Článek
Dne 2. září 1998 odstartoval let Swissair 111 z New Yorku do Ženevy. Na palubě moderního letounu McDonnell Douglas MD-11 bylo 215 cestujících a 14 členů posádky. Šlo o běžný transatlantický let, který ničím nenasvědčoval tomu, že se během necelé hodiny promění v katastrofu. Přibližně 53 minut po startu zaznamenali piloti nezvyklý zápach v kokpitu. Zpočátku se domnívali, že souvisí s klimatizačním systémem, což nebylo v letectví ničím výjimečným. Zápach totiž nebyl nijak dramatický. Jenže krátce nato se objevil kouř.
Posádka nevěděla, že jim dochází čas
Posádka požádala řízení letového provozu o odklon na letiště v Halifaxu v kanadské provincii Nové Skotsko, které bylo nejbližším vhodným místem pro nouzové přistání a v této chvíli začal závod s časem. Piloti postupovali podle tehdejších nouzových postupů pro kouř neznámého původu. Ty však vycházely z předpokladu, že posádka má na řešení problému relativně dost času. Vyšetřování později ukázalo, že u požáru, který se šířil skrytými prostory nad stropem kokpitu, šlo o mylný předpoklad.
Požár se mezitím šířil mimo dohled pilotů. Elektrické oblouky pravděpodobně zapálily izolační materiál s metalizovanou vrstvou MPET, který se ukázal jako výrazně hořlavější, než tehdejší certifikační testy naznačovaly. Oheň postupně ničil kabeláž napájející stále více systémů letadla.
Vrak letu 111 společnosti Swissair
Posádka bojovala do poslední chvíle
Kapitán Urs Zimmermann i první důstojník Stefan Löw byli zkušení piloti. Snažili se letoun dostat na letiště v Halifaxu a zároveň postupovali podle nouzových checklistů. Jenže zatímco plnili předepsané kroky, požár se mezitím šířil nad jejich hlavami.
Postupně začaly selhávat přístroje, autopilot, osvětlení kokpitu i další systémy. Posádka ztratila většinu elektronických pomůcek, podle nichž se běžně řídí moderní dopravní letadlo. Posledních několik minut letu už není možné přesně rekonstruovat, protože požár přerušil napájení letových zapisovačů ještě před samotným nárazem do oceánu. Ve 22:31 místního času dopadl letoun vysokou rychlostí do Atlantského oceánu přibližně osm kilometrů od pobřeží Nového Skotska. Nikdo z 229 lidí na palubě nepřežil.
Moderní technologie pracovaly proti letadlu
Vyšetřování patřilo k nejrozsáhlejším v dějinách civilního letectví. Kanadský Transportation Safety Board během několika let zrekonstruoval téměř celé letadlo z milionů nalezených úlomků.
Jedním z nejdiskutovanějších zjištění byla role palubního zábavního systému (In-Flight Entertainment Network – IFEN). Nebylo sice možné s absolutní jistotou prokázat, že právě tento systém požár přímo způsobil, ale jeho napájení vedlo oblastí, kde oheň vznikl. Instalace systému navíc představovala rozsáhlé dodatečné zásahy do elektrických rozvodů letounu. Vyšetřovatelé nalezli známky elektrického oblouku právě v této části kabeláže.
Ukázalo se také, že některé jističe nebyly konstruovány tak, aby odhalily elektrický oblouk vznikající při poškození izolace vodičů. Proud proto dále protékal a umožňoval rozvoj požáru, aniž by se napájení automaticky přerušilo. Tento problém vedl později ke změnám v konstrukci elektrických systémů dopravních letadel.
Katastrofa změnila letectví
Vyšetřování skončilo až po více než čtyřech letech. Jeho výsledkem nebylo hledání jediného viníka, ale odhalení celé řady konstrukčních i provozních nedostatků.
Kanadští vyšetřovatelé vydali 23 bezpečnostních doporučení. Výrobci letadel začali nahrazovat hořlavé izolační materiály bezpečnějšími alternativami. Změnila se certifikační pravidla pro testování materiálů, modernizovala se ochrana elektrických rozvodů a upravily se postupy pro situace, kdy se v kokpitu objeví kouř. Nová filozofie je mnohem jednodušší a říkala, že jakýkoli kouř nebo požár na palubě představuje okamžitou hrozbu a prioritou je co nejrychlejší přistání.
Jeden ze dvou památníků obětem katastrofy se nachází přibližně 1 km severozápadně od Peggy's Cove. Druhý je v Bayswateru
Swissair Flight 111 tak připomněl jednu z největších slabin moderních dopravních letadel. Nebyl to výbuch motoru ani extrémní počasí, ale skrytý požár za stěnami kokpitu. Tato tragédie přispěla k tomu, že dnešní letadla používají podstatně přísnější požární standardy a posádky jsou při podobných situacích vedeny k mnohem rychlejší reakci. Je to odkaz, který vznikl za cenu 229 lidských životů.
Časová osa tragédie
- 2. září 1998, 20:18 – Let Swissair 111 odlétá z letiště JFK v New Yorku do Ženevy.
- Přibližně 53 minut po startu – Posádka zaznamenává neobvyklý zápach a následně kouř v kokpitu.
- Krátce poté – Piloti žádají o odklon na letiště Halifax.
- Během několika minut – Požár ničí elektrické systémy a avioniku letounu.
- 22:31 místního času – Letadlo dopadá do Atlantského oceánu u pobřeží Nového Skotska. Zahynulo všech 229 lidí na palubě.
- 1998–2003 – Probíhá jedno z největších leteckých vyšetřování v historii Kanady.
- 27. března 2003 – Transportation Safety Board of Canada zveřejňuje závěrečnou zprávu s 23 bezpečnostními doporučeními.
Zdroje: autorský článek s využitím
