Článek
Přezdívka „Profesor“ zní téměř absurdně. Ivan Roubal nebyl vědec, akademik ani intelektuál v klasickém smyslu slova. Přesto ho tak někteří lidé nazývali, údajně kvůli jeho vystupování, schopnosti manipulace a dojmu, že nad ostatními neustále přemýšlí o několik tahů dopředu. Ve skutečnosti šlo o chladného a vypočítavého zločince, který se v první polovině 90. let stal symbolem brutality tehdejší doby.
Divoké devadesátky zrodily monstrum
Transformace společnosti po roce 1989 otevřela prostor podnikání, ale zároveň vytvořila prostředí, ve kterém se pohybovali lidé ochotní překračovat zákony i morální hranice. Divoké devadesátky byly obdobím rychlého bohatnutí, pochybných obchodů, mafie a násilí. Právě v této atmosféře se pohyboval i Ivan Roubal, muž, který chtěl působit jako podnikatel, ale ve skutečnosti se stále hlouběji propadal do dluhů a kriminality.
Jeho příběh není pouze kronikou vražd. Je zároveň obrazem doby, kdy policie teprve získávala zkušenosti s organizovaným zločinem, kriminalistické metody nebyly na dnešní úrovni a mnoho případů končilo bez jasných důkazů. Roubal dokázal těchto slabin dlouho využívat.
Ivan Roubal si nevybíral, vraždil do té doby neznámé lidi i své přátelé
V některých médiích byl Ivan Roubal přirovnáván k „českému Hannibalovi“. Právem. Kvůli brutalitě jeho činů, manipulativní povaze i děsivým spekulacím o likvidaci těl na statku Pohádka to prostě sedělo. Nešlo sice o kanibalismus jako u fiktivního Hannibala Lectera, ale o podobně mrazivý obraz inteligentně působícího vraha, který dokázal dlouhé roky klamat okolí a bez emocí vysvětlovat zmizení svých obětí.
Navíc mohl mít na svědomí více obětí, než kolik mu soud prokázal. O některých zmizelých lidech se spekuluje dodnes. Oficiálně byl odsouzen za pět vražd, ale podezření se týkala minimálně několika dalších případů.
Statek Pohádka: sen se změnil v noční můru
Klíčovým bodem Roubalova života se stal statek s příznačným názvem Pohádka v oblasti Čachrov–Javorná nedaleko německých hranic. Roubal věřil, že právě tady začne nový život. Plánoval podnikání, chov zvířat i práci se dřevem. Místo prosperity však přišly obrovské finanční problémy.
Statek se postupně stal nejen symbolem jeho úpadku, ale podle vyšetřovatelů i možným místem, kde mizela těla obětí. Dodnes se kolem Pohádky šíří mrazivé legendy o prasatech, která měla zlikvidovat lidské ostatky. Policii se to nikdy nepodařilo zcela prokázat, přesto se tato verze stala součástí nejtemnější kapitoly české kriminalistiky.
Roubal nebyl impulzivní vrah. Většina jeho činů měla jasný motiv, tedy peníze, majetek nebo snahu odstranit svědky. Často šlo o lidi, které dobře znal. Dokázal si získat důvěru, působil klidně a někdy až přátelsky. Jakmile ale cítil ohrožení nebo příležitost k zisku, neváhal zabít. Právě tato kombinace vypočítavosti a absence soucitu z něj činila mimořádně nebezpečného pachatele.
Statek Pohádka se stal děsivým místem
První vraždy: kamarád, milenka a zmizelý majetek
Mezi první známé oběti patřil František Heppner a jeho partnerka Nataša. Heppner koupil pilu a statek s představou podnikání, přičemž Roubal měl být jeho společníkem. Jenže místo spolupráce přišla vražda. Heppner zmizel a Roubal okolí tvrdil, že odjel do Německa. Přitom postupně přebíral jeho majetek a snažil se vystupovat, jako by mu vše právem patřilo. Typické pro něj bylo, že po činech působil neuvěřitelně klidně. Lhal s naprostou samozřejmostí a vytvářel komplikované historky, které měly odvést pozornost.
Během soudního procesu dokonce tvrdil, že Heppner s partnerkou žijí v zahraničí. Jindy prohlásil: „Oba jsou mrtví. Sežrala je prasata.“ Právě podobné výroky pomohly vytvořit obraz člověka, který ztratil základní lidské zábrany. Nebylo na něm patrné kajícné chování ani lítost. Spíše působil dojmem, že ho fascinovalo, jak dlouho může unikat spravedlnosti.
Vraždy kvůli finančním problémům
Roubalovy dluhy se neustále zvyšovaly. Potřeboval peníze, auta, vybavení i kontakty. A když je nedokázal získat legálně, rozhodl se odstranit ty, kteří mu překáželi. Tak skončil například podnikatel Václav Horký, který obchodoval se sklem a bižuterií. Roubal mu dlužil značné částky. Splácet však nehodlal. Místo toho zvolil jednodušší řešení – vraždu.
Podobně dopadl taxikář Vladimír Strnad. Roubal ho vylákal na odlehlé místo a následně zavraždil. Jeho tělo bylo nalezeno v septiku v pokročilém stádiu rozkladu, což značně komplikovalo identifikaci. Už tehdy kriminalisté začali tušit, že mají před sebou pachatele, který se snaží těla systematicky ukrývat a ničit důkazy.
Další obětí byl restituent Josef Suchánek. Také v jeho případě šlo o peníze a majetek. Roubal využíval chaosu doby i složitých majetkových vztahů po revoluci. Někteří lidé mizeli a jejich okolí často dlouho netušilo, že se stali oběťmi zločinu.
Sadomasochista z inzerátu
Jedním z nejotřesnějších případů byla vražda Václava Dlouhého. Muž si podal inzerát, ve kterém hledal partnera pro sadomasochistické praktiky a společnost. Právě toho Roubal využil. Když policisté dorazili do bytu, naskytl se jim děsivý obraz. Dlouhý ležel nahý na zemi, svázaný prádelní šňůrou. Zmizely šperky, cennosti i pornografické videokazety. Roubal se později snažil tvrdit, že šlo o nešťastnou nehodu při erotických praktikách.
Vyšetřovatelé však dospěli k závěru, že šlo o promyšlenou vraždu motivovanou loupeží. Právě v tomto případě se poprvé výrazně ukázal způsob, jakým Roubal své oběti vraždil. Svazoval je takzvaně „do kozelce“, kdy ruce a nohy spojil za zády a kolem krku vedl smyčku. Jakýkoli pohyb pak způsoboval postupné škrcení. Šlo o mimořádně krutou metodu. Oběť neumírala okamžitě, ale pomalu, často v obrovských bolestech a panice.
Kriminalisté nakonec monstrum dopadli
Autopůjčovna ZAPAP: vražda, která ho usvědčila
Zlom přišel v březnu 1994 v pražské autopůjčovně ZAPAP. Právě tento případ kriminalisty definitivně přivedl k Roubalovi. Na první pohled šlo o loupež. Ve skutečnosti byla motivem pomsta a snaha umlčet svědky. Roubal dorazil s komplici do kanceláře firmy a spoutal tři muže, Petra Kudrnu, Petera Magdolena a taxikáře Jiřího Semeráda.
Všechny svázal stejným způsobem jako předchozí oběti. Kudrna a Magdolen se postupně udusili vahou vlastního těla. Jiřímu Semerádovi se však podařilo přežít. Právě jeho svědectví se stalo klíčovým důkazem celého případu. Semerád později vypověděl, že slyšel chroptění umírajících mužů i jejich prosby o život. Roubal podle něj působil klidně a soustředěně. Nešlo o afekt ani nekontrolovaný výbuch agrese. Vraždy vykonal téměř technicky. Tato chladnokrevnost dokazovala, že Roubal už měl s podobným způsobem zabíjení zkušenosti.
Manipulátor, který využíval každé skuliny
Po zatčení začal jeden z nejdelších a nejsledovanějších procesů českých devadesátých let. Roubal neustále měnil výpovědi, napadal práci policie a snažil se vyšetřování komplikovat. Tvrdil, že je nevinný a že se stal obětí justičního systému. Proces provázely mimořádné komplikace. V jednu chvíli dokonce došlo k situaci, kdy soudce zapomněl prodloužit vazbu a Roubal musel být formálně propuštěn.
Policisté ho však okamžitě znovu zadrželi kvůli jiným trestným činům a výhrůžkám svědkům. Celá událost tehdy šokovala veřejnost i odborníky. Roubal během procesu působil sebevědomě. Mnohdy se usmíval, ironizoval svědky a snažil se budit dojem, že vše má pod kontrolou. Psychologové i kriminalisté později upozorňovali, že šlo o typického manipulátora s výraznými psychopatickými rysy. Neprojevoval empatii, nedokázal přijmout odpovědnost a ostatní lidi vnímal spíše jako prostředek k dosažení vlastních cílů.
Divoké devadesátky a zločin bez hranic
Případ Ivana Roubala nelze oddělit od atmosféry 90. let. Česká republika tehdy procházela dramatickou proměnou. Podnikání vznikalo prakticky přes noc, právní prostředí bylo nepřehledné a organizovaný zločin zažíval nebývalý rozmach. Policie často neměla zkušenosti s vyšetřováním sériových vrahů ani s moderními kriminalistickými metodami. Chyběly databáze DNA, kamerové systémy byly minimální a komunikace mezi jednotlivými útvary nebyla ideální.
Roubal navíc působil nenápadně. Nebyl to typický agresivní gangster. Dokázal jednat klidně, působil inteligentně a často si získával důvěru okolí. O to nebezpečnější byl. Kriminalisté později připouštěli, že některé jeho činy možná nikdy nebudou objasněny. Podezření existovala například i v souvislosti se zmizením dalších osob v okolí statku Pohádka. Přímé důkazy ale chyběly.
Doživotí a konec za mřížemi
Definitivní rozsudek padl až po letech. Roubal byl nejprve odsouzen za loupež a později za několik vražd. Nakonec dostal doživotí. Ani ve vězení svou vinu nepřiznal. Až do smrti tvrdil, že se stal obětí manipulace a špatného vyšetřování. Zemřel v roce 2015 ve věznici ve věku 64 let.
Ivan Roubal se každopádně stal symbolem něčeho většího než jen jednotlivých vražd. Představoval temnou tvář devadesátých let, dobu, kdy se část společnosti snažila rychle zbohatnout za každou cenu a kdy někteří lidé uvěřili, že pravidla pro ně neplatí.
U Roubala se navíc spojilo několik nebezpečných vlastností: finanční zoufalství, manipulativní inteligence, absence empatie a schopnost dlouhodobě klamat okolí. Právě tato kombinace vytvořila vraha, který dokázal roky unikat spravedlnosti.
Časová osa případu Ivana Roubala
- Počátek 90. let – Ivan Roubal kupuje statek Pohádka u Čachrova a dostává se do finančních problémů.
- 1991–1992 – mizí František Heppner a jeho partnerka Nataša.
- 1992–1993 – vraždy Josefa Suchánka, Vladimíra Strnada a Václava Horkého.
- Listopad 1993 – zavražděn Václav Dlouhý, nalezen svázaný ve svém bytě.
- 8. března 1994 – dvojnásobná vražda v autopůjčovně ZAPAP v Praze, přežívá svědek Jiří Semerád.
- 29. března 1994 – policie Ivana Roubala zatýká.
- 1996 – začíná hlavní soudní proces.
- 1997 – kvůli administrativní chybě je krátce propuštěn z vazby, ihned znovu zatčen.
- 1999 – odsouzen za vraždy Petra Kudrny a Petera Magdolena.
- 2000 – trest změněn na doživotí za dalších pět prokázaných vražd.
- 29. června 2015 – Ivan Roubal umírá ve vězení.
Zdroj: autorský článek s využitím
