Článek
Když v květnu 1945 skončila druhá světová válka, Československo bylo zemí vyčerpanou okupací, terorem a kolektivním traumatem. Za šest let nacistické nadvlády zahynuly statisíce lidí, české pohraničí bylo po Mnichovu odtrženo a značná část sudetských Němců Hitlerovu říši podporovala. V české společnosti proto po osvobození existovala obrovská nenávist vůči německému obyvatelstvu.
Výbuch skladu odstartoval masakr
V létě 1945 už začínal takzvaný „divoký odsun“ Němců. V mnoha městech byli Němci ponižováni, okrádáni a vyháněni. Museli nosit bílé pásky s písmenem „N“, nesměli používat veřejnou dopravu a často byli vystaveni násilí. Atmosféra připomínala kolektivní pomstu. Právě v tomto prostředí došlo 31. července 1945 v Ústí nad Labem k události, která se později stala symbolem českého poválečného násilí.
V 15:30 explodoval muniční sklad v části Krásné Březno. Série detonací trvala asi dvacet minut a otřásla celým městem. Zahynulo nejméně 27 lidí a desítky dalších byly zraněny. Nikdo tehdy přesně nevěděl, co výbuch způsobilo. Okamžitě se ale začala šířit zpráva, že jde o sabotáž německé organizace Werwolf, údajné nacistické podzemní skupiny, která měla po válce pokračovat v odboji. Pro tuto verzi ale neexistují přesvědčivé důkazy. Mohlo jít o nehodu při manipulaci s municí, případně o provokaci. Příčina exploze nebyla nikdy spolehlivě objasněna. Výbuch se však okamžitě stal záminkou.
Když německá armáda vstoupila v roce 1938 do Ústí nad Labem, někteří lidé vojáky nadšeně vítali
Město zachvátila hysterie
Krátce po explozi začalo v ulicích města násilí proti německým civilistům. Útočili čeští civilisté, Revoluční gardy, českoslovenští vojáci i někteří sovětští vojáci. Lidé byli biti železnými tyčemi, zastřeleni na ulici nebo topeni v Labi. Nejznámějším místem masakru se stal Benešův most přes Labe, kde dav shazoval Němce do řeky. Někteří byli ještě ve vodě dobíjeni střelbou.
Podle svědectví se mezi oběťmi nacházely ženy, starci i lidé, kteří s nacismem neměli nic společného. Zabiti byli i antifašisté nebo Němci, kteří sami trpěli pod Hitlerovým režimem. „Když je shodili, tak buď dopadli na mělčinu a zabili se, nebo po nich ti nahoře stříleli. Co bylo hodně drsné, jak jsem zjistil: shodili tam kočárek s dítětem a vzápětí jeho matku, která zoufale bojovala a ukousla tomu pachateli článek prstu,“ vysvětloval bývalý ředitel archivu v Ústí nad Labem Vladimír Kaiser.
Historik Martin Krsek později popsal, že hrůza masakru nespočívala pouze v počtu mrtvých, ale hlavně v jeho veřejné brutalitě. Lidé byli lynčováni za bílého dne před zraky ostatních obyvatel. Některé oběti se snažily zachránit plaváním, jiné proud odnesl po Labi až do Německa.
Oběť se snadno může stát pachatelem
Přesný počet obětí není znám dodnes. Bezprostředně po události bylo identifikováno 43 mrtvých souvisejících s masakrem. Někteří historici odhadují celkový počet na 43 až 80 lidí, jiné poválečné sudetoněmecké organizace uváděly i stovky či tisíce obětí. Většina současných historiků však vysoké odhady odmítá jako nepodložené.
Největší problém spočívá v tom, že část těl zmizela v řece a poválečný chaos znemožnil přesné vyšetření. Jisté ale je, že šlo o jeden z největších poválečných pogromů proti Němcům na českém území. Ústecký masakr ale nelze pochopit bez kontextu okupace. Pokud ho tedy vůbec lze pochopit.
Jisté však je, že Češi měli za sebou šest let nacistického teroru, popravy, koncentráky, vypálené Lidice i brutální germanizaci pohraničí. Mnoho sudetských Němců skutečně podporovalo Henleinovu stranu a Hitlera. Pro velkou část české společnosti proto po válce přestal existovat rozdíl mezi nacistou a německým civilistou. Právě zde vznikla logika kolektivní viny.
