Článek
Když se v noci 13. března 1964 vracela osmadvacetiletá Catherine „Kitty“ Genovese domů do čtvrti Kew Gardens v newyorském Queensu, netušila, že se její jméno navždy zapíše do historie psychologie. Její vražda šokovala Spojené státy, ale ještě větší rozruch vyvolalo tvrzení deníku The New York Times, že útok sledovalo nebo slyšelo 38 svědků, kteří nepřispěchali na pomoc ani nezavolali policii. Příběh se stal základem pro vznik jednoho z nejznámějších psychologických konceptů, tzv. efektu přihlížejícího (bystander effect). Desítky let byl uváděn v učebnicích psychologie jako ukázka lidské lhostejnosti, jenže realita byla mnohem složitější.
Noc, která změnila psychologii
Kitty Genovese pracovala jako manažerka baru. Krátce po třetí hodině ráno zaparkovala své auto nedaleko domu, kde bydlela se svou partnerkou Mary Ann Zielonko. Když vystoupila z vozu, začal ji sledovat Winston Moseley. Útočník ji napadl nožem, Kitty křičela o pomoc a její volání skutečně zaslechli někteří obyvatelé okolních domů. Jeden ze sousedů dokonce z okna zakřičel na útočníka, který se na chvíli lekl a utekl. Zraněná žena se mezitím snažila dostat do bezpečí.
Moseley se však po několika minutách vrátil. Našel Kitty ve vstupní části domu, znovu ji napadl a smrtelně zranil. Policie dorazila příliš pozdě. Samotný pachatel byl dopaden o několik dní později při jiné trestné činnosti a ke vraždě se přiznal.
Jak vznikl mýtus o 38 svědcích
Dva týdny po vraždě zveřejnil The New York Times článek s bombastickým titulkem, podle něhož 38 lidí sledovalo vraždu a nikdo nezasáhl. Článek vyvolal celonárodní debatu o morálním úpadku společnosti a stal se senzací. Z něj vycházeli psychologové Bibb Latané a John Darley, kteří začali zkoumat, proč lidé v krizových situacích často nepomohou, pokud jsou přítomni další svědci. Na základě experimentů popsali jev nazvaný efekt přihlížejícího. Ten říká, že pravděpodobnost pomoci klesá s rostoucím počtem přítomných lidí, protože každý předpokládá, že zasáhne někdo jiný.
Výsledky jejich výzkumu byly opakovaně potvrzeny v laboratorních i terénních studiích a efekt přihlížejícího se stal jedním ze základních poznatků sociální psychologie. Samotný případ Kitty Genovese však nebyl tak jednoznačný, jak se dlouho tvrdilo.
Co se ve skutečnosti stalo
Od přelomu tisíciletí začali novináři i psychologové znovu prostudovávat policejní spisy, soudní dokumenty a výpovědi svědků. Zjistili, že slavný příběh obsahoval řadu nepřesností. Neexistovalo 38 očitých svědků, kteří by sledovali celou vraždu. Mnozí lidé slyšeli jen část křiku, jiní netušili, co se vlastně děje. Někteří se domnívali, že jde o hádku milenců nebo opilou potyčku.
Několik obyvatel policii skutečně kontaktovalo, jiní se snažili zjistit, co se děje. Sousedka Sophia Farrar dokonce po skončení útoku přispěchala ke zraněné Kitty, držela ji v náručí až do příjezdu sanitky a snažila se jí pomoci. V roce 2016 dokonce samotný The New York Times uznal, že jeho původní článek počet svědků i jejich údajnou nečinnost výrazně zveličil. Jisté však je, že jí nikdo pomoci nedokázal. Pomoc sice přišla, ale bohužel pro mladou ženu příliš pozdě na to, aby útok přežila.
Proč lidé někdy nepomohou
Přesto případ zůstává důležitý. Ne proto, že by dokazoval lidskou bezcitnost, ale protože upozornil na psychologické mechanismy, které mohou ovlivňovat rozhodování v krizových situacích. Efekt přihlížejícího nevychází z toho, že jsou lidé zlí. Je totiž zřejmé, že v nejasných situacích nastává několik procesů současně.
Prvním je rozptýlení odpovědnosti, kdy každý předpokládá, že někdo jiný už jedná. Druhým je sociální orientace – lidé sledují chování ostatních. Pokud nikdo nereaguje, mohou nabýt dojmu, že situace není vážná. Svou roli hraje také strach z omylu nebo obava, že člověk zasáhne nevhodně. Moderní výzkumy navíc ukazují, že rozhodování výrazně ovlivňuje i to, jak jednoznačně člověk rozpozná nebezpečí. Pokud si není jistý, zda jde skutečně o život ohrožující situaci, pravděpodobnost zásahu výrazně klesá.
Odkaz, který přetrvává
Případ Kitty Genovese se dnes vyučuje nejen jako významná kapitola dějin psychologie, ale také jako varování před tím, jak může mediální zkratka ovlivnit vědu i veřejné mínění. Výzkumy inspirované její smrtí zůstávají platné a pomohly lépe pochopit lidské chování při mimořádných událostech. Zároveň ale připomínají, že ani slavné vědecké příběhy by neměly být přijímány bez kritického ověřování.
Paradoxně tak Kitty Genovese změnila svět hned dvakrát, nejprve svou tragickou smrtí a později tím, že její příběh přiměl psychology i novináře znovu přemýšlet o tom, jak vznikají společenské mýty.
Časová osa tragédie
- 13. března 1964 – Kitty Genovese je v newyorské čtvrti Queens smrtelně napadena Winstonem Moseleym.
- 18. března 1964 – Winston Moseley je zatčen při jiné trestné činnosti a následně se k vraždě přizná.
- 27. března 1964 – The New York Times publikují článek o údajných 38 svědcích, kteří nepomohli.
- 1968 – Psychologové Bibb Latané a John Darley publikují přelomové experimenty o efektu přihlížejícího.
- 2004 – Nové investigativní práce začínají zpochybňovat přesnost původního mediálního příběhu.
- 2007 – V odborném časopise American Psychologist vychází analýza, která rozebírá mýtus o „38 svědcích“.
- 2016 – The New York Times veřejně uznávají, že jejich původní reportáž obsahovala zásadní nepřesnosti.
Zdroje: autorský článek s využitím
