Článek
Když papež Inocenc III. na počátku 13. století vyhlásil křížovou výpravu proti katarům na jihu Francie, prezentoval ji jako obranu pravé víry. Pod povrchem náboženských hesel se však skrýval mnohem složitější konflikt. Šlo nejen o potlačení hnutí, které katolická církev označovala za nebezpečnou herezi, ale také o moc, peníze a ovládnutí jednoho z nejbohatších regionů tehdejší Evropy.
Languedoc na jihu Francie se od severu výrazně lišil. Zatímco severofrancouzská šlechta byla pevně svázána s francouzskou korunou i církevní hierarchií, jih si dlouhodobě zachovával značnou míru samostatnosti. Místní města bohatla díky obchodu se Středomořím, rozvíjela kulturu i vzdělanost a místní šlechtici často jednali nezávisle na pařížském dvoře.
Kataři vytvářeli vlastní náboženskou organizaci
V tomto prostředí našlo úrodnou půdu náboženské hnutí známé jako kataři nebo také albigenští. Sami sebe tak ale nenazývali, označení „kataři“ jim dali až jejich odpůrci a odvozovali je z řeckého slova katharos – čistý. Jejich učení bylo silně dualistické. Věřili, že duchovní svět stvořil dobrý Bůh, zatímco hmotný svět je dílem zlé síly. Proto odmítali okázalost církve, bohatství i řadu církevních svátostí.
Křižáci před Béziers v roce 1209
Katolická církev vnímala katary jako mimořádně nebezpečné. Nešlo pouze o rozdílné náboženské názory. Kataři vytvářeli vlastní náboženskou organizaci, získávali stále více stoupenců a podkopávali autoritu biskupů i papeže. Někteří významní šlechtici jim navíc poskytovali ochranu nebo je alespoň odmítali pronásledovat.
Papež Inocenc III. se nejprve snažil situaci řešit mírovými prostředky. Do oblasti vysílal kazatele, mezi nimi i budoucího svatého Dominika, kteří měli přesvědčit katary, aby se vrátili ke katolické víře. Výsledky byly ale mizivé. Mnoho obyvatel dávalo přednost kazatelům, kteří žili skromně, před bohatými představiteli církve.
Obrovská křížová výprava
Napětí vyvrcholilo roku 1208, kdy byl zavražděn papežský legát Pierre de Castelnau. Přestože přímá vina nebyla nikdy jednoznačně prokázána, odpovědnost padla na okruh hraběte Raimonda VI. z Toulouse, jenž byl obviňován z příliš shovívavého postoje ke katarům. Papež reagoval mimořádně tvrdě. Vyhlásil křížovou výpravu proti jižní Francii a slíbil účastníkům stejné duchovní výsady, jaké získávali bojovníci vyrážející do Svaté země.
Výzva měla obrovský ohlas především mezi severofrancouzskou šlechtou. Mnozí rytíři byli vedeni skutečným náboženským zápalem. Jiní ale viděli příležitost získat bohatou kořist nebo nová panství. Vítězové totiž mohli zabavené majetky poražených převzít do svého vlastnictví.
Na jaře roku 1209 se začala shromažďovat mohutná armáda. Přesné počty nejsou známy, ale historici odhadují, že mohla čítat desetitisíce lidí včetně rytířů, pěších vojáků, duchovních i dobrovolníků. V jejím čele stáli významní francouzští šlechtici a papežský legát Arnaud Amaury, opat cisterciáckého kláštera Cîteaux.
Prvním velkým cílem se stalo město Béziers
Volba nebyla náhodná. Béziers patřilo mezi nejvýznamnější města regionu a zároveň zde žila početná komunita katarů. Přesto většina obyvatel byli katolíci. Město navíc ovládal vikomt Raymond-Roger Trencavel, jeden z nejmocnějších šlechticů jižní Francie, jehož rod byl dlouhodobě podezírán z tolerance vůči katarskému hnutí.
Pamětní deska připomínající obléhání Béziers před kostelem Madeleine
Když se v červenci 1209 před hradbami objevila křižácká armáda, nikdo ještě netušil, že během jediného dne vznikne jedna z nejděsivějších legend evropských dějin. Béziers se mělo stát odstrašujícím příkladem pro celý Languedoc a zároveň místem, které bude historiky zaměstnávat ještě po více než osmi stech letech.
Město odmítlo vydat své obyvatele
Když se křižácká armáda v druhé polovině července 1209 přiblížila k Béziers, její pověst ji předcházela. Na jih Francie dorazily tisíce rytířů, pěších vojáků i dobrovolníků, kteří přijali papežovu výzvu k boji proti herezi. Vojenská síla byla natolik impozantní, že řada měst začala zvažovat kapitulaci ještě před příchodem obléhacích strojů.
Papežský legát Arnaud Amaury prostřednictvím vyjednavačů požadoval vydání osob označených za katary. Podle některých dobových zpráv byl měšťanům předložen seznam lidí, kteří měli být předáni křižákům. Jejich počet není jistý – různé prameny uvádějí několik desítek až více než dvě stovky jmen. Pokud by obyvatelé požadavku vyhověli, město mohlo být pravděpodobně ušetřeno. Jenže Béziers odmítlo.
Důvody nebyly čistě náboženské. Ve městě spolu po dlouhá léta žili katolíci i kataři, obchodovali spolu, uzavírali sňatky a tvořili jednu komunitu. Vydat sousedy, příbuzné nebo obchodní partnery znamenalo porušit nejen městskou solidaritu, ale také tehdejší představy o cti. Městská rada proto rozhodla, že nikoho nevydá.
Z dnešního pohledu se může zdát takové rozhodnutí nerozumné. Obyvatelé však pravděpodobně věřili, že jejich hradby vydrží dost dlouho, aby dorazila pomoc od vikomta Raymonda-Rogera Trencavela. Pevnost Béziers navíc nebyla bezvýznamná. Město stálo na vyvýšeném místě nad řekou Orb a jeho opevnění bylo považováno za kvalitní. Jenže obránci udělali několik zásadních chyb.
Osudný okamžik, který znamenal masakr
Ráno 22. července se před městem stále neodehrával velký útok. Křižáci se teprve připravovali na dlouhé obléhání. Bylo třeba rozmístit tábor, vybudovat obléhací zařízení a zajistit zásobování. Nikdo nečekal, že město padne během několika hodin. Podle většiny kronik vše začalo téměř náhodou.
Skupina mladých obránců nebo ozbrojených měšťanů – prameny se liší – vyrazila z města přes jednu z bran, aby napadla menší oddíl sloužících a pomocného personálu, který se pohyboval před hlavním táborem. Šlo pravděpodobně o spontánní akci, nikoli o promyšlený vojenský plán. Výpad se však rychle změnil v katastrofu. Útočníci byli zatlačeni zpět a při ústupu nestačili včas uzavřít městskou bránu. Křižáci, kteří si všimli vzniklé příležitosti, začali ustupující obránce pronásledovat. Ještě než velitelé obou stran stačili zareagovat, první ozbrojenci pronikli dovnitř města.
To, co následovalo, připomínalo dominový efekt. Další vojáci proudili otevřenou branou za nimi. Obrana se rozpadla během několika minut. Městské milice nebyly připraveny na boj v ulicích a nedokázaly vytvořit novou obrannou linii. Obyvatelé, kteří ještě před chvílí stáli na hradbách, se nyní snažili zachránit své rodiny. Tato spontánnost je jedním z důvodů mimořádné brutality následujících hodin. Křižáci neměli připravený plán na obsazení města ani na zajímání vězňů. Ve chvíli, kdy se obrana zhroutila, převládl chaos.
