Článek
Když 27. června 1976 odstartoval let Air France 139 z Tel Avivu do Paříže s mezipřistáním v Aténách, nikdo netušil, že se během několika hodin změní v jednu z největších rukojmích krizí 20. století. Čtyři ozbrojení únosci – dva Palestinci z Lidové fronty za osvobození Palestiny (PFLP-EO) a dva členové německé levicově extremistické organizace Revolutionary Cells – převzali kontrolu nad letadlem a donutili posádku změnit kurz.
Únos nebyl náhodný
Po krátkém mezipřistání v Libyi zamířil Airbus A300 do Ugandy, kde vládl diktátor Idi Amin. Ten se netajil sympatiemi k palestinským organizacím a únoscům poskytl nejen ochranu, ale i podporu ugandské armády a tím se situace zásadně změnila. Izrael už nestál proti několika teroristům, ale proti ozbrojené akci odehrávající se na území cizího státu vzdáleného tisíce kilometrů.
Únosci požadovali propuštění 53 vězněných militantů z izraelských i evropských věznic. Současně stanovili ultimátum s tím, že pokud jejich požadavky nebudou splněny, začnou rukojmí popravovat. Na letišti v Entebbe následovalo něco, co mnoha přeživším připomnělo nejtemnější období evropských dějin. Únosci oddělili izraelské a většinu židovských cestujících od ostatních pasažérů. Neizraelské rukojmí byla postupně propuštěna, zatímco 106 lidí zůstalo v opuštěném letištním terminálu pod dohledem teroristů a ugandských vojáků.
Radostné mávnutí rukou a napjatý, zkoumavý pohled rukojmích Air France, kteří se vraceli domů a byli zachráněni z letiště v Entebbe
Izrael zvažoval i vyjednávání
Veřejnost si dnes Operaci Entebbe často spojuje s okamžitým rozhodnutím vyslat komanda. Ve skutečnosti izraelská vláda několik dní váhala. Premiér Jicchak Rabin i ministr obrany Šimon Peres zvažovali různé scénáře. Probíhala diplomatická jednání, analyzovaly se požadavky únosců a zpravodajské služby se snažily získat co nejvíce informací o rozmístění rukojmích i ugandských jednotek.
Čas ale hrál proti Izraeli. Jak se blížilo vypršení ultimáta, začalo být jasné, že vyjednávání nemusí únosce zastavit. Úspěch celé operace nestál jen na odvaze vojáků, ale především na kvalitních zpravodajských informacích.
Izraelské tajné služby vyslechly propuštěná rukojmí, která popsala rozmístění teroristů uvnitř terminálu. Pomohla také skutečnost, že starou letištní budovu v Entebbe v minulosti stavěla izraelská firma. Armáda tak měla k dispozici původní stavební plány a mohla si terminál věrně zrekonstruovat pro nácvik zásahu. Piloti mezitím nacvičovali dlouhý let v malé výšce, aby se vyhnuli radarům, a speciální jednotka Sayeret Matkal opakovala útok znovu a znovu, dokud jednotlivé pohyby netrvaly jen několik sekund.
Mercedes měl pomoci utajení
Večer 3. července odstartovaly z Izraele čtyři transportní letouny C-130 Hercules. Čekala je cesta dlouhá téměř 4000 kilometrů přes Rudé moře a východní Afriku. Letěli nízko nad terénem, často bez radiového spojení, aby minimalizovali riziko odhalení. Každá porucha motoru nebo navigační chyba mohla znamenat konec celé mise.
Komando s mercedesy, které použili k oklamání Ugandanů
Součástí formace byly také dva Boeingy 707. Jeden sloužil jako létající velitelské stanoviště, druhý byl připraven jako nemocnice pro případ většího počtu zraněných. Jedním z nejznámějších prvků operace byl černý Mercedes-Benz převážený v nákladovém prostoru Herculesu.
