Článek
Když se dnes mluví o odpůrcích očkování, často vzniká dojem, že jde o fenomén posledních desetiletí. Internet, sociální sítě a rychlé šíření dezinformací však mohou klamat. Nedůvěra k vakcínám je totiž téměř stejně stará jako samotné očkování. V habsburské monarchii se o něm vedly ostré spory už na přelomu 18. a 19. století a v době Rakouska-Uherska se z očkování stal nejen zdravotnický, ale také politický a společenský problém.
V Rakousku-Uhersku přitom neexistovala obecná zákonná povinnost očkování proti pravým neštovicím ve smyslu, jaký známe například z některých jiných evropských zemí. Habsburské úřady však používaly řadu nepřímých nástrojů, které měly obyvatelstvo k očkování přimět. Pro pochopení tehdejších sporů je to zásadní.
Očkování přišlo jako zázrak – ale také jako zásah do těla
První očkování proti pravým neštovicím se v českých zemích objevilo už kolem roku 1800. Pokusy probíhaly například v Praze a velmi rychle se ukázalo, že nová metoda může znamenat zásadní změnu v boji s nemocí, která po staletí zabíjela obrovské množství lidí. V Čechách se očkování začalo systematicky rozšiřovat a vznikaly celé struktury určené k jeho provádění. Historické prameny přitom ukazují, že tehdejší úřady sledovaly nejen počet očkovaných, ale také jeho výsledky. V polovině 19. století už šlo o rozsáhlou organizovanou zdravotnickou akci.
Očkování nebylo zdaleka na takové úrovni jako dnes
Jenže medicína tehdy ještě nebyla tím, čím je dnes. Hygienické podmínky byly často katastrofální, očkovací postupy nebyly standardizované dnešními pravidly a způsob přenosu některých infekcí nebyl dostatečně pochopen. Očkovací látka se například v některých obdobích přenášela z člověka na člověka, což s sebou neslo riziko přenosu dalších infekcí.
To je důležitá historická okolnost. Některé výhrady tehdejších lidí nebyly založeny na smyšlenkách. Obavy z bezpečnosti, kvality očkovací látky nebo hygieny měly v některých případech reálný základ. O to zajímavější je, že se vedle legitimních pochybností začaly objevovat také argumenty, které připomínají dnešní antivakcinační rétoriku.
„Je to nepřirozené“ – argument starý více než dvě století
Jedním z nejstarších problémů byla samotná představa, že člověk má do organismu úmyslně vpravovat látku pocházející z jiné bytosti. Dnes se můžeme setkat s tvrzením, že vakcíny jsou „nepřirozeným zásahem“ do organismu. Podobný způsob uvažování existoval už v době, kdy se vakcinace teprve prosazovala. Očkování využívající kravské neštovice bylo pro část veřejnosti natolik podivné, že se stalo terčem výsměchu i hrůzostrašných představ.
V dobových karikaturách se objevovali očkovaní lidé, kterým z těla vyrůstaly části kravského těla – rohy, vemena nebo kravské hlavy. Nešlo přitom pouze o estetický odpor. Za představou „nepřirozenosti“ se skrývala hlubší otázka: Má vůbec člověk právo rozhodovat o tom, co bude do lidského těla vpraveno? Tady se historická debata začíná nápadně podobat debatám dnešním.
V Tirolsku se očkování stalo i politickou otázkou
Obzvlášť výrazný příklad nabízí Tyrolsko. Očkování zde nebylo vnímáno pouze jako zdravotnická metoda. Pro část obyvatel se spojilo s politickou mocí, která přicházela zvenčí. V době tyrolského povstání roku 1809 proti bavorské a francouzské nadvládě se kolem očkování vytvořily nejrůznější fámy. Odpůrci ho spojovali s náboženstvím a politickou dominancí. Podle dobových svědectví se například šířila představa, že prostřednictvím očkování může být do lidí „vpravováno“ cizí myšlení či dokonce náboženství.
Kapucín Joachim Haspinger vystupoval proti očkování velmi ostře a označoval jej za ďábelskou záležitost. Tady se ukazuje jeden z nejdůležitějších rysů tehdejšího odporu: očkování nebylo jen otázkou medicíny. Když lidé nedůvěřovali státu, úřadům nebo elitám, automaticky se jejich nedůvěra přenášela také na zdravotnická opatření, která stát podporoval. Vakcína se pak mohla stát symbolem politické moci.
Stát nemá co rozhodovat o mém těle
V 19. století se tento argument rozšířil napříč Evropou. Nešlo pouze o otázku, zda vakcína funguje. Stále více se diskutovalo o tom, zda může vláda člověka donutit k lékařskému zákroku. Nejvýrazněji se tento konflikt rozvinul v Británii, kde byla očkovací povinnost zavedena mnohem důrazněji než v habsburské monarchii. Tamní antivakcinační hnutí dokázalo vytvořit rozsáhlou síť spolků, novin, petic a veřejných demonstrací. Odpůrci tvrdili, že stát zasahuje do osobní svobody a do práva rodičů rozhodovat o vlastních dětech.
Stejný princip se ale objevoval i v německy mluvícím prostoru. To je důležité proto, že tehdejší antivakcinační hnutí nelze jednoduše popsat jako skupinu lidí, kteří „nenáviděli vědu“. Část odpůrců používala statistiku, lékařské argumenty a dobovou vědeckou literaturu. Někteří kritici očkování byli dokonce sami vzdělaní lidé nebo lékaři. Jejich závěry byly často mylné, ale způsob, jakým se snažili své názory obhájit, nebyl vždy primitivní. To je další podobnost s dneškem.
Statistiky jako zbraň proti očkování
Moderní antivakcinační debaty často vypadají jako souboj čísel. Jedna strana vytáhne studii, druhá jinou studii. Jedna ukazuje pokles nemocnosti, druhá upozorňuje na nežádoucí účinky. Výsledkem je často pocit, že „vědci si navzájem odporují“. Není to nový fenomén.
Už v 19. století odpůrci očkování pracovali se statistikami úmrtnosti na pravé neštovice a snažili se dokazovat, že očkování nefunguje tak dobře, jak tvrdí jeho zastánci. Jedním z nejslavnějších kritiků se stal britský přírodovědec Alfred Russel Wallace, spolutvůrce teorie přírodního výběru. Wallace byl přesvědčen, že statistická data neprokazují účinnost očkování tak jednoznačně, jak tvrdili jeho odpůrci.
Kolem očkování vznikaly bouřlivé debaty
Dnešní pohled přitom ukazuje zajímavý paradox. Wallace nebyl žádný internetový anonym šířící nesmysly, ale významným přírodovědcem. Jeho kritika ovšem stála na metodách statistického hodnocení, které tehdy ještě nedokázaly problém spolehlivě vyřešit. Historie tak ukazuje, že člověk může používat skutečná data a přesto z nich vyvodit nesprávný závěr. To je jeden z největších problémů každé zdravotnické debaty.
Argument „nežádoucí účinky“ má dlouhou historii
Další podobnost s dneškem spočívá v obavách z vedlejších účinků. Tehdejší vakcinace skutečně nebyla bez rizika. Technologie byla výrazně primitivnější než dnes a kontrola výrobního procesu neexistovala v moderním smyslu. Některé praktiky navíc mohly přenášet další infekce.
Problém nastal ve chvíli, kdy se z jednotlivých rizik začal vytvářet obecný závěr, že očkování je samo o sobě horší než nemoc, proti které mělo chránit. Takový argument se objevil opakovaně. Tento způsob argumentace lze najít i v dnešních debatách: skutečný nežádoucí účinek je použit jako důkaz, že celý princip očkování je nebezpečný. Z historického hlediska nejde o novou logiku. Je to jeden z nejstarších mechanismů antivakcinační argumentace.
Rok 1907: Vídeň se hádá o očkování
Jedním z vrcholů tohoto sporu se stala Vídeň v roce 1907. Ve městě vypukla epidemie pravých neštovic a radnice řešila, jak situaci zvládnout. Diskutovalo se také o možnosti zavedení povinného očkování podle německého vzoru. Proti němu vystoupil tehdejší vídeňský starosta Karl Lueger. Jeho argument byl mimořádně radikální: tvrdil, že je přece všeobecně známo, že na očkování umírá více lidí než na samotné neštovice. Což byl nesmysl už vzhledem k tehdejším poznatkům.
Debata přitom nezůstala u novin a politických projevů. Podle rakouské Akademie věd se v roce 1907 ve vídeňské radnici dokonce strhla potyčka mezi odpůrci a zastánci očkování. Lidé po sobě házeli židlemi a holemi a zasáhnout musela policie. Je to pozoruhodný obraz. Vídeň na počátku 20. století – město lékařů, univerzit a rychle se rozvíjející moderní vědy – zažívalo konflikt, který svou emocionalitou připomíná některé dnešní demonstrace.
A co české země?
Také v českých zemích nebyla otázka očkování vůbec jednoduchá. V roce 1907, kdy Evropou znovu procházela epidemie pravých neštovic, se v českém zemském sněmu hovořilo o výrazné aktivitě odpůrců očkování a přírodoléčebných spolků. Situace byla považována za potenciálně nebezpečnou zejména kvůli nízké úrovni ochrany části obyvatelstva. Nešlo tedy o nějaký okrajový problém, který by existoval pouze v Británii nebo Spojených státech. Debata o očkování zasahovala i země habsburské monarchie a v českém prostředí se stala součástí veřejné politické diskuse.
Zároveň je ale třeba vyhnout se jednoduchému tvrzení, že tehdejší obyvatelé Rakouska-Uherska byli vystaveni stejné plošné povinnosti jako například obyvatelé Německého císařství. Nebyli. Rakouské úřady používaly především kombinaci doporučení, organizovaných očkovacích akcí a nepřímého nátlaku. Očkovací průkaz mohl být například podmínkou pro některé školy či instituce. Až do roku 1939 nebyla v Rakousku zavedena obecná povinnost očkování proti pravým neštovicím.
Co měli tehdejší odpůrci společného s dnešními?
Podobností je překvapivě mnoho. Tehdejší odpůrci mohli tvrdit, že očkování je nepřirozené, že poškozuje tělo, že lékaři neznají jeho skutečné účinky, že statistiky jsou zmanipulované, že stát nemá právo zasahovat do těla člověka nebo že za celou věcí stojí skupiny, které z očkování profitují. Některé z těchto argumentů znějí, jako by vznikly na sociálních sítích před několika lety. Ve skutečnosti jsou staré více než sto let.
Historická studie antivakcinačního diskurzu dokonce ukazuje, že některé tematické okruhy se mezi 19. a 21. stoletím opakují: obavy z bezpečnosti, nedůvěra k lékařským autoritám, důraz na osobní svobodu, přesvědčení, že oficiální informace jsou záměrně zkreslovány, a hledání alternativních vysvětlení.
Přesto by bylo chybou tvrdit, že tehdejší odpůrci a dnešní antivaxeři jsou úplně stejní. Medicína 19. století neměla k dispozici moderní mikrobiologii, klinické studie ani dnešní statistické metody. Lékaři sami teprve zjišťovali, jak infekční nemoci vznikají a šíří se. Některé obavy, které dnes vypadají absurdně, proto tehdy mohly působit rozumně.
Časová osa vývoje očkování
- 1769 – Za vlády Marie Terezie vzniká jedna z prvních státních instrukcí týkajících se rozsáhlejšího provádění očkování proti pravým neštovicím v habsburské monarchii.
- 1799–1800 – V českých zemích probíhají první pokusy s vakcinací kravskými neštovicemi; v Praze se očkování začíná systematičtěji prosazovat.
- 1805 – Vídeň zasáhne epidemie pravých neštovic. Úřady upozorňují na nízkou ochotu části rodičů nechávat děti očkovat a na přetrvávající předsudky.
- 1807 – V Dolních Rakousích je nařízeno pravidelné očkování dětí; očkovací doklad se stává podmínkou také pro některé instituce.
- 1809 – V Tyrolsku se odpor proti očkování propojuje s odporem proti bavorské nadvládě. Očkování získává politický a náboženský rozměr.
- 1840–1850 – Očkování se v českých zemích stále více organizuje prostřednictvím lékařů a státních zdravotnických struktur.
- 1870–1875 – Velká epidemie pravých neštovic zasáhne Evropu a znovu vyvolá ostré spory o účinnost očkování a o míru státního zásahu do zdraví obyvatel.
- 1874 – Německé císařství zavádí zákonnou povinnost očkování proti pravým neštovicím. Německý model se následně stává důležitým bodem srovnávání i v dalších zemích.
- 1907 – Ve Vídni vrcholí spor během epidemie pravých neštovic. Očkování se stává předmětem ostrého politického konfliktu a ve vídeňské radnici dojde k potyčce mezi odpůrci a zastánci očkování.
- 1907 – V českém zemském sněmu se projednává situace kolem epidemie pravých neštovic a aktivita odpůrců očkování v českých zemích.
- 1913 – Rakousko přijímá Epidemický zákon, který sjednocuje pravidla pro boj s infekčními nemocemi; obecná povinnost očkování proti pravým neštovicím však zavedena není.
- 1939 – Po připojení Rakouska k nacistickému Německu je na jeho území převzata německá právní úprava a s ní i všeobecná povinnost očkování proti pravým neštovicím.
- 1948 – Rakousko zavádí vlastní zákonnou úpravu povinného očkování proti pravým neštovicím.
- 1980 – Světová zdravotnická organizace oficiálně potvrzuje celosvětové vymýcení pravých neštovic.
Zdroje: autorský článek s využitím
