Článek
Během druhé světové války existovala celá řada momentů, kdy se strategická rovnováha mohla vychýlit jiným směrem a kdy rozhodnutí v Berlíně, někdy promarněná, jindy chybná, výrazně přiblížila Německo k porážce. Neznamená to, že Hitler měl vítězství ve válce „na dosah“ v jednoduchém smyslu. Strukturální slabiny Třetí říše byly hluboké a v dlouhodobém horizontu těžko překonatelné. Přesto existovala série momentů, kdy se okno příležitosti otevřelo dokořán a kdy jiné rozhodnutí mohlo spojencům způsobit mnohem vážnější problémy. Právě v těchto chvílích dějiny skutečně visely na vlásku.
Dunkerk mohl nacistům hodně pomoci
První z nich přišel na jaře 1940 u Dunkerku. Německý blitzkrieg na Západě se vyvíjel téměř dokonale. Průlom přes Ardeny rozřízl spojenecké síly a německé tanky dorazily k Lamanšskému průlivu. Britský expediční sbor spolu s francouzskými a belgickými jednotkami se ocitl v pasti na severofrancouzském pobřeží. Vojensky šlo o situaci, jakou generálové studují jako učebnicový případ blížícího se zničení velké polní armády.
Právě tehdy ale přišel slavný rozkaz k zastavení tanků. Motivy jsou dodnes předmětem sporů, od obav z terénu přes logistické vyčerpání až po přehnanou důvěru v Luftwaffe. Výsledek byl ale jednoznačný: Britové získali několik kritických dnů. Během operace Dynamo se podařilo evakuovat zhruba 338 tisíc vojáků. Británie sice přišla o techniku, ale zachránila jádro své armády. Je nepravděpodobné, že by zničení expedičního sboru samo o sobě donutilo Londýn kapitulovat, ale politický i vojenský šok by byl enormní a britská pozice v létě 1940 by byla podstatně slabší.
Spousta britské techniky zůstala v Dunkerku
Strategická chyba během bitvy o Británii
Na Dunkerk bezprostředně navazovala další křižovatka, a to bitva o Británii. Po pádu Francie stál Hitler před rozhodnutím, jak naložit s ostrovním protivníkem. Německé velení správně pochopilo, že případná invaze přes Lamanšský průliv je nemyslitelná bez vzdušné převahy. Luftwaffe měla v létě 1940 reálnou šanci britské stíhací síly vážně poškodit.
V kritické fázi kampaně však došlo k osudové změně strategie: místo systematických útoků na radarové stanice a letiště RAF se těžiště bombardování přesunulo na Londýn a další města. Tento krok ulevil britskému stíhacímu velení právě ve chvíli, kdy bylo na hraně svých sil. RAF přežila a s ní i britská schopnost bránit vlastní nebe.
Ani vítězství Luftwaffe by automaticky nezaručilo úspěšnou invazi, ale německá pozice by byla výrazně silnější a politický tlak na britskou vládu by narostl. Místo toho se konflikt začal nebezpečně protahovat. A právě délka války byla pro Německo stále větším problémem.
Operace Barbarossa jako klíčový moment
Největší strategická křižovatka ale přišla v červnu 1941. Operace Barbarossa, útok na Sovětský svaz, proměnila evropskou válku v obrovský opotřebovácí konflikt. Z dnešního pohledu se často zdá, že šlo o předem odsouzený hazard. Jenže první měsíce tažení byly pro Wehrmacht mimořádně úspěšné. Rudá armáda utrpěla katastrofální ztráty a německé jednotky postupovaly hluboko do sovětského území.
Německé tanky nakonec neměli proti masově vyráběným sovětským strojům šanci
Kritický moment nastal na podzim 1941 při postupu na Moskvu. Německé přední jednotky se dostaly na dohled sovětské metropole. Pád města by pravděpodobně neznamenal okamžitý kolaps Sovětského svazu, ale politický a logistický dopad by byl značný.
Hitlerovo rozhodnutí odklonit část sil na Ukrajinu, spolu s přetíženou logistikou a podceněním sovětské mobilizační schopnosti, však ofenzivu zpomalilo natolik, že Němce zastavila zima a protiútok Rudé armády. Od této chvíle se válka na Východě začala měnit v konflikt, který Německo dlouhodobě nemohlo vyhrát.
