Článek
Richard III. patří k postavám anglických dějin, u nichž se hranice mezi historií a pozdější legendou dlouho stírala. Na trůně vydržel jen něco přes dva roky a jeho vláda skončila 22. srpna 1485 na bojišti u Bosworthu, kde se rozhodovalo o osudu války růží. Richard padl v okamžiku, kdy se pokoušel útokem změnit průběh bitvy. Byl tak nejen posledním anglickým králem, který padl v bitvě. Ale také vůbec posledním anglickým králem v dějinách. Po Tudorovcích a sjednocení Anglie se Skotskem roku 1707 (Zákony o unii) už byl korunován panovník Velké Británie. První na trůn usedla královna Anna.
Nejprve bylo třeba najít kostel
Richardova smrt měla tedy obrovský význam, jelikož byl posledním Plantagenetem na anglickém trůně. Jeho porážka otevřela cestu Jindřichu Tudorovi, který se stal Jindřichem VII. Vítězové přitom s Richardovým tělem nezacházeli způsobem, jaký by odpovídal pohřbu panovníka. Dobové zprávy popisují, že bylo vystaveno veřejnosti a následně převezeno do Leicesteru. Tam měl být Richard pohřben v kostele františkánského kláštera Greyfriars.
Jenže Greyfriars později zmizel. Klášter byl po reformaci zrušen a jeho areál postupně překryla novější zástavba. Z původního kostela se stalo místo, jehož přesná poloha se v průběhu staletí ztratila. Pátrání po Richardově hrobu proto nebylo jednoduchým hledáním známé hrobky. Archeologové nejprve museli určit, kde stál samotný kostel.
Richard se narodil na Fotheringhayském hradu, jako osmý a nejmladší syn, ale čtvrtý, který se dožil dospělosti
Jak se došlo k tomu, že jde o Richarda?
Rozhodující krok přišel v roce 2012. Tým z University of Leicester začal na místě dnešního parkoviště zkoumat prostor bývalého Greyfriars. Výzkum odhalil pozůstatky kostela a pod jeho chórem také hrob v místě odpovídajícím vysokému společenskému postavení. Právě umístění bylo jedním z prvních důležitých vodítek. Vědci navíc našli kostru dospělého muže s výrazně zakřivenou páteří a množstvím poranění.
Samotný nález ale ještě neznamenal, že archeologové našli Richarda III. Vědecky podstatné bylo právě to, že se začalo skládat několik nezávislých důkazů. Muž byl podle kostry starý přibližně třicet až čtyřiatřicet let, zatímco Richard zemřel ve dvaatřiceti. Radiokarbonové datování zároveň ukázalo, že ostatky časově odpovídají období, v němž panovník žil a zemřel. Analýza izotopů navíc poskytla informace o jeho stravě a životním prostředí.
Velmi silnou stopou byla páteř. Kostra vykazovala těžkou skoliózu, tedy výrazné zakřivení páteře. Tím se podařilo vysvětlit jednu z charakteristik, která se později stala součástí Richardova obrazu. Archeologický nález ovšem ukázal něco důležitějšího než jednoduché potvrzení legendy: nešlo o takzvaný „hrb“, jak jej známe z pozdějších představ. Šlo o skoliózu, která mohla výrazně měnit držení těla, ale sama o sobě neznamená tělesnou deformaci v podobě, jakou pozdější tradice Richardovi přisuzovala.
Kosti řekly opravdu hodně
Ještě výmluvnější byly rány. Na kostře bylo identifikováno nejméně jedenáct poranění vzniklých v době kolem smrti. Některá se nacházela na lebce a byla natolik závažná, že odpovídají smrtelným útokům. Podle analýzy University of Leicester utrpěl Richard několik úderů do hlavy různými ostřími zbraní. Některé rány navíc naznačují útok z více stran.
Kosti přitom umožňují korigovat i některé dramatické představy o jeho posledních okamžicích. Na předloktích a rukou nebyly nalezeny typické obranné rány, což může souviset s tím, že Richard během boje používal ochrannou zbroj. Naopak některá poranění se nacházela na místech, která by během boje byla zbrojí chráněna. Vědci proto upozorňují, že část zranění mohla vzniknout až poté, co už byl mrtvý. Z kostí totiž nelze přesně určit pořadí všech poranění.
To je důležitý detail. Nález tedy neumožňuje rekonstruovat každou vteřinu Richardovy smrti s absolutní jistotou. U některých ran lze určit jejich charakter a pravděpodobný mechanismus, nikoli však přesný okamžik. Jedno z poranění například zasahovalo pánev a mohlo představovat takzvané potupné zranění způsobené po smrti. Tady je nutné oddělovat to, co skutečně ukazují kosti, od historických interpretací.
Genetika jako konečný důkaz
Vědci porovnali mitochondriální DNA získanou z ostatků s DNA žijících příbuzných pocházejících po mateřské linii. Výsledkem byla shoda, která zapadala do už existujícího souboru archeologických a historických důkazů. Studie publikovaná v časopise Nature Communications popsala genetickou analýzu kosterních pozůstatků i žijících příbuzných a dospěla k závěru, že nalezená kostra skutečně patřila Richardu III.
Právě způsob identifikace je na celém příběhu možná nejzajímavější. Richard III. nebyl poznán podle jediné senzační vlastnosti. Vědci postupovali opačně než historická legenda: jednotlivé indicie se musely navzájem podporovat. Seděla lokalita, datování, věk, pohlaví, způsob pohřbení, tělesné charakteristiky, zranění odpovídající bitvě i genetická data. Teprve jejich kombinace vytvořila přesvědčivý celek.
Richard III. je renesanční historická hra Williama Shakespeara s prvky tragédie napsaná zhruba v roce 1591
„Nový“ obraz Richarda III.
Samotný hrob navíc vypovídal o tom, jak rychle muselo být tělo po bitvě pohřbeno. Nebyla zde nalezena honosná rakev a poloha kostry naznačovala, že hrob byl vykopán poměrně narychlo. Lebka byla navíc uložena v nepřirozené poloze, protože hrob byl příliš krátký. Archeologové tak získali další střípek do obrazu panovníka, jehož pohřeb byl ve srovnání s jeho společenským postavením pozoruhodně skromný.
Paradoxní je, že Richardův hrob přežil staletí právě proto, že se na něj zapomnělo. Místo, kde měl být pohřben poslední Plantagenet, se postupně proměnilo v městský prostor a nakonec v parkoviště. Kostra přitom zůstala relativně dobře zachována. Po více než pěti stoletích byla téměř kompletní, přestože část ostatků chyběla a pozdější stavební zásahy probíhaly v bezprostřední blízkosti hrobu.
Objev tak změnil nejen naše poznání Richarda III., ale také samotný způsob, jakým se na něj díváme. Shakespeare z něj vytvořil jednu z nejvýraznějších postav anglického dramatu, zatímco tudorovská tradice pomohla vytvořit obraz zlotřilého a tělesně pokřiveného tyrana. Archeologie tuto tradici jednoduše „nevyvrátila“, ale ukázala, které její části mají reálný základ a které jsou výsledkem pozdějšího vyprávění. Richard skutečně trpěl výraznou skoliózou a skutečně zemřel násilnou smrtí. Zároveň ale kostra neukazuje žádný důkaz o legendárním ochrnutém či zakrnělém monstru.
Symbolická tečka
Příběh má nakonec ještě jednu symbolickou tečku. Po dokončení výzkumu byly Richardovy ostatky v roce 2015 znovu pohřbeny v Leicester Cathedral. Tentokrát už nešlo o anonymní a uspěchaný pohřeb poraženého krále. Ceremoniál sledovaly tisíce lidí a jeho ostatky dostaly místo, které odpovídalo jeho historickému postavení.
Z dnešního pohledu je proto nejpozoruhodnější kontrast mezi začátkem a koncem příběhu. Richard III. zemřel jako poražený král na bojišti, jeho tělo bylo vystaveno a následně pohřbeno bez velkých poct. O staletí později se jeho hrob stal jedním z nejvýznamnějších archeologických objevů v moderní Británii. Pod obyčejným parkovištěm se podařilo najít důkaz, že někdy může být cesta k historické pravdě přesnější než stovky let legend.
Časová osa života a smrti Richarda III.
2. října 1452 – Narodil se Richard, pozdější Richard III., jako syn Richarda Plantageneta, vévody z Yorku, a Cecily Neville.
1483 – Richard se stal anglickým králem po sesazení svého synovce Eduarda V.
22. srpna 1485 – Richard III. padl v bitvě u Bosworthu. Jeho porážka ukončila vládu Plantagenetů a otevřela cestu Jindřichu Tudorovi.
1485 – Richardovo tělo bylo převezeno do Leicesteru a pohřbeno v kostele Greyfriars.
1538 – Greyfriars byl v rámci rušení klášterů za vlády Jindřicha VIII. zrušen a později zanikl.
2012 – Archeologové z University of Leicester zahájili výzkum lokality bývalého Greyfriars. V srpnu objevili kostru muže v hrobě pod chórem kostela.
12. září 2012 – University of Leicester oznámila nález kostry veřejnosti.
2013 – V časopise Antiquity vyšla první rozsáhlá odborná studie představující archeologické a základní osteologické důkazy pro identifikaci ostatků.
2014 – Genetická analýza poskytla další zásadní důkaz. Studie o identifikaci Richarda III. byla publikována v časopise Nature Communications.
26. března 2015 – Richardovy ostatky byly po více než pěti stoletích slavnostně znovu pohřbeny v Leicester Cathedral.
2017 – Lokalita bývalého Greyfriars v Leicesteru získala ochranu jako významné archeologické místo.
Zdroje: autorský článek s využitím