Ilustrace středověkého rukopisu zobrazující papeže Inocence III. a křižáky albigenské křížové výpravy v jižní Francii
Zabíjení se vymklo kontrole
Dobové prameny popisují scény naprostého rozvratu. Lidé utíkali úzkými ulicemi, hledali úkryt v domech nebo se snažili dostat do kostelů. Mnozí věřili, že posvátné místo jim poskytne ochranu, jak tomu někdy bývalo při jiných středověkých konfliktech. Tentokrát se však nic podobného nestalo.
Vojáci pronikali do ulic bez většího odporu. Zabíjeli ozbrojené obránce i civilisty. Oheň se rychle šířil mezi dřevěnými stavbami a část města zachvátily plameny. Některé kroniky líčí, že lidé byli pobíjeni přímo v kostelech svaté Máří Magdalény a svatého Nazaria, kam se uchýlili v naději na záchranu. Jak dlouho masakr trval, není jisté, pravděpodobně několik hodin. Do večera však bylo město zcela v rukou křižáků.
Kolik lidí skutečně zemřelo?
Počet mrtvých se liší prakticky zdroj od zdroje. Arnaud Amaury napsal papeži Inocenci III., že bylo zabito téměř dvacet tisíc lidí. Toto číslo se po staletí opakovalo v kronikách i historických knihách a přispělo k pověsti Béziers jako města, jehož obyvatelé byli téměř vyhlazeni. Je ale třeba být mnohem opatrnější. Demografické odhady naznačují, že samotné Béziers mělo na počátku 13. století zřejmě mezi 10 a 15 tisíci obyvateli, přičemž během obléhání mohli ve městě hledat útočiště také lidé z okolních vesnic. I tak je údaj o dvaceti tisících mrtvých velmi nepravděpodobný.
Střízlivější odhad o obětech bude zhruba dva až čtyři tisíce, maximálně však sedm tisíc. Přesné číslo už pravděpodobně nebude nikdy možné určit. Většina odborníků se ale shoduje, že Amaury měl silný důvod počet obětí nadsadit. Jeho dopis byl určen papeži a měl demonstrovat jednoznačné vítězství i zdrcující porážku těch, které církev označovala za heretiky.
Ať už byl skutečný počet mrtvých jakýkoli, rozsah zabíjení byl mimořádný i na poměry středověkých válek. Nešlo jen o dobytí města. Šlo o demonstraci síly, která měla zastrašit celý Languedoc. Během těchto událostí se zrodila věta, která přežila staletí a dodnes patří k nejznámějším citátům středověkých dějin. Jenže otázka zní: zazněla skutečně, nebo jde o pozdější literární konstrukci?
„Pobijte je všechny.“ Zazněl tento výrok?
Jen málokterá věta je se středověkem spojována tak silně jako údajný rozkaz: „Caedite eos. Novit enim Dominus qui sunt eius.“ V českém překladu se nejčastěji objevuje jako „Pobijte je všechny. Pán pozná své.“ nebo „Pobijte je všechny. Bůh pozná své.“
Podle rozšířené verze příběhu se jeden z velitelů křižácké armády obrátil na papežského legáta Arnauda Amauryho s otázkou, jak mají vojáci ve městě rozeznat katolíky od katarů. Amaury měl bez váhání odpovědět právě touto větou, čímž dal najevo, že na životech nevinných nezáleží a konečný soud přenechá Bohu. Příběh je silný, snadno zapamatovatelný a dokonale vystihuje brutalitu, která následovala. Má ale jednu zásadní slabinu – historické důkazy pro něj jsou překvapivě slabé.
Jediný pramen vznikl až o deset let později
Nejstarším známým zdrojem, který tuto větu uvádí, není žádný očitý svědek obléhání. Autorem je cisterciácký mnich Caesarius z Heisterbachu, jenž ji zaznamenal ve svém díle Dialogus Miraculorum, sepsaném přibližně mezi lety 1219 až 1223. Tedy zhruba deset let po pádu Béziers.
