Článek
Rozalia Zemljačka nepatří mezi osobnosti ruské revoluce, které by se daly jednoduše zařadit do kategorie „revolucionářka, která později ztratila iluze“. U ní byl vývoj opačný. Čím více bolševický režim opouštěl představu revoluce jako krátkého převratu a proměňoval se v systém založený na politickém násilí, tím významnější postavení získávala. Její kariéra přitom ukazuje něco podstatného: represivní aparát sovětského státu nebyl výhradně mužskou záležitostí. Ženy v něm sice tvořily menšinu, ale některé z nich zastávaly velmi tvrdé a vlivné funkce.
Lenin s ní měl přímý kontakt
Zemljačka se narodila roku 1876 v Kyjevě jako Rozalia Zalkindová do rodiny zámožného obchodníka. Do revolučního hnutí vstoupila už jako mladá žena. V roce 1896 se stala členkou ruského sociálnědemokratického hnutí a později se přidala k bolševické frakci. Pracovala pro Leninův ilegální list Iskra, pohybovala se mezi různými revolučními centry a několikrát skončila ve vězení. Její stranické pseudonymy zahrnovaly mimo jiné jména Samojlova, Osipov a především „Démon“.
Právě „Démon“ je přitom zajímavý detail, protože dobře zapadá do způsobu, jakým bolševická organizace fungovala ještě před převzetím moci. Nešlo pouze o politické přesvědčení, ale o prostředí, v němž byla ochota riskovat, konspirace a disciplinovanost považována za zásadní kvality revolucionáře. Zemljačka v tomto ohledu patřila k osvědčeným stranickým profesionálům. Lenin s ní ostatně udržoval přímý kontakt už před revolucí, kdy se stala jeho pravou rukou. Dochoval se například jeho dopis Zemljačce z prosince 1904.
Rozalia Zemljačka byla velice pohledná
Represe proti mnoha tisícům lidí
Po revoluci roku 1917 se její role změnila. Už nebyla pouze organizátorkou ilegálního hnutí, ale součástí mocenského aparátu, který měl možnost své politické představy prosazovat násilím. Během občanské války působila jako politická komisařka a vedla politické struktury 8. a 13. armády Rudé armády. Za svou práci dokonce získala Řád rudého praporu a patřila mezi nejvýše postavené ženy sovětského režimu.
Zásadní kapitola jejího života však začala až koncem roku 1920. Po porážce armády generála Petra Wrangela se Krym stal posledním velkým územím, které museli bělogvardějci opustit. Tisíce vojáků a civilistů ale z poloostrova neuprchly. Tehdy nastoupila do popředí Zemljačka společně s maďarským bolševikem Bélou Kunem.
V listopadu 1920 byla jmenována tajemnicí krymského oblastního stranického výboru. Podle dochovaných historických pramenů tak získala velmi významné politické postavení v době, kdy se na Krymu rozbíhal rozsáhlý represivní proces. Výzkum dějin Tavrické univerzity například uvádí, že po obsazení Simferopolu Rudou armádou vznikl krymský stranický výbor vedený Bélou Kunem, jehož tajemnicí byla právě Zemljačka, a pod jejich vedením začaly represe proti tisícům lidí, kteří nestihli z poloostrova odejít.
Odhady se liší, na teroru to nic nemění
Tady se ale vyplatí oddělit historicky doloženou odpovědnost od pozdějších legend. O krvavém teroru na Krymu existuje velké množství svědectví, memoárů a emigrantské literatury, ale počet obětí zůstává předmětem sporů. Starší a politicky motivované odhady hovořily o desítkách tisíc až o 50 000 nebo dokonce více popravených. Modernější práce však upozorňují, že některé z nejvyšších čísel vycházejí ze svědectví z první ruky, emigrantského tisku a následně opakovaných odhadů. Uváděný moderní rozsah se pohybuje přibližně mezi 5 000 a 12 000 popravenými v rámci krymského teroru.
To však nejmenší nic nemění na samotné podstatě události. Po pádu Wrangelova režimu se represivní politika nezastavila. Naopak. Lidé, kteří se rozhodli zůstat nebo kteří byli přesvědčeni, že přijetí sovětské moci jim zaručí bezpečí, se ocitli v situaci, kdy předchozí politická příslušnost, vojenská služba nebo pouhé podezření mohly znamenat zatčení.
Obzvlášť kontroverzní je otázka slibované amnestie. Bělogvardějci a další obyvatelé Krymu byli vyzýváni, aby se přihlásili novým úřadům. Následná vlna zatýkání a poprav se stala jedním z nejtemnějších momentů závěru ruské občanské války. Z toho je vidět, jak se bolševický pojem „třídního nepřítele“ mohl proměnit v praktický mechanismus masové represe.
Tvrdé prosazování stranické linie
Zemljačku přitom nelze vykreslit jako osamělou vražedkyni, která by sama rozhodovala o osudu celého Krymu. Takový obraz je atraktivní pro dramatické vyprávění, ale historicky je příliš jednoduchý. Teror byl výsledkem rozhodování více institucí: stranických orgánů, revolučních výborů, Rudé armády a Čeky. Zemljačka byla významnou součástí tohoto systému, nikoli jeho jediným článkem. V krymské operaci hráli zásadní úlohu také Kun a představitelé bezpečnostních složek.
Její hrob v nekropoli Kremelské zdi
Tato skutečnost je důležitá i při hodnocení jejího postavení. Zemljačka nebyla „ženskou verzí“ Dzeržinského v tom smyslu, že by stála v čele celého represivního aparátu. Její význam spočíval především v politické práci a v tvrdém prosazování stranické linie. Zároveň ale patřila k lidem, kteří byli ochotni tuto linii uskutečňovat i v její nejbrutálnější podobě. Přezdívka „Krvavá Róza“ tak na ni sedí dokonale. Stejně jako její stranické krycí jméno „Démon“.
Kariéru dělala i po Krymu
Zajímavé je i to, že Zemljačka po Krymu nezmizela v propadlišti dějin. Naopak pokračovala v kariéře. Ve dvacátých letech zastávala různé stranické a státní funkce, podílela se na práci kontrolních orgánů a později se dostala až do samotného vrcholu sovětského systému. V letech 1939 až 1943 byla místopředsedkyní Rady lidových komisařů SSSR. Ruský státní archiv sociálně-politických dějin dodnes eviduje rozsáhlý fond jejích dokumentů z let 1899–1947.
Její dlouhé přežití v sovětské mocenské elitě je samo o sobě pozoruhodné. Zemljačka patřila ke staré generaci bolševiků, která prošla ilegalitou, revolucí i občanskou válkou a následně se adaptovala na Stalinův režim. Zatímco řada jejích někdejších soudruhů byla během čistek zatčena a popravena, ona se udržela až do smrti v roce 1947. Zemřela v Moskvě a byla pohřbena u kremelské zdi.
Její příběh tak není pouze historií jedné ženy, která se účastnila revolučního násilí. Je také příběhem proměny revolučního hnutí v permanentní mocenský systém. Zemljačka nezačínala jako představitelka státu, který by disponoval věznicemi, popravčími četami a tajnou policií. Začínala jako přesvědčená revolucionářka. Když se však její strana dostala k moci, její organizační schopnosti, oddanost a ochota prosazovat stranickou disciplínu násilnými prostředky z ní udělaly přesně takový typ funkcionářky, jaký nový režim potřeboval.
Zdroje: autorský článek s využitím
