Článek
Když se dnes někdo pokusí vyčíslit, kolik nás stála komunistická vláda, svádí to k jednoduché odpovědi. Stačí vzít nějakou částku, přepočítat ji na dnešní koruny a prohlásit, že právě tolik jsme kvůli socialismu prodělali. Jenže takhle ekonomická historie nefunguje. Největší účet totiž neleží v jedné státní kase, ale je ukrytý v tom, co československá ekonomika během čtyř desetiletí nevytvořila. Tady je příběh mnohem zajímavější.
Skutečná cena totality
Československo totiž v roce 1948 nevstupovalo do komunistického experimentu jako chudá a zaostalá země. Naopak. Patřilo k průmyslově vyspělým státům Evropy a mělo za sebou silnou průmyslovou tradici. Po válce navíc nebyl rozdíl mezi Československem a Rakouskem zdaleka tak dramatický jako později.
Ekonomický historik János Kornai uvádí pro rok 1950 HDP na obyvatele 3 501 mezinárodních dolarů u Československa a 3 706 dolarů u Rakouska. Rozdíl tedy nebyl propastný. Do roku 1989 se však situace zásadně změnila: Československo se dostalo na 8 768 dolarů, zatímco Rakousko na 16 369 dolarů. Rakouská ekonomika tak za stejnou dobu vyrostla podstatně rychleji.
Nakupování za totality bylo často adrenalinovým sportem
To je možná nejpůsobivější číslo celého příběhu. Neříká totiž, že Češi byli v roce 1989 chudší než v roce 1950. Byli bohatší. Říká ale něco důležitějšího: bohatli výrazně pomaleji než země, se kterou měli po válce srovnatelnou výchozí pozici. Podle stejné studie rostlo československé HDP na obyvatele v 50. letech průměrně o 3,9 procenta ročně, v 60. letech o 2,9 procenta, v 70. letech už jen o 2,1 procenta a v 80. letech o pouhých 1,2 procenta. Rakousko naproti tomu rostlo v jednotlivých obdobích výrazně rychleji. Tady se začíná ukazovat skutečná cena systému.
Nešlo jen o peníze, ale o promarněný růst
Komunistické Československo dokázalo vyrábět obrovské množství oceli, uhlí, strojů nebo chemických produktů. Problém byl v tom, že centrální plán určoval, co se má vyrábět, v jakém množství a za jakých podmínek. O úspěchu podniku často rozhodovalo splnění plánu, nikoli to, zda výrobek skutečně někdo chtěl, zda byl konkurenceschopný nebo zda se vyplatilo do něj investovat.
Ekonom János Kornai tento mechanismus popsal známým pojmem měkké rozpočtové omezení. Státní podnik mohl být dlouhodobě neefektivní, a přesto nebyl vystaven stejnému riziku bankrotu jako soukromá firma v tržní ekonomice. Stát měl tendenci ztrátové podniky zachraňovat a jejich finanční problémy řešit dalšími zdroji. Důsledkem nebylo pouze plýtvání penězi. Systém vytvářel prostředí, ve kterém se méně vyplácelo riskovat, inovovat a hledat nové výrobní postupy. Pokud podnik splnil politicky stanovený plán, nemusel mít stejnou motivaci zvyšovat produktivitu jako firma, která bojuje o zákazníka. A právě produktivita je pro dlouhodobé bohatnutí země zásadní.
Když tedy někdo tvrdí, že „za komunistů se přece také stavělo a vyrábělo“, má do určité míry pravdu. Jenže samotné množství vyrobených tun oceli ještě neříká nic o tom, jak efektivně ekonomika funguje. Můžete vyrobit více, a přesto zaostávat za zemí, která vyrábí méně, ale s podstatně vyšší přidanou hodnotou. To je ostatně jeden z důvodů, proč je srovnání s Rakouskem tak důležité.
Co kdybychom byli tam, kde Rakousko?
Mohli jsme být dnes stejně bohatí jako Rakousko? To už nikdo s jistotou neví. Historie není ekonomický experiment, ve kterém můžeme vytvořit dvě identická Československa a jedno z nich nechat žít bez komunistické vlády. Rakousko mělo jiný poválečný vývoj, jinou politiku, jinou strukturu hospodářství a později také jinou míru napojení na západní ekonomiku. Navíc bychom museli zohlednit dopady nacistické okupace, poválečného odsunu Němců, rozdělení Evropy, studené války nebo rozdílného vývoje evropské integrace.