Izraelci věděli, že diktátor Idi Amin jezdí právě v černém Mercedesu doprovázeném terénními vozy Land Rover. Doufali, že noční příjezd podobné kolony umožní komandům dostat se co nejblíže k terminálu bez střelby. Plán fungoval jen částečně. Amin mezitím začal používat nový světlý Mercedes a někteří ugandští vojáci si podezřelých vozidel všimli. Izraelští vojáci proto museli stráže zlikvidovat dříve, než stačily vyhlásit poplach.
Devadesát minut, které vstoupily do dějin
Po přistání se události odehrávaly neuvěřitelně rychle. Komanda pronikla do terminálu a v hebrejštině i angličtině vyzvala rukojmí, aby si lehla na zem. Během několika sekund začala přestřelka s únosci. Všech sedm teroristů bylo zabito.
Současně další izraelské jednotky ničily ugandské stíhačky MiG-17 a MiG-21 stojící na letišti, aby zabránily jejich případnému pronásledování. Další skupiny zajišťovaly přistávací plochu a odrážely útoky ugandských vojáků. Celá operace od přistání do odletu trvala přibližně 90 minut. Samotný útok na terminál však zabral jen několik minut.
Vítězství mělo svou cenu
Izrael zachránil 102 rukojmích. Tři zahynuli během přestřelky, další rukojmí Dora Blochová zůstala kvůli zdravotním problémům v nemocnici v Kampale. Krátce po izraelském odletu byla na příkaz ugandských představitelů zavražděna.
Na izraelské straně padl jediný voják, a to velitel útočné skupiny Jonatan „Joni“ Netanjahu. Právě po něm byla operace později přejmenována na Operaci Jonatan. Jeho mladším bratrem byl budoucí dlouholetý izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Proč byla Operace Entebbe tak výjimečná?
Vojensky nešlo o největší speciální operaci historie. Výjimečnou ji činí kombinace několika faktorů. Izrael zaútočil hluboko na území cizího státu bez jeho souhlasu. Musel překonat tisíce kilometrů, přesně koordinovat let několika letadel, získat detailní zpravodajské informace, počítat s odporem teroristů i pravidelné armády a zároveň bezpečně odvézt více než stovku civilistů.
Premiér Jicchak Rabin a ministr obrany Šimon Peres vítají rukojmí
Každá chyba mohla skončit katastrofou. Pokud by se letadla opozdila, pokud by Ugandané uzavřeli ranvej nebo pokud by únosci začali rukojmí popravovat hned po zahájení útoku, celá operace by pravděpodobně skončila tragédií. Entebbe se stalo vzorem pro moderní protiteroristické operace.
Řada armád i policejních jednotek po celém světě začala analyzovat izraelský postup při plánování podobných zásahů. Operace ukázala, že v určitých situacích může být rychlá a přesně připravená vojenská akce účinnější než dlouhé vyjednávání. Zároveň ale otevřela debatu o tom, kdy je oprávněné porušit svrchovanost jiného státu kvůli záchraně vlastních občanů. Proto je Operace Entebbe dodnes nejen symbolem odvahy izraelských komand, ale i jednou z nejdiskutovanějších protiteroristických akcí moderní historie.
Časová osa události
- 27. června 1976 – únosci přebírají kontrolu nad letem Air France 139.
- 28. června – letadlo přistává v Entebbe v Ugandě.
- 29.–30. června – většina neizraelských rukojmích je propuštěna, 106 lidí zůstává v zajetí.
- 1.–3. července – Izrael připravuje záchrannou operaci a nacvičuje útok.
- Noc z 3. na 4. července 1976 – izraelská komanda přilétají do Entebbe a zahajují útok.
- Během přibližně 90 minut – osvobozeno je 102 rukojmích, všichni únosci jsou zabiti.
- Po operaci – Uganda přerušuje vztahy s Izraelem a operace se stává jedním z nejznámějších zásahů speciálních jednotek na světě.
Zdroje:
