Článek
Když v listopadu 1920 Rudá armáda prolomila obranu Krymu a armáda generála Petra Wrangela začala evakuovat poloostrov, válka se v podstatě chýlila ke konci. Pro tisíce lidí, kteří na Krymu zůstali, však právě tehdy začala nejhorší část celé tragédie. Nová bolševická moc se rozhodla zlikvidovat skutečné i domnělé nepřátele a vytvořila systém registrací, zatýkání, táborů a poprav.
Jednou z nejvýraznějších postav této etapy byl maďarský komunista Béla Kun. Do sovětského Ruska se dostal po pádu Maďarské republiky rad v roce 1919 a v roce 1920 se stal členem Revoluční vojenské rady Jižního frontu. V listopadu téhož roku stanul v čele Krymského revolučního výboru a jeho jméno se spojilo přímo s represivní politikou na poloostrově. Jenže příběh krymského teroru je složitější než představa jednoho diktátora, který sám rozhodoval o životě a smrti každého obyvatele.
Amnestie se změnila v past
Po porážce Wrangelovy armády zůstaly na Krymu desetitisíce vojáků, bývalých úředníků, rodinných příslušníků a dalších obyvatel spojených s předchozím režimem. Část bělogvardějců uprchla spolu s Wranglem po moři. Mnozí další však uvěřili příslibu amnestie a zůstali.
Právě registrace se následně stala jedním z nástrojů represivního systému. Nová moc požadovala, aby se bývalí důstojníci a další skupiny obyvatel přihlásili úřadům. Následovaly zatýkání, výslechy a přesuny do věznic a táborů. V některých případech lidé, kteří se dostavili k registraci, jednoduše zmizeli a byli později popraveni.
Kunův poslední tajný úkol skončil v roce 1928, když byl ve Vídni zatčen místní policií za cestování na falešný pas
Krymský revoluční výbor přitom nebyl totožný s bezpečnostním aparátem. Na poloostrově působily různé orgány Čeky a především zvláštní oddíly Rudé armády. Ovšem celý teror samozřejmě nejde automaticky připsat jedinému člověku nebo jedinému úřadu. To ovšem neznamená, že teror byl malý nebo zanedbatelný. Tak to rozhodně nebylo.
Popravy místo soudu
Represivní mechanismus byl založen na představě, že člověk nemusí spáchat žádný konkrétní zločin. Stačilo, že patřil k určité společenské nebo profesní skupině, sloužil v bělogvardějské armádě, zastával úřad za předchozí vlády nebo byl považován za politicky nespolehlivého.
V Simferopolu, Sevastopolu, Kerči, Feodosii a dalších městech vznikla místa hromadných poprav. Někteří vězni byli zastřeleni, jiní skončili v táborech. Dochovaly se také zprávy o zabíjení v pobřežních městech a o lidech, kteří byli svázáni a vhazováni do moře. Odtud pochází obraz „utopeného Krymu“.
Historické prameny popisují krvavý teror, který po porážce Wrangelových sil zachvátil Krym. Béla Kun patřil k jeho hlavním organizátorům a jeho jméno je spojováno s masovými popravami a likvidací tisíců odpůrců bolševického režimu. Podle dobových svědectví a pozdějších historických zpráv se na těchto represích osobně podílel a sám byl odpovědný za smrt tisíců lidí, z nichž velká část byla utopena. Topení vězňů patřilo k nejkrutějším metodám, které byly při krymském teroru používány, a odtud pochází obraz Bély Kuna jako krvavého komisaře, který nechal své odpůrce mizet ve vodách Černého moře.
Kolik lidí skutečně zemřelo?
Pokud jde o přesná čísla, ta jsou nejspornější částí této historie. Starší svědectví a emigrantská literatura přinášely odhady v řádu desítek tisíc až více než sta tisíc obětí. Sergej Melgunov například uváděl odhady kolem 100 000 a více, zároveň však sám upozorňoval, že přesné číslo není možné určit.
Jiné práce pracují s výrazně nižšími údaji. Studie historika Jaroslava Tynčenka publikovaná v roce 2026 uvádí na základě dostupných archivních materiálů až přibližně 12 000 popravených, především důstojníků, a zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi popravenými, zatčenými a lidmi, kteří prošli filtrací a byli následně propuštěni.
Rozdíl mezi jednotlivými odhady je tedy obrovský. Nejde však pouze o spor několika čísel. Starší svědectví často zahrnovala všechny druhy násilí, úmrtí v táborech, zmizení i popravy a někdy vztahovala údaje k celému Krymu za delší období. Moderní badatelé se naopak snaží jednotlivé skupiny obětí oddělovat a porovnávat je s dochovanými archivními záznamy. Nic to ale nemění na tom, že Kun byl jednou z klíčových postav krymské bolševické moci a jeho jméno je s terorem neoddělitelně spojeno. A to tom, že šlo minimálně o vyšší tisíce mrtvých, dnes není sporu.