Je otázka, jak by dnes vypadala například Praha nebýt čtyřiceti let stagnace
Jedno se ale změřit dá: relativní propad Československa vůči srovnatelným západním zemím. Oxfordská studie založená mimo jiné na historických datech Maddisonova projektu uvádí, že zatímco v roce 1950 představovalo československé HDP na obyvatele zhruba 90 procent rakouské úrovně, v roce 1989 už to bylo pouze přibližně 53 procent. Jinými slovy: během čtyř desetiletí jsme nezchudli v absolutním smyslu. Zchudli jsme relativně. A to je přesně ten druh ztráty, který se dnes obtížně vyčísluje.
Kdyby československá ekonomika rostla po roce 1948 podobným tempem jako některé západní země, vznikala by každým rokem vyšší produkce. Vyšší produktivita by znamenala vyšší mzdy, větší úspory, více soukromých investic, větší daňové příjmy a více kapitálu, který by mohl dále vydělávat. Ztráta se tak kumuluje podobně jako úrok z úroku. Proto není správné říct, že nás komunismus stál například „X bilionů korun“. Takové číslo by působilo přesně, ale ve skutečnosti by bylo založené na řadě spekulativních předpokladů.
Mnohem poctivější je říct, že cena spočívala v desítkách let pomalejšího růstu a v obrovské příležitosti, kterou československá ekonomika nedokázala využít. Dnes bychom byli úplně někde jinde, možná právě na úrovni Rakouska. Pro další důvody pro to, jaké zlo pro naši ekonomiku znamenal komunistický režim, nemusíme chodit daleko.
Odmítli jsme pomoc, která mohla růst urychlit
Jedním z prvních symbolů budoucího směřování země se stal Marshallův plán. V létě 1947 se Československo původně chystalo jednat o účasti na americkém programu poválečné obnovy. Dobové americké diplomatické dokumenty potvrzují, že českoslovenští představitelé měli o účast zájem. Americký velvyslanec v Praze dokonce v červenci 1947 informoval Washington, že Československo je na účasti v Marshallově plánu velmi zainteresované.
Po jednáních v Moskvě však Praha svůj postoj změnila. Dobový dokument amerického ministerstva zahraničí popisuje tlak Moskvy a skutečnost, že československá vláda následně od účasti ustoupila. Nelze jednoduše tvrdit, že právě Marshallův plán by z Československa udělal druhé Švýcarsko. Taková jistota nemá historické opodstatnění. Je ale zřejmé, že země se postupně odřízla od hospodářského prostoru, který se na Západě začal velmi rychle integrovat. To byl problém, který se v dalších desetiletích stále prohluboval.
Zaostávali jsme i tam, kde jsme kdysi byli silní
Československo mělo před válkou mimořádně silný průmysl, kvalitní technické školství a řadu světově známých podniků. Komunistický systém část této tradice zachoval, ale zároveň ji podřídil centrálnímu plánování a potřebám socialistického bloku. Výsledkem nebyla úplná ekonomická katastrofa. Československo zůstalo jednou z průmyslovějších zemí východního bloku. Proto je však jeho pozdější zaostávání tak výmluvné.
Kornaiho data ukazují, že československá ekonomika sice v prvních poválečných desetiletích rostla, ale tempo se postupně snižovalo. V 80. letech už byl růst HDP na obyvatele pouze 1,2 procenta ročně. To nebyla krátkodobá recesem, byl to strukturální problém systému.
Pohled na naši zemi mohl být mnohem veselejší
Účet nebyl pouze ekonomický
K hospodářskému účtu je potřeba přičíst ještě jeden, který se v korunách vyčísluje ještě obtížněji. Komunistický režim umožnil masivní rozvoj těžkého průmyslu a energetiky bez odpovídajícího ohledu na ekologické následky. Ústav pro studium totalitních režimů popisuje, jak v 70. a 80. letech rozvoj chemického průmyslu, hutnictví, energetiky a strojírenství spolu s intenzivním používáním chemie v zemědělství zhoršoval stav ovzduší a vody. Dopady se projevily mimo jiné v poškození lesů a na zdravotním stavu obyvatel.
Po roce 1989 pak přišel velmi rychlý obrat. Oficiální data o životním prostředí ukazují dramatický pokles emisí některých hlavních znečišťujících látek během 90. let. Například emise oxidu siřičitého klesly z 1,85 milionu tun v roce 1990 na 264 tisíc tun v roce 2000. I to je svého druhu ekonomický účet. Znečištěná krajina, nemocnost, ekologické zátěže a zastaralé technologie představují náklady, které se pouze neobjeví v kolonce státního rozpočtu.
A jak jsme na tom dnes?
