Článek
Ráno 10. prosince 1996 začalo pro Jill Bolte Taylor bolestí za levým okem. Nebyla to obyčejná bolest hlavy. Přicházela v prudkých vlnách a působila jí nezvyklé potíže. Taylor ale tehdy nebyla laikem, který by nevěděl, co se v jeho hlavě může odehrávat. Byla vystudovanou neuroanatomkou, která se zabývala lidským mozkem a pracovala ve výzkumu na Harvard Medical School.
Proto je její příběh tak mimořádný. Nešlo jen o člověka, který přežil mrtvici a později popsal své vzpomínky. „Během čtyř hodin jsem sledovala, jak se schopnost mého mozku zpracovávat veškeré informace úplně rozpadá,“ tvrdila. Její vlastní mozek se pro ni na několik hodin stal předmětem pozorování.
Potupně sledovala, co se děje
Podle jejího odborného autobiografického textu došlo k prasknutí arteriovenózní malformace, tedy abnormálního spojení cév, v levé mozkové hemisféře. Krvácení postupně vytvořilo velký krevní výron a vyřadilo části mozku, které se podílejí mimo jiné na jazykových funkcích. Taylor bylo 37 let. To, co následovalo, popsala o mnoho let později jako postupný rozpad běžného způsobu vnímání reality.
Nejprve si všimla, že její tělo nefunguje jako obvykle. Při cvičení se jí zdálo, že její ruce vypadají cize. Pohyby byly nepřesné a podivně zpomalené. Později při sprchování ztratila rovnováhu a začala mít problém rozeznat hranici mezi vlastním tělem a okolím. Ve chvíli, kdy se její levá hemisféra stále více dostávala mimo provoz, podle vlastního popisu mizel také vnitřní hlas, který běžně komentuje naše myšlenky, vzpomínky a rozhodování.
Přednášky Jill Bolte Taylor se staly obrovskou senzací
Nedokázala už přečíst číslo z vizitek
Tady začíná část jejího příběhu, která z ní později udělala světově známou popularizátorku neurovědy. Taylor si totiž uvědomovala, že se něco děje. Jenže její schopnost problém popsat a řešit se současně rozpadala. Když se pokoušela najít telefonní číslo kolegy, nedokázala běžným způsobem přečíst údaje na vizitkách. Písmena a čísla pro ni přestávala tvořit smysluplné celky. Nakonec si musela pomáhat tvarem jednotlivých znaků a postupovat doslova krok za krokem.
Její levá ruka přitom postupně ztratila schopnost normálního pohybu a pravá strana těla ochrnula. Teprve v tomto okamžiku si naplno uvědomila, že nejde o běžný neurologický problém, ale o mrtvici. Navzdory rozpadu schopností se jí nakonec podařilo přivolat pomoc. V tom spočívá jeden z nejzajímavějších paradoxů celého příběhu. Část mozku, která jí pomáhala pochopit, že je v nebezpečí, současně postupně přestávala fungovat.
Zmizely starosti i strach o budoucnost
Taylor však později popsala ještě něco jiného. V okamžicích, kdy ustupoval její běžný vnitřní monolog a schopnost vnímat sebe samu jako odděleného člověka, prožívala podle vlastního svědectví překvapivý pocit klidu. Zmizely starosti, pracovní povinnosti i obvyklé přemýšlení o minulosti a budoucnosti. Místo toho vnímala přítomný okamžik, tělesné pocity a okolní svět způsobem, který sama označovala za mimořádně intenzivní a euforický.
Tento aspekt jejího vyprávění se stal nejslavnějším. Taylor jej vysvětlovala rozdílnou úlohou obou mozkových hemisfér. Levou hemisféru spojovala s jazykem, analytickým myšlením, vzpomínkami a pocitem odděleného „já“, zatímco pravou popisovala jako systém více zaměřený na přítomný okamžik, celkový obraz a neverbální prožívání. Když podle ní poškození vyřadilo velkou část funkcí levé hemisféry, její subjektivní zkušenost se dramaticky proměnila.
Přinesla detailní popis toho, co se děje
Tady je ale potřeba odlišit dvě věci: její osobní zkušenost a vědecký výklad této zkušenosti. Taylor nabídla fascinující svědectví o tom, co prožívala. Nelze z něj však jednoduše vyvodit, že lidský mozek se skládá ze dvou téměř samostatných „osobností“, z nichž jedna je logická a druhá intuitivní. Takto jednoduché rozdělení moderní neurověda nepodporuje. Funkce mozku vznikají díky spolupráci rozsáhlých sítí a lateralizace je skutečná, ale mnohem složitější. Například jazyk je u většiny lidí výrazněji zastoupen v levé hemisféře, pravá hemisféra však na zpracování jazyka rovněž významně spolupracuje.
Výzkum navíc nenašel přesvědčivé důkazy pro představu, že by lidé byli jednoduše „levomozkoví“ nebo „pravomozkoví“ podle osobnosti či stylu myšlení. Studie založená na zobrazování mozku více než tisícovky lidí například ukázala, že lateralizace je vlastností konkrétních mozkových sítí, nikoli celkovou charakteristikou člověka jako typu „pravý mozek“ versus „levý mozek“. To však hodnotu jejího příběhu nijak nemaže, spíše ji to činí zajímavější.
Taylor totiž nepřinesla nový univerzální model mozku. Přinesla něco jiného: mimořádně detailní popis toho, jak může subjektivně vypadat náhlé vyřazení rozsáhlých funkcí mozku. A její případ se stal předmětem odborné diskuse. Alain Morin například ve studii publikované v časopise Consciousness and Cognition analyzoval její svědectví v souvislosti se ztrátou vnitřní řeči a navrhl, že její zkušenost může poskytovat další indicie k souvislosti mezi vnitřní řečí a sebeuvědomováním. Zároveň ale upozornil, že jde nutně o subjektivní a zpětně rekonstruované svědectví.
Díky Taylor se toho najednou o fungování mozku vědělo mnohem víc
Viděla víc než většina pacientů
Právě subjektivita je klíčová. Vědkyně neměla během mrtvice k dispozici skenery, které by v reálném čase zaznamenávaly její subjektivní vědomí. To, co víme o jejím prožitku, pochází především z jejího pozdějšího vzpomínání, rozhovorů a knihy My Stroke of Insight. Je proto rozdíl mezi tvrzením „Taylorová to takto prožila“ a tvrzením „takto funguje mozek každého člověka“.
Přesto je její případ mimořádně cenný právě proto, že Taylorová měla před mrtvicí hluboké znalosti neuroanatomie. Sama později v rozhovoru pro NPR říkala, že její odborné vzdělání jí pravděpodobně pomohlo sledovat jednotlivé fáze toho, co se s ní dělo, mnohem vědoměji než většině pacientů.
Po převozu do nemocnice ještě příběh zdaleka nekončil. Taylorpodle vlastního popisu strávila přibližně dva a půl týdne před operací v těžce narušeném stavu. Následně podstoupila kraniotomii, při níž jí byl odstraněn krevní výron přibližně velikosti golfového míčku z levé části mozku. Její rekonvalescence pak nebyla otázkou týdnů ani měsíců. Sama uvádí, že k úplnému návratu funkcí potřebovala osm let.
Stala se vědeckou celebritou
Dlouhá rehabilitace přidává jejímu příběhu další rozměr. Mrtvice jí ukázala nejen to, jak rychle může mozek přijít o složité schopnosti, ale také to, jak dlouho může trvat jejich opětovné vybudování. Mozek není pevně naprogramovaný stroj, jehož poškozené části jednoduše navždy přestanou fungovat. Po poškození může docházet k reorganizaci funkcí a k využívání alternativních nervových drah. Moderní výzkum neuroplasticity ukazuje, že zotavování po mrtvici je komplexní proces, v němž se uplatňuje množství mechanismů a který se mezi jednotlivými pacienty výrazně liší.
Taylorse díky své zkušenosti stala symbolem právě tohoto fenoménu. Její kniha se stala bestsellerem a její vystoupení na konferenci TED v roce 2008 patří k nejznámějším osobním svědectvím o neurologickém poškození. Přednáška se následně dostala k milionům lidí a proměnila Taylor v jednu z nejvýraznějších osobností popularizace neurovědy. V roce 2008 byla zařazena mezi 100 nejvlivnějších osobností podle časopisu Time. Její vliv ale nespočívá jen v tom, že dokázala poutavě vyprávět děsivý příběh.
Taylor změnila způsob, jakým se o mrtvici mluvilo směrem k široké veřejnosti. Najednou nebyla mrtvice pouze diagnózou, seznamem příznaků a obrazem poškozené tkáně na CT či MRI. Její vyprávění ukázalo, že za neurologickým deficitem je člověk, který může velmi intenzivně vnímat změny vlastního vědomí, i když navenek postupně ztrácí schopnost mluvit nebo se pohybovat.
V čem je její příběh nejvíce přínosný?
V tom je její příběh dodnes silný. Největší otázkou totiž není, zda měla Taylorová pravdu v každém detailu svého vysvětlení levé a pravé hemisféry. Některé její interpretace jsou dnes z pohledu neurovědy příliš zjednodušující. Mnohem zásadnější je otázka, kterou její zkušenost otevírá: kolik z toho, čemu říkáme „já“, závisí na nepřetržité činnosti konkrétních mozkových sítí?
Když se její levá hemisféra začala v důsledku krvácení vypínat, nezmizela okamžitě celá její osobnost. Některé schopnosti zůstávaly, jiné mizely, další se postupně vracely. Vědomí se neukázalo jako jednoduchý vypínač, který je buď zapnutý, nebo vypnutý. Spíše se před ní rozpadalo po jednotlivých vrstvách.
Řeč. Pohyb. Paměť. Orientace. Pocit vlastního těla. Vnitřní řeč. Pocit oddělenosti od okolního světa. Proto se z její mrtvice stal mnohem víc než neobvyklý medicínský případ. Stala se z ní osobní laboratoř, v níž jedna neurovědkyně na vlastní kůži zjistila, jak křehké jsou schopnosti, které za normálních okolností považujeme za samozřejmé. Taylor přežila, znovu se naučila chodit, mluvit, číst, psát a fungovat samostatně. Po osmi letech se podle vlastního svědectví zotavila natolik, že mohla svůj příběh nejen vyprávět, ale také analyzovat.
Zdroje: autorský článek s využitím
