Článek
Na počátku 16. století představoval Rhodos jednu z nejlépe opevněných pevností Středomoří. Ostrov ovládal řád johanitů, známý také jako rytíři svatého Jana či později maltézští rytíři. Od roku 1309 zde vybudovali mocnou námořní základnu, která kontrolovala důležité obchodní trasy mezi Levantou a západním Středomořím. Pro Osmanskou říši představoval Rhodos nejen vojenskou překážku, ale také symbol křesťanské přítomnosti hluboko v prostoru, který chtěla ovládnout.
Přesila útočníků byla obrovská
Sultán Sulejman I., známý jako Nádherný, krátce po svém nástupu na trůn zahájil ambiciózní expanzi. Po dobytí Bělehradu v roce 1521 obrátil pozornost právě na Rhodos. Dobytí ostrova mělo zajistit bezpečné spojení mezi Konstantinopolí a egyptskými državami, odstranit základnu křesťanských nájezdů proti osmanské plavbě a upevnit dominanci nad východním Středomořím.
Obléhání začalo v červnu 1522. Osmané přivezli obrovskou flotilu a jednu z největších armád své doby. Přesné počty vojáků jsou dodnes předmětem sporů. Dobové kroniky často uvádějí až 200 tisíc mužů, moderní historici však většinou odhadují sílu osmanské armády na přibližně 100 až 150 tisíc vojáků. Naproti tomu obránců bylo jen něco přes šest tisíc, z toho přibližně sedm stovek rytířů řádu, doplněných žoldnéři a místními obyvateli.
Osmanští janičáři s puškami a bránící se rytíři svatého Jana
Válka se vedla i hluboko pod hradbami
Velmistrem johanitů byl Philippe Villiers de L'Isle-Adam, zkušený vojevůdce, který si uvědomoval, že bez pomoci evropských panovníků nebude možné ostrov udržet navždy. Přesto odmítl kapitulovat a rozhodl se využít každé výhody, kterou poskytovalo mimořádně kvalitní opevnění.
Hradby Rhodu byly výsledkem více než dvou století nepřetržitého zdokonalování. Každá část opevnění byla svěřena jednotlivým „jazykům“ řádu, tedy národním skupinám rytířů z Francie, Anglie, Německa, Španělska či Itálie. Každý úsek měl své velitele, vlastní obránce i zásoby. Tento systém výrazně zvyšoval efektivitu obrany a umožňoval rychle reagovat na průlomy.
Sulejmanovi velitelé vsadili na kombinaci masivního dělostřelectva a podkopávání hradeb. Osmanští ženisté razili tunely pod opevněním a plnili je střelným prachem. Obránci naopak budovali protiminové chodby, v nichž se často odehrávaly zoufalé podzemní souboje tváří v tvář. Válka se tak nevedla pouze na hradbách, ale i hluboko pod nimi.
Pomoc nepřicházela z několika důvodů
Po celé léto i podzim podnikali Osmané opakované útoky. Několikrát se jim podařilo vytvořit průlomy v opevnění, johanité je však za cenu obrovských ztrát vždy znovu uzavřeli. Boje byly mimořádně krvavé, každý metr zničené zdi znamenal další stovky mrtvých.
Přesto bylo stále zřejmější, že čas hraje ve prospěch útočníků. Obráncům docházela munice, potraviny i čerství vojáci. Ještě větším problémem však byla politická situace v Evropě. Císař Karel V. řešil soupeření s francouzským králem Františkem I., Benátky se nechtěly dostat do otevřeného konfliktu s Osmanskou říší a papež Hadrián VI. nedokázal sjednotit křesťanské státy ke společné výpravě. Rhodos tak zůstal prakticky osamocen.
V prosinci už byla obrana na pokraji zhroucení. Velmistr stál před tragickým rozhodnutím. Pokračování odporu by s největší pravděpodobností znamenalo vyvraždění obyvatel města. Po dlouhých jednáních proto přijal Sulejmanovu nabídku čestné kapitulace.
Překonat opevnění nebylo pro útočníky vůbec snadné
Odcházeli s vojenskými poctami
Podmínky byly na svou dobu překvapivě velkorysé. Rytíři mohli odejít se zbraněmi, prapory i cennostmi řádu. Obyvatelé dostali možnost ostrov opustit během několika let nebo zůstat pod osmanskou správou, přičemž jim bylo na určitou dobu odpuštěno placení daní. Dne 1. ledna 1523 johanité Rhodos opustili se všemi vojenskými poctami.
Porážka sice znamenala konec více než dvousetleté vlády johanitů na Rhodu, nikoliv však konec samotného řádu. Po několika letech bez stálého sídla jim císař Karel V. roku 1530 udělil Maltu, Gozo a Tripolis. Zde vznikla nová pevnost, která se o několik desetiletí později stala dějištěm další slavné obrany – Velkého obléhání Malty roku 1565. Od té doby se johanitům začalo říkat maltézští rytíři.
Obléhání ukázalo, kam se budou bitvy ubírat
Dobytí Rhodu znamenalo zásadní změnu mocenských poměrů ve Středomoří. Osmanská říše získala kontrolu nad jedním z nejdůležitějších strategických bodů regionu a odstranila protivníka, který po dvě století narušoval její námořní dopravu. Současně však vznikl nový symbol rytířského odporu. Obrana Rhodu byla po staletí připomínána jako příklad disciplíny, odvahy a schopnosti malé posádky vzdorovat mnohonásobné přesile.
Obléhání Rhodu se dá hodnotit jako okamžik jako okamžik, kdy se definitivně ukázalo, že středověké pevnosti už samy o sobě nestačí proti modernímu dělostřelectvu a organizovaným armádám raného novověku. Přesto právě houževnatost johanitů způsobila, že Sulejmanovo vítězství stálo Osmany mnohem více času, mužů i prostředků, než původně očekávali.
Časová osa události
- 1309 – Johanité získávají Rhodos a budují z něj hlavní sídlo řádu.
- 1480 – První velké osmanské obléhání ostrova končí neúspěchem.
- 1521 – Sulejman I. dobývá Bělehrad a připravuje tažení proti Rhodu.
- 26. června 1522 – Začíná druhé osmanské obléhání Rhodu.
- Léto–podzim 1522 – Intenzivní ostřelování, podkopávání hradeb a opakované útoky.
- 22. prosince 1522 – Johanité přijímají podmínky kapitulace.
- 1. ledna 1523 – Rytíři opouštějí Rhodos.
- 1530 – Řád získává Maltu a vzniká éra maltézských rytířů.
Zdroje: autorský článek s využitím