Česká republika se po roce 1989 vydala opačným směrem. Přechod k tržní ekonomice byl bolestivý a první roky přinesly recesi, nezaměstnanost i propad části výroby. Není proto fér tvrdit, že listopad 1989 automaticky způsobil okamžité zbohatnutí. Dlouhodobý vývoj je ale podstatně příznivější. Ekonomika se napojila na západní trhy, přilákala zahraniční investice a po vstupu do Evropské unie získala přístup k jednotnému trhu.
Eurostat v předběžných datech za rok 2025 řadí Česko mezi země, jejichž HDP na obyvatele v paritě kupní síly bylo méně než deset procent pod průměrem EU. Rakousko naopak patřilo mezi státy nad unijním průměrem. To znamená, že jsme se k Západu výrazně přiblížili. Zároveň ale stále nedošlo k úplnému vymazání rozdílu, který se vytvořil během druhé poloviny 20. století.
A právě proto je otázka, kolik nás komunismus stál, stále aktuální. Nejde jen o to, kolik peněz stát tehdy utratil. Jde o to, kolik bohatství mohlo vzniknout, kdyby československá ekonomika čtyřicet let nefungovala v prostředí centrálního plánování, omezené konkurence a politického řízení investic. Přesnou částku už nikdo nespočítá, historie nám ale dovoluje porovnat trajektorie.
Komunisté nám vzali život v blahobytu
V roce 1950 jsme byli podle dostupných historických odhadů Rakousku velmi blízko. O čtyři desetiletí později už byla situace úplně jiná. V roce 1989 dosahovalo Československo zhruba poloviny rakouské úrovně HDP na obyvatele. Za jedinou generaci se tak rozdíl mezi dvěma zeměmi, které měly na začátku srovnatelnou výchozí pozici, dramaticky rozevřel. Tady je třeba hledat skutečnou cenu čtyřiceti let komunismu. Nešlo jen o fronty, nedostatkové zboží nebo nižší mzdy. Největší ztrátou bylo bohatství, které mohlo vzniknout, kdyby československá ekonomika nebyla sevřena centrálním plánováním, omezenou konkurencí a politickým rozhodováním o tom, kam mají směřovat investice.
Samozřejmě dnes nikdo nedokáže spočítat, kolik přesně by Češi vydělávali, kdyby komunisté v roce 1948 nepřevzali moc. Ekonomická data ale ukazují něco podstatného: země, která byla na počátku velmi blízko Rakousku, se během komunistické éry propadla na přibližně polovinu jeho ekonomické úrovně. A kdybychom tento rozdíl dokázali udržet v dalších desetiletích, dnešní Česká republika by byla bezpochyby mnohem bohatší. Měli bychom vyšší mzdy, více soukromého kapitálu, vyšší produktivitu, větší kupní sílu a pravděpodobně i vyšší životní úroveň. Komunistický režim nám tedy nevzal jen čtyřicet let svobody. Vzal ekonomice také čtyřicet let příležitostí. Čtyřicet let totality nás připravilo o náskok, který jsme před rokem 1948 měli.
Časová osa ekonomického vývoje
1945 – Československo vychází z války jako průmyslová země se silnou výrobní základnou. Poválečná obnova vytváří prostor pro další ekonomický rozvoj.
1947 – Československo nejprve přijímá možnost účasti na Marshallově plánu. Po sovětském tlaku svůj postoj mění a z plánované účasti ustupuje.
1948 – Komunistický převrat znamená zásadní změnu politického i hospodářského systému.
1950. léta – Rozšiřuje se centrální plánování, znárodněné hospodářství a kolektivizace zemědělství. Ekonomika se stále více orientuje na potřeby socialistického bloku.
1960. léta – Československo zažívá ekonomické problémy a pokus o reformu systému. Pražské jaro 1968 je ukončeno invazí vojsk Varšavské smlouvy.
1970. léta – Normalizace obnovuje tvrdší podobu centrálního řízení. Investice směřují ve velké míře do těžkého průmyslu, energetiky a dalších strategických odvětví.
1980. léta – Tempo hospodářského růstu výrazně slábne. Podle dat Jánose Kornaie rostlo HDP na obyvatele v Československu v 80. letech průměrně jen o 1,2 procenta ročně.
1989 – Komunistický režim padá. Československo vstupuje do zásadní ekonomické transformace a začíná se znovu orientovat na západní trhy.
1990. léta – Probíhá transformace ekonomiky. Současně dochází k prudkému zlepšování životního prostředí a k výraznému poklesu některých emisí.
2004 – Česká republika vstupuje do Evropské unie a získává plný přístup k jednotnému evropskému trhu.
2025 – Podle předběžných údajů Eurostatu je české HDP na obyvatele v paritě kupní síly méně než deset procent pod průměrem EU, zatímco Rakousko patří mezi země nad průměrem EU.
Zdroje: autorský článek s využitím