Památník Bély Kuna v maďarském Memento parku
Krym jako laboratoř revolučního násilí
Kun ale samozřejmě nebyl sám, teror v masovém měřítku by jediný člověk těžko zvládnul. Objevuje se tak například Rosalia Zemljačková, tajemník krymského stranického výboru, představitelé Čeky a různé vojenské bezpečnostní struktury. Nad nimi pak existovalo vedení v Moskvě. Kun zkrátka nebyl izolovaný šílenec, který dostal na několik měsíců neomezenou moc a začal bez kontroly zabíjet. Byl součástí bolševického systému, v němž se politická represe stala legitimním nástrojem vlády. Na Krymu se tento systém střetl s obrovským množstvím lidí, kteří byli spojováni s poraženou bělogvardějskou mocí.
Výsledkem byla jedna z nejtemnějších kapitol ruské občanské války. Na krymské tragédii je nejděsivější právě okamžik, kdy skončila otevřená válka a začala systematická likvidace „nepřátel“. Voják už nemusel stát proti Rudé armádě se zbraní v ruce, minulost mohla stačit jako důkaz viny. Tento princip se v různých podobách objevoval během celého Rudého teroru. Krym se však stal mimořádným případem, protože se zde po zhroucení poslední významné bělogvardějské základny soustředily desetitisíce lidí spojených s předchozím režimem. Nová moc tak získala nejen vojenské vítězství, ale také možnost provést rozsáhlou politickou čistku.
Kariéra Kuna pokračovala dál
Béla Kun se z této epizody stal symbolem. Jeho kariéra však pokračovala, po odchodu z Krymu působil v Kominterně a podílel se na dalších pokusech o export revoluce. V roce 1937 byl zatčen během Stalinových čistek a následujícího roku popraven. Později byl posmrtně rehabilitován.
Ironií dějin je, že muž, který se podílel na systému politického násilí, nakonec sám padl za oběť stejnému mechanismu. Stalinistická čistka nepotřebovala rozlišovat mezi někdejším revolucionářem a jeho nepřítelem. Jakmile se Kun stal pro režim podezřelým, jeho vlastní minulost mu nepomohla.
Krym z roku 1920 tak není jen příběhem jednoho „krvavého komisaře“. Je především příběhem systému, který po vojenském vítězství nepřijal kapitulaci protivníka jako konec války. Z poražených udělal rukojmí jejich minulosti a z politické represe nástroj, kterým měla být nová moc definitivně upevněna.
Časová osa událostí
1916 – Béla Kun padá během první světové války do ruského zajetí. V Rusku se postupně přiklání k bolševismu.
1917 – Po únorové revoluci se zapojuje do bolševického hnutí a organizuje mezi maďarskými válečnými zajatci komunistickou skupinu.
21. března 1919 – V Maďarsku vzniká Maďarská republika rad. Kun se stává jednou z jejích nejvýznamnějších postav.
1. srpna 1919 – Maďarská republika rad padá. Kun uprchne a později se dostává do sovětského Ruska.
Léto 1920 – Kun je propuštěn z internace v Rakousku a odjíždí do sovětského Ruska.
Říjen 1920 – Stává se členem Revoluční vojenské rady Jižního frontu, který připravuje rozhodující operaci proti Wrangelovým silám na Krymu.
16. listopadu 1920 – Po obsazení Krymu vzniká Krymský revoluční výbor. Jeho předsedou se stává Béla Kun.
Listopad 1920 – Začínají rozsáhlé registrace bývalých bělogvardějců, důstojníků a dalších skupin obyvatel. Následují zatýkání a popravy.
Prosinec 1920 – Represivní systém pokračuje v Simferopolu, Sevastopolu, Kerči, Feodosii a dalších městech. Dochází k hromadným popravám a internacím.
Zima 1920–1921 – Krymský teror dosahuje největší intenzity. Vedle střelby se v pramenech objevují také zprávy o dalších způsobech zabíjení včetně topení vězňů.
Začátek roku 1921 – Kun a další představitelé krymské moci postupně odcházejí z poloostrova, zatímco represivní aparát pokračuje v činnosti.
Jaro 1921 – Masový teror postupně slábne. Přesný počet jeho obětí však zůstává sporný.
1921–1936 – Kun působí v Kominterně a účastní se dalších revolučních aktivit.
28. června 1937 – Je zatčen během Stalinových čistek.
29. srpna 1938 – Podle dnes převládajícího údaje je Béla Kun v Moskvě popraven.
1956 – Je posmrtně rehabilitován.
Zdroje:
