Článek
Ve vojenských dějinách existují okamžiky, kdy o výsledku bitvy nerozhodne počet vojáků ani síla výzbroje, ale jediné rozhodnutí jediného člověka. Bitva u ostrova Samar, která byla součástí gigantické bitvy v zálivu Leyte, patří právě mezi ně. Přestože šlo o jednu z největších námořních bitev všech dob, zná ji jen málokdo. Zde vznikl příběh Ernesta E. Evanse, muže, který se rozhodl zaútočit na flotilu, proti níž neměl prakticky žádnou šanci uspět.
Věděl, že když nezasáhne, bude zle
Nešlo o hazard ani o nerozvážnost. Evans si velmi dobře uvědomoval, že pokud japonské lodě prorazí k americkým doprovodným letadlovým lodím, může být ohrožena celá invaze na Filipíny. Jeho rozhodnutí proto nebylo motivováno touhou po hrdinství, ale vědomím, že někdo musí nepřítele zdržet, i kdyby za to zaplatil životem.
Ernest Edwin Evans se narodil 13. srpna 1908 v Pawnee v americkém státě Oklahoma. Měl indiánské kořeny po matce, která pocházela z kmene Čerokíů a Creeků. Později na svůj původ nikdy nezapomínal a často zdůrazňoval, že odvaha není otázkou původu ani postavení, ale charakteru.
Po absolvování Námořní akademie v Annapolisu začal sloužit na různých lodích amerického námořnictva. Nadřízení si na něm cenili především rozhodnosti. Nebyl důstojníkem, který by čekal na podrobné rozkazy. Pokud bylo potřeba jednat, jednal. Tato vlastnost mu během války několikrát zachránila život a později se stala důvodem, proč si získal mimořádný respekt své posádky.
Ernest Edwin Evans patří mezi největší americké hrdiny
Zaútočíme i na silnějšího nepřítele
V říjnu 1943 převzal velení nového torpédoborce USS Johnston (DD-557) třídy Fletcher. Šlo o jednu z nejúspěšnějších tříd torpédoborců druhé světové války. Lodě byly rychlé, dobře vyzbrojené a univerzální, přesto měly své limity. Jejich úkolem nebylo svádět přímé souboje s bitevními loděmi. Měly chránit větší plavidla, lovit ponorky, doprovázet konvoje a podnikat torpédové útoky proti větším cílům.
Při převzetí velení Evans pronesl větu, kterou si posádka zapamatovala na celý život. „Tato loď bude bojovat. Neočekávám, že ji někdy opustíme. Pokud narazíme na silnějšího protivníka, zaútočíme.“ Tehdy šlo o motivační projev nového velitele. Nikdo netušil, že o rok později dostane příležitost tato slova doslova naplnit.
Na podzim roku 1944 se Spojené státy vylodily na filipínském ostrově Leyte. Šlo o jeden z rozhodujících okamžiků války v Tichomoří. Generál Douglas MacArthur splnil svůj slavný slib, že se na Filipíny vrátí, a americké jednotky začaly osvobozovat souostroví od japonské okupace. Japonské císařské námořnictvo si uvědomovalo, že ztráta Filipín bude znamenat katastrofu. Rozhodlo se proto k riskantní operaci, jejímž cílem bylo zničit americké invazní síly. Výsledkem byla bitva v zálivu Leyte, největší námořní střet v dějinách lidstva.
Taffy 3 proti mohutnému loďstvu Japonců
Japonský plán byl mimořádně odvážný. Část flotily měla odloudit hlavní americké letadlové lodě, zatímco mohutný svaz viceadmirála Takea Kurity měl proniknout průlivem San Bernardino a zaútočit na téměř bezbranné transportní a doprovodné lodě. Kuritova flotila vzbuzovala respekt už na papíře. Tvořily ji čtyři bitevní lodě včetně legendární Jamato, největší bitevní lodi, jaká kdy byla postavena. Dále šest těžkých křižníků, dva lehké křižníky a jedenáct torpédoborců. Každá bitevní loď nesla děla ráže až 460 milimetrů, jejichž granáty vážily téměř půldruhé tuny.
Proti nim stála americká skupina známá jako Taffy 3. Její hlavní sílu tvořilo šest doprovodných letadlových lodí. Ty byly navrženy především k podpoře pozemních jednotek a protiponorkovým operacím. Byly pomalejší, slabě pancéřované a jejich letadla byla vybavena hlavně pro útoky na pozemní cíle, nikoli pro boj s těžkými válečnými loděmi. Eskortu zajišťovaly pouze tři torpédoborce – USS Johnston, USS Hoel a USS Heermann – a čtyři menší doprovodné torpédoborce.
USS Johnston v roce 1943
Když se 25. října krátce po šesté hodině ranní rozplynula mlha, američtí námořníci zůstali v šoku. Na obzoru se objevily siluety obrovských japonských válečných lodí. První zprávy byly natolik neuvěřitelné, že si někteří důstojníci mysleli, že jde o omyl. Doprovodné letadlové lodě přece neměly být v kontaktu s hlavní japonskou flotilou. Jenže během několika minut začaly kolem amerických lodí dopadat první obří granáty.
Otočil loď rovnou k nepříteli
Posádky okamžitě pochopily, že stojí proti nepříteli, který je několikanásobně převyšuje. Velitelé letadlových lodí nařídili vypouštět všechna dostupná letadla, přestože mnohá z nich nesla pouze hlubinné pumy nebo kulomety určené proti ponorkám. Piloti dostali jednoduchý rozkaz – útočit na cokoli, co zpomalí japonský postup. Ve stejné době Ernest Evans učinil rozhodnutí, které se navždy zapsalo do dějin. Bez čekání na rozkazy otočil USS Johnston přímo proti nepříteli.
Nešlo přitom o symbolické gesto. Evans věděl, že jedinou šancí je přiblížit se na dostřel torpéd. Jeho torpédoborec se proto rozjel plnou rychlostí přímo proti několikanásobné přesile. Japonci si nejprve mysleli, že jde o zoufalý pokus uniknout. Teprve když Johnston změnil kurz a zamířil přímo na jejich těžké křižníky, pochopili, že Američané skutečně útočí.
Během několika minut se torpédoborec ocitl pod palbou děl ráže 203, 356 i 460 milimetrů. Vodní sloupce po dopadech granátů vyrůstaly kolem lodi jako gejzíry. Stačil jediný přímý zásah z děla bitevní lodi a USS Johnston mohla zmizet během několika vteřin. Evans však pokračoval vpřed. Když se dostal na vzdálenost vhodnou k útoku, nařídil vypustit všech deset torpéd.
Získal cenné minuty, které rozhodovaly
Jedno z nich zasáhlo těžký křižník Kumano. Exploze utrhla jeho příď a loď byla okamžitě vyřazena z boje. Ostatní japonské lodě musely prudce manévrovat, aby se dalším torpédům vyhnuly. Těchto několik minut se ukázalo jako nesmírně důležitých. Kuritova sestava ztratila tempo a místo soustředěného útoku se jednotlivé lodě začaly vyhýbat torpédům a měnit kurz. Americké letadlové lodě tak získaly čas, který zoufale potřebovaly.
Jenže Johnston za svůj útok tvrdě zaplatil. Krátce nato jej zasáhlo několik granátů těžkého křižníku. Výbuchy zničily část strojovny, poškodily kormidlo, přerušily elektrické rozvody a vyřadily několik děl. Desítky námořníků byly zabity nebo těžce zraněny, sám Evans utrpěl vážné zranění levé ruky, těla i obličeje. Přesto odmítl opustit můstek.
Zatímco zdravotníci ošetřovali raněné, Evans vydal další rozkaz obrátit zpět k nepříteli. Navzdory těžkým zraněním se Evans odmítl stáhnout. Většina velitelů by v takové situaci usilovala alespoň o záchranu vlastní lodi, on však uvažoval jinak. Chápal, že každá minuta, po kterou budou japonské bitevní lodě zaměstnány bojem s torpédoborci, znamená větší šanci pro americké letadlové lodě uniknout z dosahu jejich děl.
Američané tvořily chaos bez ohledu na ztráty
USS Johnston se proto znovu obrátila proti nepříteli. Loď byla v té době už jen stínem svého původního stavu. Několik kotlů přestalo pracovat, rychlost výrazně poklesla, většina spojovacích systémů byla poškozena a posádka bojovala nejen s nepřítelem, ale i s požáry a zaplavováním jednotlivých oddílů. Přesto zbývající děla pokračovala v palbě. Evans mezitím sledoval další americké lodě.
Do útoku se vrhly také torpédoborce USS Hoel a USS Heermann, zatímco doprovodný torpédoborec USS Samuel B. Roberts zaútočil způsobem, který se dá označit za téměř sebevražedný. Místo koordinovaného ústupu vytvořily americké lodě před Japonci chaos. Každá útočila z jiného směru, vypouštěla torpéda, kladla kouřové clony a neustále měnila kurz. Na první pohled šlo o nesmyslné plýtvání silami. Ve skutečnosti však právě tento způsob boje začal narušovat japonský plán.
Admirál Takeo Kurita měl před sebou nečekaně agresivního protivníka. Místo bezbranných doprovodných lodí narazil na velitele, kteří útočili bez ohledu na vlastní ztráty. Torpédové útoky donutily jeho lodě opakovaně měnit formaci, těžké křižníky se vzájemně omezovaly při manévrování a spojení mezi jednotlivými svazy začalo kolabovat.
Letadla útočila jen „na oko“
Do toho přilétala americká letadla. Mnohá z nich už neměla téměř žádnou vhodnou výzbroj. Některým pilotům došly bomby i rakety, přesto na japonské lodě opakovaně nalétávali pouze s kulomety. Když jim došla i munice, pokračovali v útocích „na oko“, jen aby přinutili japonské protiletadlové střelce znovu zahájit palbu a odvrátili jejich pozornost.
Právě psychologický efekt těchto útoků bývá dnes považován za jeden z rozhodujících momentů celé bitvy. Kurita měl stále větší pocit, že před sebou nemá malou eskortní skupinu, ale hlavní americké síly. Agresivita torpédoborců, množství letadel a neustálé změny situace vytvářely dojem, že za horizontem čekají další americké bitevní lodě.
Evans mezitím bojoval dál. Poškozený Johnston znovu vstoupil do dělostřeleckého souboje s japonskými loděmi. Přestože měl většinu výzbroje vyřazenou, jeho posádka využívala každou příležitost k palbě. Námořníci obsluhovali děla téměř ručně, často bez funkčních zaměřovačů. Další zásahy však byly nevyhnutelné.
Odmítal opustit loď a zmizel pod hladinou
Granáty prorážely trup, ničily nástavby a zabíjely další členy posádky, voda pronikala do podpalubí a bylo stále jasnější, že loď dlouho nevydrží. Ani tehdy Evans nevydal rozkaz k ústupu. Teprve když bylo zřejmé, že USS Johnston už nelze zachránit, přikázal opustit loď. Krátce před potopením údajně procházel mezi svými muži a pomáhal organizovat evakuaci. Přestože byl těžce zraněný, odmítl nastoupit do záchranného člunu jako první.
Poté zmizel v moři a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Ze zhruba 327 mužů posádky zahynulo 186 námořníků. Ti, kteří přežili, později vzpomínali, že právě Evansův klid a rozhodnost jim během celé bitvy dodávaly odvahu pokračovat.
Japonci se dali na ústup
Otázka samozřejmě je co přesně vedlo admirála Kuritu k rozhodnutí přerušit útok. Jisté je, že z vojenského hlediska měl stále výraznou převahu. Přesto kolem půl desáté dopoledne vydal rozkaz k obratu a japonská flotila začala ustupovat.
K tomuto kroku zřejmě přispělo několik faktorů. Japonci utrpěli ztráty, jejich formace byla rozbita, obávali se dalších amerických letadlových lodí a čelili neustálým útokům torpédoborců a letadel. Právě odhodlání malých amerických lodí vytvořilo iluzi mnohem silnější obrany, než jaká ve skutečnosti existovala.
Bitva u Samaru se proto stala jedním z nejlepších příkladů toho, jak mohou odvaha, iniciativa a psychologický efekt ovlivnit výsledek střetu i proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi.
Smrt námořníků, potopená loď, ale vlastně vítězství
Ernest Evans za svůj čin posmrtně obdržel Medaili cti, nejvyšší americké vojenské vyznamenání. Jeho citace zdůrazňuje nejen osobní statečnost, ale především mimořádné velení v situaci, kdy většina velitelů mohla považovat boj za předem ztracený. Jeho odkaz však přesahuje samotné ocenění.
Na amerických námořních akademiích je dodnes studován jako příklad vůdcovství pod extrémním tlakem. Evans totiž nevyhrál díky lepší technice ani početní převaze, zvítězil tím, že donutil nepřítele pochybovat o vlastní situaci. To je možná největší paradox celé bitvy. USS Johnston byla potopena, Evans zahynul, mnoho jeho mužů se domů nikdy nevrátilo. Přesto lze jejich boj označit za vítězství.
Kdyby totiž torpédoborce nevyrazily proti Kuritově flotile, japonské bitevní lodě by se s velkou pravděpodobností dostaly mezi americké doprovodné letadlové lodě a transportní plavidla. Ztráty mohly být katastrofální a průběh filipínské kampaně by se výrazně zkomplikoval. Proto je Ernest E. Evans dodnes považován za jednoho z nejodvážnějších velitelů v historii amerického námořnictva. Dokázal zaútočit ve chvíli, kdy téměř každý rozumný výpočet říkal, že nemá šanci uspět.
Časová osa života Ernesta E. Evanse
13. srpna 1908 – narodil se v Pawnee v Oklahomě.
1931 – absolvoval Námořní akademii v Annapolisu a stal se důstojníkem amerického námořnictva.
1943 – převzal velení torpédoborce USS Johnston (DD-557).
16. května 1944 – USS Johnston se pod jeho velením podílela na potopení japonské ponorky I-176.
20.–26. října 1944 – účastnil se bitvy v zálivu Leyte, největší námořní bitvy historie.
25. října 1944 – během bitvy u ostrova Samar vedl USS Johnston proti mnohonásobně silnější japonské flotile. Těžce poškodil křižník Kumano a opakovanými útoky pomohl ochránit americké letadlové lodě.
25. října 1944 – USS Johnston byla potopena. Evans během evakuace zmizel v moři a byl prohlášen za padlého.
1945 – posmrtně obdržel Medaili cti, nejvyšší americké vojenské vyznamenání.
1957 – na jeho počest byla do služby zařazena fregata USS Evans (DE-1023).
2023 – americké námořnictvo oznámilo, že nový torpédoborec třídy Arleigh Burke ponese jméno USS Ernest E. Evans (DDG-141).
Zdroje: autorský článek s využitím