Němci byli často vnímáni nikoliv jako jednotlivci, ale jako celek odpovědný za okupaci. V poválečném chaosu navíc stát ještě plně nefungoval a místní ozbrojené skupiny jednaly často nekontrolovaně. To ovšem neznamená, že šlo o spravedlnost. Ústecký masakr ukazuje, jak snadno se oběť může stát pachatelem. Nenávist nahromaděná během války se během několika minut proměnila v davové násilí. Nešlo o vojenskou operaci ani soud. Šlo o lynč.
Členové Sudetoněmeckého dobrovolnického sboru dostávají občerstvení od místního obyvatelstva.
Komunisté mlčeli, nikdo nebyl potrestán
Po roce 1948 komunistický režim o masakru prakticky mlčel. Oficiální propaganda tvrdila, že za výbuch odpovídali nacističtí diverzanti z Werwolfu. Samotné vraždění Němců bylo marginalizováno nebo omlouváno jako spontánní reakce obyvatelstva. Nikdo nebyl potrestán. Téma bylo dlouho tabu i proto, že narušovalo jednoduchý poválečný obraz Čechů jako výhradních obětí nacismu. Přiznat, že se po válce dopouštěli zvěrstev i Češi, bylo politicky i společensky nepohodlné.
Teprve po roce 1989 začali historici masakr detailněji zkoumat. V roce 2005 byla na Benešově mostě odhalena pamětní deska připomínající oběti násilí z 31. července 1945. Ústecký masakr rozhodně není jen historická epizoda. Je připomínkou toho, co se stane, když společnost přijme princip kolektivní viny a když se spravedlnost změní v pomstu. Ukazuje, že brutalita nevzniká pouze v diktaturách. Může vzniknout i v atmosféře chaosu, strachu a touhy po odplatě.
Dlouhá desetiletí se v české společnosti mluvilo hlavně o německých zločinech — oprávněně. Méně se ale mluvilo o tom, že konec války přinesl také české násilí vůči civilistům. Právě proto je Ústecký masakr jedním z nejcitlivějších témat českých moderních dějin. Ne proto, aby relativizoval nacismus. Ale proto, aby připomněl, že hranice mezi spravedlností a barbarstvím může být v krizových chvílích nebezpečně tenká.
Časová osa Ústeckého masakru
- 30. září 1938 — Mnichovská dohoda připojuje Sudety k nacistickému Německu. V pohraničí roste napětí mezi Čechy a Němci.
- 1938–1945 — Okupace Československa nacistickým Německem. Teror, popravy, koncentráky a silná nenávist vůči Němcům v české společnosti.
- Květen 1945 — Konec druhé světové války v Evropě. V Československu začíná takzvaný divoký odsun sudetských Němců.
- Léto 1945 — Německé obyvatelstvo v pohraničí čelí šikaně, násilí a vyhánění. Atmosféra je extrémně vypjatá.
- 31. července 1945, 15:30 — V části Krásné Březno v Ústí nad Labem exploduje muniční sklad. Série detonací otřese celým městem.
- Krátce po explozi — Šíří se fáma, že výbuch způsobili němečtí diverzanti z organizace Werwolf.
- Odpoledne 31. července 1945 — České Revoluční gardy, vojáci i část civilistů začínají útočit na německé civilisty v ulicích města.
- Benešův most — Němci jsou biti, zastřeleni nebo shazováni do řeky Labe. Některé oběti umírají přímo ve vodě.
- Večer 31. července 1945 — Násilnosti postupně končí po zásahu armády a obnovení pořádku.
- Srpen 1945 — Úřady zveřejňují první oficiální počty mrtvých. Přesný počet obětí zůstává nejasný.
- 1948–1989 — Komunistický režim o masakru téměř nemluví nebo jej vysvětluje jako reakci na nacistickou sabotáž.
- Po roce 1989 — Historici začínají masakr znovu vyšetřovat a otevírá se veřejná debata o českém poválečném násilí.
- Rok 2005 — Na Benešově mostě v Ústí nad Labem je odhalena pamětní deska připomínající oběti masakru.
- Současnost — Ústecký masakr je považován za jednu z nejtemnějších kapitol českého poválečného zacházení s Němci.
Zdroje: autorský článek s využitím