Caesarius přitom v roce 1209 ve Francii vůbec nebyl. Informace čerpal z vyprávění jiných lidí, především církevních kruhů. Jeho dílo navíc nebylo klasickou kronikou v moderním slova smyslu. Šlo o soubor příběhů a příkladů určených především k náboženskému poučení čtenářů. To je důležitý detail.
Středověcí autoři často vkládali významným osobnostem do úst výroky, které měly vystihnout jejich charakter nebo morální poselství události. Nešlo nutně o doslovný záznam rozhovoru, ale o literární prostředek. Podobně postupovali už antičtí historikové jako Thúkydidés nebo Livius. Proto je třeba upozornit, že slavná věta může být spíše symbolickým shrnutím toho, co se v Béziers odehrálo, než autentickou citací.
Arnaud Amaury mlčí
Ještě zajímavější je srovnání s pramenem, který vznikl bezprostředně po dobytí města. Arnaud Amaury totiž krátce po vítězství napsal papeži Inocenci III. obsáhlý dopis. Popisuje v něm průběh útoku, vyzdvihuje úspěch křižáků a chlubí se obrovským počtem zabitých. O údajném výroku však nepadne ani slovo.
To samo o sobě samozřejmě nedokazuje, že jej nepronesl. Pokud by ale skutečně vydal rozkaz, který se měl stát symbolem celé výpravy, lze očekávat, že by jej alespoň naznačil nebo obhajoval. Nestalo se tak. Takže Caesarius mohl později vytvořit dramatickou scénu, která měla čtenářům vysvětlit, proč při masakru zahynuli nejen kataři, ale také katolíci.
Paradox celé debaty spočívá v tom, že i kdyby Arnaud Amaury tato slova nikdy nepronesl, jejich obsah velmi přesně vystihuje skutečný průběh událostí. Prameny se totiž shodují v jedné podstatné věci – křižáci mezi obyvateli nerozlišovali. Neexistují důkazy, že by se snažili oddělit katolíky od katarů nebo že by někomu poskytli ochranu na základě vyznání. Naopak, zabíjení zasáhlo celé město bez rozdílu. Zahynuli muži, ženy i děti, stejně jako duchovní věrní katolické církvi. Tato skutečnost způsobila, že se údajný výrok stal tak přesvědčivým symbolem. Ať už zazněl, nebo ne, přesně vystihoval výsledek útoku.
Město mělo být varováním
Zpráva o pádu Béziers se šířila jižní Francií rychlostí, která byla na počátku 13. století neobvyklá. Obchodníci, poutníci, duchovní i uprchlíci přinášeli stejnou zprávu o tom, že jedno z největších měst regionu bylo během jediného dne dobyto a jeho obyvatelé z velké části pobiti. Bez ohledu na to, kolik lidí ve skutečnosti zemřelo, psychologický účinek byl obrovský.
Na něm ostatně křižácké velení stavělo. Středověké války nebyly jen střetem vojenské síly. Stejně důležité bylo zastrašit protivníka natolik, aby se vzdal ještě před začátkem obléhání. V tomto směru představovalo Béziers dokonalou ukázku takzvané exemplární represe – trestu, který měl odradit všechny ostatní. Neuplynulo ani několik dní a křižácká armáda zamířila k dalšímu významnému městu – Carcassonne.
Carcassonne se poučilo
Na rozdíl od Béziers měla Carcassonne mnohem silnější opevnění. Šlo o jednu z nejlépe chráněných pevností západní Evropy a její mohutné hradby budí respekt dodnes. Obránci proto věřili, že vydrží dlouhé týdny nebo dokonce měsíce. Jenže zkušenost z Béziers změnila způsob uvažování všech zúčastněných.
Město sice vzdorovalo, ale uvnitř rychle začaly docházet zásoby vody. Křižáci navíc pečlivě uzavřeli všechny přístupové cesty a znemožnili přísun pomoci. Vikomt Raymond-Roger Trencavel, který Carcassonne bránil, se pokusil jednat. Místo dohody byl však zajat a krátce nato v zajetí zemřel – dodnes není jisté, zda podlehl nemoci, nebo šlo o důsledek špatného zacházení.
