Článek
Dějiny druhé světové války jsou plné příběhů o vojácké odvaze. Většina z nich však spojuje hrdinství s úspěšným útokem, odvážným průlomem nebo vítězstvím nad početně silnějším protivníkem. Jen málokterý příběh je tak silný jako osud Lachhimana Gurunga, nepálského vojáka sloužícího v britské armádě. Jeho čin totiž nezačal útokem, ale katastrofou.
Gurkhové mají pověst odvážných bojovníků
Na jaře roku 1945 se válka v jihovýchodní Asii blížila ke svému závěru. Japonská armáda ustupovala pod tlakem spojeneckých sil, přesto však zůstávala mimořádně nebezpečným protivníkem. Boje v Barmě patřily k nejtěžším v celé válce. Hustá džungle, tropické klima, nemoci a obtížné zásobování vytvářely podmínky, které byly často stejně smrtící jako samotný nepřítel. Zde sloužil Lachhiman Gurung jako příslušník 8. gurkhského pluku.
Gurkhové měli už tehdy pověst mimořádně odolných a disciplinovaných vojáků. Britská armáda je nasazovala v nejtěžších bojích a jejich jméno vzbuzovalo respekt mezi spojenci i protivníky. Přesto ani mezi Gurkhy nebyl Gurungův výkon považován za něco běžného. Noc z 12. na 13. května 1945 zastihla jeho jednotku poblíž vesnice Taungdaw v dnešní Myanmaru. Japonské síly se připravovaly na útok a britské pozice byly v pohotovosti.
V pekle Barmy prokázal Lachhiman Gurung neuvěřitelnou odvahu
Gurung obsadil své obranné stanoviště a čekal na vývoj situace. Netušil, že během několika hodin vstoupí do vojenských dějin. První známkou blížícího se útoku byla zvýšená aktivita nepřítele. Krátce nato začaly kolem britských pozic dopadat granáty. Jeden z nich dopadl přímo do Gurungova zákopu. Voják se pokusil granát odhodit zpět, výbuch však přišel příliš brzy.
Několik devastujících zranění
Následky byly devastující. Exploze mu utrhla prsty na pravé ruce, těžce poranila paži a zasáhla také obličej a nohy. Zranění byla natolik vážná, že by většina vojáků nebyla schopna pokračovat v boji. Vojenské příručky s podobnou situací prakticky nepočítaly. Jenže Lachhiman Gurung odmítl opustit své postavení a další část příběhu z něj udělala legendu.
Japonský útok totiž pokračoval. Nepřátelští vojáci se snažili prorazit obranu a využít zmatku způsobeného explozí. Gurung však zůstal ve svém zákopu. Přestože měl pravou ruku téměř nepoužitelnou, pokračoval ve střelbě z pušky pouze levou rukou. Za normálních okolností je manipulace s opakovací puškou jednou rukou mimořádně obtížná. V bojových podmínkách, pod nepřátelskou palbou a s těžkým zraněním, šlo téměř o nemožný úkol. Přesto se mu to dařilo.
Jednal odvážně navzdory strachu a bolesti
Japonci opakovaně útočili na jeho pozici. Některé skupiny se dostaly na velmi krátkou vzdálenost. Gurung však odmítal ustoupit. Každý útok odrazil a pokračoval v obraně, podle britských zpráv trvala hlavní část boje několik hodin. Když se situace konečně uklidnila, byly před jeho postavením nalezeny desítky mrtvých a zraněných japonských vojáků. Ale skutečný význam Gurungova činu spočíval v něčem jiném. Nešlo pouze o počet protivníků, které zastavil. Šlo o skutečnost, že udržel obranný úsek v okamžiku, kdy jeho zhroucení mohlo otevřít cestu dalšímu japonskému postupu.
V obranných bojích totiž někdy rozhoduje jediný zákop. Faktem je, že ndividuální hrdinství bývá přeceňováno na úkor širších souvislostí. V případě Lachhimana Gurunga však platí, že právě jednání jednotlivce mělo bezprostřední vliv na výsledek střetu. Jeho odpor zabránil prolomení obrany v kritickém okamžiku.
Mapa Asie z druhé světové války 1937-1942
Dalším zajímavým aspektem je psychologická stránka celé události. Lidé si často představují odvahu jako nepřítomnost strachu. Moderní vojenská psychologie však ukazuje, že odvaha znamená něco jiného – schopnost jednat navzdory strachu a bolesti. Gurung byl těžce zraněný, věděl, že může každou chvíli zemřít, a přesto pokračoval v boji.
Viktoriin kříž
Po skončení bitvy byl evakuován a podroben lékařskému ošetření. Následky zranění si nesl po zbytek života. Přišel o prsty na pravé ruce, utrpěl trvalé poškození oka a zdravotní komplikace ho provázely i v dalších desetiletích. Přesto se stal symbolem nezdolnosti gurkhských jednotek.
Za svůj výkon obdržel Viktoriin kříž, nejvyšší britské vyznamenání za statečnost v boji. Toto ocenění je udělováno pouze za mimořádné hrdinství tváří v tvář nepříteli a patří mezi nejprestižnější vojenská vyznamenání na světě. V případě Gurunga panovala mezi jeho nadřízenými i spolubojovníky shoda, že si jej zasloužil bez jakýchkoli pochybností.
Život po druhé světové válce
Po válce se vrátil do Nepálu, kde žil poměrně skromným životem. Přesto zůstal mezi Gurkhy respektovanou osobností. V Británii i Nepálu byl pravidelně zván na vojenské ceremonie a připomínkové akce. Postupem času se stal jedním z nejznámějších nositelů Viktoriina kříže z druhé světové války.
Jeho příběh zároveň ukazuje, proč si Gurkhové vybudovali tak mimořádnou pověst. Nešlo pouze o jejich bojové schopnosti. Důležitá byla také disciplína, oddanost jednotce a ochota pokračovat i v situacích, které se zdály beznadějné. Lachhiman Gurung se stal ztělesněním všech těchto vlastností.
Dnes, desítky let po skončení druhé světové války, zůstává jeho jméno symbolem mimořádné odvahy. Ne proto, že by vyhrál velkou bitvu nebo velel armádě. Proslavil se tím, že v okamžiku, kdy většina lidí ztrácí schopnost bojovat, odmítl ustoupit. Proto patří mezi nejvýraznější hrdiny a legendy druhé světové války.
Časová osa života Lachhimana Gurunga
1917 – narodil se v nepálské vesnici Dahakhani.
1940 – vstupuje do britské armády jako příslušník 8. gurkhského pluku.
1942–1945 – účastní se bojů proti japonským silám v Barmě během druhé světové války.
12.–13. května 1945 – během obrany pozice u Taungdawu utrpí těžká zranění po výbuchu granátu, přesto odráží opakované japonské útoky.
1945 – za mimořádnou statečnost získává Viktoriin kříž, nejvyšší britské vojenské vyznamenání.
1945–1946 – po léčbě pokračuje ve službě navzdory trvalým následkům zranění.
1948 – odchází z aktivní vojenské služby.
Po válce – žije v Nepálu a později také ve Velké Británii, kde je pravidelně připomínán jako jeden z nejslavnějších gurkhských vojáků.
2010 – umírá ve věku 92 let.
Po roce 2010 – jeho příběh je považován za jeden z nejpozoruhodnějších individuálních výkonů britské armády během druhé světové války.
Zdroje:
