se jednou zdravou nohou a bolest byla natolik silná, že několikrát ztratil vědomí. Během cesty trpěl halucinacemi, dezorientací i extrémní dehydratací.
Psychologové upozorňují, že jeho způsob uvažování výrazně zvýšil šance na přežití. „Lidé, kteří přežijí, jsou ti, kteří nepřestanou přemýšlet, dál se rozhodují a dál jednají,“ vysvětluje například britský psycholog John Leach. Simpson se nesoustředil na celý několika kilometrový úsek, ale vždy jen na nejbližší dosažitelný bod. Neříkal si, že musí dojít do tábora, říkal si, že musí překonat další kámen. Pak další. A další.
Tato metoda rozdělení zdánlivě neřešitelného úkolu na malé kroky patří dnes mezi známé strategie zvládání extrémního stresu a používá se nejen u horolezců, ale například i při vojenském výcviku nebo krizové psychologii.
Když ho uslyšeli volat, nevěřili
Simon Yates mezitím dorazil do základního tábora přesvědčený, že Joe zahynul. Spolu s třetím členem expedice Richardem Hawkingem se chystali následující den tábor opustit. Večer ale uslyšeli slabé volání Nejdříve si mysleli, že jde o halucinaci způsobenou únavou, pak znovu zaslechli lidský hlas. Když vyšli ven, spatřili Joea, jak se doslova plazí poslední metry k táboru. Byl vyčerpaný, podchlazený a na pokraji smrti, přesto to dokázal.
Po návratu domů se příběh rychle rozšířil mezi horolezci. Mnozí Simona Yatese tvrdě kritizovali a objevovaly se názory, že partnera opustil. Jenže Joe Simpson se svého přítele okamžitě zastal. Opakovaně zdůrazňoval, že Simon neměl jinou možnost a že by na jeho místě jednal stejně. „Lidé, kteří Simona odsuzovali, tam nebyli. Nemají ponětí, jaká byla skutečná situace,“ vysvětloval později v řadě rozhovorů. S odstupem času většina zkušených horolezců dospěla ke stejnému závěru. V tehdejší situaci šlo o rozhodnutí, které pravděpodobně zachránilo alespoň jeden lidský život – a paradoxně nakonec oba.
Bestseller, film i triumf lidské vůle
V roce 1988 vydal Joe Simpson knihu Touching the Void, která se prodala ve více než milionu výtisků a byla přeložena do desítek jazyků. Získala prestižní Boardman Tasker Prize a dodnes patří mezi nejuznávanější horolezecké knihy vůbec. Ještě větší popularitu příběhu přinesl britský dokumentární film Touching the Void (u nás jako Pád do ticha) z roku 2003 režiséra Kevina Macdonalda. Snímek kombinující hrané rekonstrukce s autentickými výpověďmi obou horolezců získal řadu ocenění a bývá označován za jeden z nejlepších dokumentů o přežití všech dob.
Samotný Simpson však opakovaně upozorňuje, že jeho příběh není oslavou hrdinství. V rozhovoru pro The Guardian řekl, že lidé často hledají v podobných událostech romantiku nebo heroismus, zatímco skutečnost byla mnohem prostší a že šlo jen o snahu přežít další minutu. Tím jeho příběh fascinuje i více než čtyřicet let po událostech v peruánských Andách. Není to vyprávění o nadčlověku, ale o obyčejném člověku, který odmítl přestat dělat další krok.
Časová osa události
- Léto 1985 – Joe Simpson a Simon Yates odjíždějí do peruánského pohoří Cordillera Huayhuash.
- 1985 – Jako první horolezci úspěšně zdolávají západní stěnu Siula Grande (6344 m).
- Při sestupu – Joe Simpson utrpí těžkou zlomeninu pravé nohy.
- Krátce poté – Simon Yates po více než hodině bezvýchodné situace přeřezává lano.
- 1985 – Simpson přežívá pád do ledovcové trhliny a nachází cestu ven.
- Následující tři dny – Se zlomenou nohou se plazí přibližně osm kilometrů zpět do základního tábora.
- 1988 – Vychází kniha Touching the Void, která získává Boardman Tasker Prize.
- 2003 – Premiéra oceňovaného dokumentárního filmu Touching the Void.
- 2018 – Podle knihy vzniká úspěšná divadelní adaptace v Bristol Old Vic.
Autorský článek s využitím
film Pád do ticha