Obyvatelé Carcassonne nakonec město opustili. Podle kronik směli odejít pouze s tím, co unesli na sobě. Veškerý majetek připadl vítězům. Byl to první důkaz, že masakr v Béziers splnil svůj účel. Strach se stal stejně účinnou zbraní jako meče a obléhací stroje.
Křižáci v Béziers zaseli strach, později se to ukázalo jako důležitý fakt
Simon de Montfort a proměna křížové výpravy
Po pádu Carcassonne se do čela vojenského tažení postupně dostal muž, jehož jméno se s albigenskou křížovou výpravou pojí nejvíce – Simon de Montfort. Původně šlo o zkušeného severofrancouzského šlechtice, který se účastnil i čtvrté křížové výpravy. V jižní Francii však našel životní příležitost. Postupně získával rozsáhlá panství zabavená místním vládcům a stal se faktickým vládcem velké části Languedoku. Zde se začal původní cíl výpravy výrazně měnit.
Na začátku šlo oficiálně o potlačení hereze. Postupem času se však stále více ukazovalo, že vítězové získávají nejen duchovní zásluhy, ale také hrady, města, půdu a obrovské bohatství. Pro mnohé severofrancouzské šlechtice představovala výprava jedinečnou možnost rozšířit vlastní moc. Albigenskou křížovou výpravu tak nelze chápat pouze jako náboženskou válku. Stejně významnou roli hrály politické a ekonomické zájmy. Francouzská koruna díky ní postupně rozšiřovala svůj vliv do oblastí, které byly dříve jen volně spojeny s pařížským dvorem.
Konec samostatného jihu
Před začátkem výpravy byl Languedoc jedním z kulturně nejvyspělejších regionů Evropy. Kvetl zde obchod, vznikala trubadúrská poezie a místní šlechtici udržovali čilé kontakty se Středomořím. Francouzština zde navíc nebyla hlavním jazykem – převládala okcitánština. Po dvaceti letech války však kraj vypadal úplně jinak.
Mnoho měst bylo zpustošeno, řada šlechtických rodů přišla o majetek a tradiční mocenská struktura se rozpadla. Francouzský král postupně získal přímou kontrolu nad územím, které bylo do té doby poměrně nezávislé.
Porážka katarů navíc otevřela cestu k systematickému pronásledování těch, kteří jejich víru nadále vyznávali. Ve 30. letech 13. století začala vznikat papežská inkvizice, jejímž úkolem bylo vyhledávat a soudit heretiky. Poslední významná katarská pevnost, hrad Montségur, padla roku 1244 a více než dvě stovky katarů tehdy raději zvolily smrt na hranici, než aby se své víry zřekly.
Proč se na Béziers nezapomnělo
Středověk znal mnoho krvavých obléhání. Města byla po dobytí často pleněna a civilní obyvatelstvo nebývalo ušetřeno. Přesto se právě Béziers stalo jedním z nejznámějších symbolů válečné brutality. Důvodů je několik. Především šlo o první velkou akci celé albigenské křížové výpravy. To, co se zde odehrálo, určilo tón celého konfliktu. Masakr zároveň zasáhl převážně katolické město, což zpochybnilo jednoduchou představu, že cílem byli pouze kataři.
Neméně důležitou roli sehrála ona slavná věta připisovaná Arnaudu Amaurymu. Bez ohledu na to, zda byla skutečně vyslovena, se stala mimořádně silným symbolem náboženského fanatismu. Historickou událost proměnila v příběh, který si lidé dokázali snadno zapamatovat. Ve skutečnosti je však historie Béziers mnohem složitější než jediný citát. Nešlo jen o střet dvou náboženství. Byla to válka, v níž se propojily víra, politika, osobní ambice i boj o územ. Tato kombinace učinila z albigenské křížové výpravy jeden z nejzásadnějších konfliktů evropského středověku.