Německo se nemohlo USA rovnat
Dalším momentem, kdy si Hitler strategicky přitížil, byla reakce na japonský útok na Pearl Harbor. Vyhlášení války Spojeným státům v prosinci 1941 nebylo z německého hlediska nevyhnutelné. Tímto krokem Hitler definitivně spojil průmyslovou sílu USA s válkou v Evropě. Americká ekonomika a výrobní kapacity postupně vytvořily převahu, kterou Německo nedokázalo vyrovnat. I kdyby konflikt bez tohoto kroku pokračoval podobným směrem, tempo a rozsah amerického zapojení mohly být jiné a pro Berlín méně nebezpečné.
Průlom na západ by dával smysl
Rok 1942 přinesl Německu poslední velkou ofenzivní šanci na Východě. Tažení na Kavkaz a k Volze vyvrcholilo bitvou o Stalingrad. Zpočátku šlo o další úspěšný postup, který však postupně uvízl v městských bojích. Když Sověti v listopadu spustili operaci Uran a obklíčili německou 6. armádu, stál Hitler před klíčovým rozhodnutím. Mohl povolit průlom na západ. Místo toho zakázal ústup a spoléhal na zásobování ze vzduchu, které Luftwaffe nedokázala zajistit. Ztráta celé armády znamenala nejen materiální katastrofu, ale především definitivní zlom strategické iniciativy na Východě.
Plán vylodění v Normandii
Vylodění v Normandii
Poslední velký moment, kdy mohl vývoj války nabrat jiný směr, přišel 6. června 1944 v Normandii. Německé velení očekávalo invazi, ale spory o rozmístění tankových rezerv a Hitlerovo váhání s jejich nasazením omezily schopnost okamžité reakce. Jakmile spojenci vybudovali pevné předmostí a získali vzdušnou převahu, bylo otevření západní fronty nevratné. I zde platí, že ani odražení invaze by Německu pravděpodobně nepřineslo konečné vítězství, ale mohlo válku výrazně prodloužit a prodražit.
Válka se mohla vyvíjet jinak
Při střízlivém hodnocení je zřejmé, že jednotlivé „momenty na vlásku“ samy o sobě Německu jisté vítězství nezaručovaly. Třetí říše čelila zásadním strukturálním nevýhodám, jakou byla třeba menší průmyslová kapacita, než měly Spojené státy, chronickému nedostatku ropy, geografickému přetížení válkou na více frontách i systematickému podcenění protivníků. Hitler mohl válku vést chytřeji a některé fáze výrazně zdramatizovat, ale k úplnému vítězství by potřeboval souběh mnoha příznivých okolností.
Právě proto je druhá světová válka tak fascinující i po osmdesáti letech. Nebyla předem napsaným scénářem. Byla sledem krizových okamžiků, v nichž se rozhodovalo o tempu, rozsahu i ceně vítězství. A v několika z nich, od Dunkerku přes Moskvu až po Stalingrad skutečně platilo, že dějiny visely na vlásku.
Časová osa klíčových momentů
- 10. května 1940 – Německo zahajuje ofenzivu na západ (Fall Gelb)
- 20. května 1940 – Wehrmacht dosahuje Lamanšského průlivu a odřezává spojence na severu
- 24. května 1940 – Hitler vydává rozkaz zastavit tanky u Dunkerku
- 26. května – 4. června 1940 – evakuace z Dunkerku (Operace Dynamo)
- léto–podzim 1940 – bitva o Británii, Luftwaffe nezískává vzdušnou převahu
- 22. června 1941 – zahájena operace Barbarossa (útok na SSSR)
- říjen–prosinec 1941 – německý postup na Moskvu se zastavuje
- 11. prosince 1941 – Hitler vyhlašuje válku Spojeným státům
- srpen 1942 – únor 1943 – bitva o Stalingrad, zničena německá 6. armáda
- 5. července 1943 – začíná bitva u Kurska, Německo ztrácí iniciativu na Východě
- 6. června 1944 – spojenci se vylodí v Normandii (Den D)
- prosinec 1944 – německá ofenziva v Ardenách selhává
- 8. května 1945 – Německo kapitulovalo v Evropě
Zdroje: Autorský článek s využitím
