Článek
Dne 13. října 1977 odstartoval z Mallorky do Frankfurtu běžný let společnosti Lufthansa. Boeing 737-200 s názvem Landshut měl za sebou rutinní cestu plnou německých turistů vracejících se ze Španělska. Nikdo na palubě tehdy netušil, že let potrvá nikoli několik hodin, ale pět dní a že se z jejich letadla stane jeden z nejvýraznějších symbolů evropského boje proti terorismu.
Nebyl to „jen“ únos letadla
Čtyři členové palestinského teroristického komanda z PFLP letadlo unesli krátce po startu. Jejich požadavky nebyly izolovaným palestinským politickým cílem. Únos měl být součástí rozsáhlejšího nátlaku na vládu západního Německa, která už více než měsíc čelila kampani Rudé armády (RAF). Ta předtím unesla průmyslníka Hannse Martina Schleyera a požadovala propuštění jedenácti vězněných členů RAF.
V tom spočívala mimořádná nebezpečnost celé situace. Německá vláda neměla před sebou pouze únos civilního letadla, ale pokus vytvořit prostřednictvím stovek kilometrů vzdálených rukojmích další frontu proti státu. Teroristé pochopili, že civilní letadlo může být mnohem víc než dopravní prostředek. Může se stát politickou zbraní.
Letadlo jako rukojmí
„Landshut“ během následujících dnů putoval přes několik zemí. Z Mallorky zamířil do Říma, následovala Larnaka, Bahrajn a Dubaj. V každém místě se měnila situace, možnosti vyjednávání i riziko, že únosci svůj ultimativní tlak uskuteční. Tento aspekt je důležitý i z dnešního pohledu. Únos ukázal, že teroristický útok na civilní letectví není pouze otázkou bezpečnosti na palubě. Jakmile letadlo překročí hranice, problém se okamžitě stává mezinárodním. Do řešení vstupují státy, jejich bezpečnostní složky, diplomacie i místní politické poměry.
To nebyla nová zkušenost, ale „Landshut“ ji dovedl do extrému. Mezinárodní systém už tehdy disponoval právními nástroji proti únosům letadel. Haagská úmluva z roku 1970 a Montrealská úmluva z roku 1971 ukládaly státům povinnost únosy a útoky proti civilnímu letectví trestat a spolupracovat při jejich potírání. ICAO navíc v roce 1974 přijala bezpečnostní standardy známé jako Annex 17, které vstoupily v platnost v roce 1975. Problém byl v tom, že právní systém ještě automaticky neznamenal schopnost zasáhnout v konkrétní krizové situaci. Tady začal význam „Landshutu“ přesahovat samotný únos.
Německo se rozhodlo neustoupit
Kancléř Helmut Schmidt se ocitl před mimořádně těžkým rozhodnutím. Vláda mohla přistoupit na požadavky teroristů a pokusit se zachránit rukojmí výměnou za propuštění vězňů. Zároveň ale bylo zřejmé, že takový postup by mohl vytvořit precedent: únos letadla by se stal účinným nástrojem k osvobozování teroristů. Německá vláda proto pokračovala v politice neustupování.
Neznamenalo to, že by stát jednoduše čekal na vojenský zásah. Naopak. Do popředí se dostala diplomacie. Zvláštní zmocněnec vlády Hans-Jürgen Wischnewski jednal s představiteli zemí, přes které se letoun pohyboval, a hledal způsob, jak získat prostor pro případnou záchrannou operaci.
Zásadní byla také existence GSG 9. Jednotka vznikla v reakci na tragické selhání záchranné operace během mnichovského olympijského masakru v roce 1972. Už tehdy německé úřady pochopily, že klasické policejní prostředky nemusí při útoku na rukojmí stačit. GSG 9 byla proto vytvořena jako specializovaná jednotka schopná zasahovat proti teroristům a osvobozovat rukojmí. Pět let po svém vzniku dostala možnost dokázat, zda tento koncept skutečně funguje.
Vražda kapitána změnila situaci
V Dubaji probíhala další jednání, ale únosci nebyli ochotni ustoupit. Letadlo nakonec pokračovalo do Adenu v tehdejším Jižním Jemenu, kde se situace dramaticky změnila. Kapitán Jürgen Schumann se během únosu snažil získávat informace a hledal příležitosti, které by mohly pomoci rukojmím. V Adenu opustil letadlo a po návratu byl vůdcem únosců zastřelen.
Vražda kapitána ukázala, že únosci jsou připraveni zabíjet a že další vyjednávání nemusí přinést bezpečný konec. „Landshut“ nakonec zamířil do Mogadiša v Somálsku a tam se rozhodovalo o všem.
Operace Kouzelný oheň
Ráno 18. října 1977 zahájila GSG 9 operaci, která později vešla do historie pod názvem Feuerzauber – Kouzelný oheň a která šokovala svět. Do té doby totiž nemělo něco takového obdoby. Němečtí policisté zaútočili na letadlo na mogadišském letišti. Operace trvala jen několik minut. Tři ze čtyř únosců byli zabiti, čtvrtý byl těžce zraněn a zajat. Rukojmí přežili. Ze všech lidí na palubě tak měl únos jedinou přímou oběť mezi posádkou, tedy kapitána Schumanna, kterého teroristé zavraždili ještě před samotným zásahem.
Pro GSG 9 to byl první skutečný bojový zásah, pro německý stát ale znamenal mnohem víc. Poprvé se ukázalo, že specializovaná policejní jednotka může být připravena k zásahu proti teroristům i mimo vlastní území, pokud pro něj stát získá souhlas země, kde se rukojmí nacházejí. Operace zároveň spojila několik prvků, které se později staly základem moderního protiteroristického přístupu: přesné zpravodajské informace, specializovaný výcvik, politické rozhodování, diplomatické vyjednávání a schopnost rychle přejít od jednání k ozbrojenému zásahu.
Úspěch GSG 9 měl okamžitý mezinárodní ohlas. Jednotka, o jejíž existenci mimo Německo tehdy věděl jen málokdo, se během jediné noci stala vzorem pro další bezpečnostní složky. Její úspěch pomohl potvrdit, že boj proti terorismu nemusí být pouze otázkou armády nebo běžné policie, ale může vyžadovat úzce specializované policejní týmy určené pro záchranu rukojmích.
Proč „Landshut“ změnil evropský přístup
Bylo by ale nepřesné tvrdit, že právě únos „Landshutu“ způsobil vznik evropského protiteroristického systému. Ten se formoval už od konce 60. let. Vlna únosů letadel vedla k přijetí mezinárodních úmluv, k zavádění bezpečnostních standardů na letištích a ke vzniku specializovaných jednotek už před rokem 1977. Význam „Landshutu“ byl jiný. Předvedl v praxi, co může taková strategie znamenat.
Německá vláda nevyjednávala jen proto, aby získala čas. Vyjednávala proto, aby vytvořila podmínky pro záchranu rukojmích. GSG 9 zase nebyla nasazena jako demonstrace síly. Jejím úkolem bylo provést přesný zásah ve chvíli, kdy se politické a operační podmínky spojí, a to je podstatný rozdíl.
Moderní protiteroristická politika se postupně začala opírat o kombinaci prevence, zpravodajství, mezinárodní spolupráce, vyjednávání a specializovaných zásahových jednotek. „Landshut“ se stal jedním z nejviditelnějších případů, na kterém bylo možné ukázat, že všechny tyto prvky mohou fungovat společně. A měl ještě jeden důležitý dopad: teroristé dostali signál, že únos civilního letadla nemusí automaticky vést k politickému vítězství.
Členové BGS po návratu domů
Vítězství státu, nikoli konec terorismu
Přesto by bylo chybou chápat události jako jednoduchý příběh o vítězství dobra nad zlem. Únos „Landshutu“ byl pouze jedním dějstvím mnohem širšího konfliktu. Ve stejnou noc, kdy byli zachráněni rukojmí, spáchali ve věznici Stuttgart-Stammheim sebevraždu Andreas Baader, Gudrun Ensslin a Jan-Carl Raspe. O den později byla nalezena mrtvola Hannse Martina Schleyera, kterého RAF zavraždila. „Landshut“ tak nebyl izolovanou událostí. Byl vrcholem takzvaného Německého podzimu roku 1977 – období, kdy se německý stát ocitl pod mimořádným tlakem domácího levicového terorismu propojeného s mezinárodními militantními organizacemi.
Tato zkušenost ovlivnila německé chápání bezpečnosti na dlouhá desetiletí. Stát se naučil, že teroristický útok může být zároveň vojenským, policejním, diplomatickým, mediálním i psychologickým problémem. A možná právě v tom spočívá skutečný historický význam letu LH 181. Ne v samotném útoku a dokonce ani pouze v několikaminutové přestřelce v Mogadišu. „Landshut“ ukázal, že proti terorismu nestačí mít zákony ani odhodlání. Stát musí mít také schopnost jednat – rychle, přesně a v případě nutnosti i za hranicemi vlastního území.
O několik desetiletí později se evropská protiteroristická politika výrazně proměnila a po útocích z 11. září 2001 vznikla další generace bezpečnostních pravidel. Evropská unie například přijala v roce 2002 společná pravidla civilního letectví reagující na novou podobu teroristické hrozby. Kořeny tohoto systému ale sahají mnohem dál. A v evropské historii bezpečnostních zásahů zůstává říjen 1977 jedním z okamžiků, kdy se teorie změnila v praxi. „Landshut“ přistál v Mogadišu jako unesené letadlo. Z letiště odletěl jako důkaz, že stát dokáže teroristům vzít jejich nejsilnější zbraň – schopnost rozhodovat o osudu rukojmích.
Časová osa události
- 5. září 1977 – RAF unáší Hannse Martina Schleyera a požaduje propuštění jedenácti vězněných členů organizace.
- 13. října 1977 – čtyři členové PFLP unášejí Lufthansa Boeing 737 „Landshut“ na letu LH 181 z Palma de Mallorky do Frankfurtu. Na palubě je 86 cestujících a pět členů posádky.
- 13. října 1977 – letoun postupně míří přes Řím, Larnaku a Bahrajn do Dubaje.
- 15.–16. října 1977 – „Landshut“ zůstává v Dubaji, kde probíhají jednání a únosci stupňují své požadavky.
- 16. října 1977 – letadlo pokračuje do Adenu v Jižním Jemenu.
- 17. října 1977 – kapitán Jürgen Schumann je v Adenu zavražděn vůdcem únosců. „Landshut“ následně pokračuje do Mogadiša.
- 18. října 1977 – krátce po půlnoci zahajuje GSG 9 operaci Feuerzauber na letišti v Mogadišu. Rukojmí jsou osvobozeni, tři únosci zabiti a čtvrtý zajat.
- 18. října 1977 – Baader, Ensslin a Raspe ve věznici Stuttgart-Stammheim páchají sebevraždu.
- 19. října 1977 – je nalezeno tělo Hannse Martina Schleyera, kterého RAF zavraždila.
- 1977 a následující roky – úspěch GSG 9 výrazně posiluje mezinárodní pověst německé jednotky a přispívá k rozvoji specializovaných přístupů k osvobozování rukojmích.
Zdroje: autorský článek s využitím