A přestože od událostí uplynulo více než osm století, otázky, které vyvolávají, zůstávají překvapivě aktuální. Jak snadno může být náboženství využito jako záminka k válce? Kde končí spravedlivý boj a začíná kolektivní vina? A nakolik mohou jediná slova – skutečná či domnělá – ovlivnit způsob, jakým si dějiny pamatujeme? Tak jako v případě Béziers, kde se z několika latinských slov stal symbol, který přežil samotné město, jeho obránce i většinu těch, kdo tehdy stáli na vítězné straně.
Časová osa albigenské křížové výpravy a obléhání Béziers
- 1170–1200 – Katarské hnutí získává na síle v oblasti Languedoku. Místní šlechta je často toleruje nebo přímo chrání, což znepokojuje katolickou církev.
- Leden 1208 – Je zavražděn papežský legát Pierre de Castelnau. Papež Inocenc III. připisuje odpovědnost okruhu hraběte Raimonda VI. z Toulouse a rozhoduje o tvrdém zásahu.
- Březen 1208 – Papež Inocenc III. vyhlašuje albigenskou křížovou výpravu proti katarům na jihu Francie.
- Jaro–léto 1209 – Na výzvu papeže se shromažďuje desetitisícová armáda severofrancouzských rytířů, šlechticů a dobrovolníků. Duchovním vůdcem výpravy je papežský legát Arnaud Amaury.
- 21. července 1209 – Křižáci dorážejí k Béziers. Požadují vydání obyvatel obviněných z katarské hereze. Městská rada žádost odmítá.
- 22. července 1209 – Během neplánovaného průlomu do otevřené městské brány křižáci pronikají do Béziers. Následuje masakr obyvatel bez rozlišování mezi katolíky a katary a velká část města lehne popelem.
- Srpen 1209 – Arnaud Amaury píše papeži Inocenci III., že při dobytí zahynulo téměř 20 000 lidí. Moderní historici tento údaj považují za značně nadsazený.
- 1.–15. srpna 1209 – Křižáci obléhají Carcassonne, které se po krátkém odporu vzdává. Vikomt Raymond-Roger Trencavel je zajat a krátce nato umírá ve vězení.
- 1209 – Do čela vojenského tažení se dostává Simon de Montfort, který postupně ovládne rozsáhlá území Languedoku.
- 1213 – V bitvě u Muretu porážejí křižáci vojska hraběte Raimonda VI. a aragonského krále Petra II., jenž v bitvě padne. Výprava tím získává rozhodující převahu.
- 1215 – Čtvrtý lateránský koncil potvrzuje Simonu de Montfortovi většinu dobytých držav na jihu Francie.
- 1218 – Simon de Montfort umírá při obléhání Toulouse po zásahu kamenem z vrhacího stroje.
- 1219–1223 – Mnich Caesarius z Heisterbachu zapisuje ve svém díle Dialogus Miraculorum slavný výrok „Caedite eos. Novit enim Dominus qui sunt eius.“ („Pobijte je všechny. Pán pozná své.“). Jde o první známou zmínku této věty.
- 1229 – Pařížská smlouva fakticky ukončuje hlavní fázi albigenské křížové výpravy. Francouzská koruna výrazně posiluje kontrolu nad Languedokem.
- 1231 – Papež Řehoř IX. zakládá papežskou inkvizici, jejímž úkolem je systematicky vyhledávat a soudit zbývající katary.
- 1244 – Po dlouhém obléhání padá horská pevnost Montségur, poslední významné centrum katarského odporu. Přes 200 katarů odmítá odvolat svou víru a umírá na hranici.
- 1255 – Dobytím hradu Quéribus, poslední významné katarské pevnosti, končí organizovaný odpor katarů v jižní Francii.
Zdroje:
